Slova mají moc
Nezřídka se stávalo, že si muži před námi na ulici uplivli a vynadali nám do čarodějnic. Čiré pokrytectví. Dokud bývali ve funkci oni, nikdo si k nim nic podobného nedovolil. V momentě, kdy stejnou funkci vykonávala žena, by ji nejraději okamžitě hnali na pranýř za nemravnost. (str. 20)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Aleně Adrianet Heinrychové.
Chci zakoupit tento titul!
Když je otec Amálie, nejvyšší slovoděj, obviněn z domnělé kolaborace a následně popraven, otřese to celým městem a nejvíce samotnou Amálií. Jeho moc se totiž ihned projeví právě u ní – a místo aby ji oslavovali, je kvůli okolnostem okamžitě uvedena v nemilost. Nejenže se musí se svými schopnostmi naučit zacházet sama, ale je odhodlaná zjistit, jak to tehdy bylo, a očistit rodinné jméno, ať to stojí cokoliv. Jenže když se jí do cesty za hledáním odpovědí připlete klavírista Artur Zlatý, začne se vše malinko komplikovat.
Děj se odehrává v nejmenovaném městě, jež se po válce uzavřelo před okolním světem. S jistotou nemůžeme říct, do kterého století je zasazeno, ale dle několika mála zmínek o oblékání či architektuře lze předpokládat konec 19. století. I když není prostředí pro dění příliš klíčové, občas zamrzí, že chybí detailnější popis. Vyvolává akorát zbytečné otázky, které by mohly být už na začátku mezi řečí zodpovězeny.
Každodenní součást lidských životů v daném místě tvoří magie fungující na odlišném principu, než jste možná zvyklí. Ovládají ji slova. Právě slovodějové, jako je Amálie, mají jednu z nejdůležitějších funkcí – vyhledávají nové kouzelné formule k usnadnění života. Tato podstatná role byla doposud zastávána pouze muži, nyní se však moc začala projevovat i u žen. A nejeden muž s tím bude mít problém.
Byla jsem si jistá, že jsem našla účinnou formuli, jež bude fungovat aspoň pár let. Očarované předměty se musely obnovovat, slova se znovu zalévala mízou. Po nějaký čas by měla formule na obeliscích vyhovovat zadání Radové. Věděla jsem, že potrestá každého, kdo vjede do města a měl by nekalé úmysly vůči jeho obyvatelům. Nevěděla jsem ale, jakou míru trestu obelisk zvolí. (str. 61)
Vyprávění odehrávající se v ich-formě je z pohledu protagonistky Amálie. Ve srovnání s Medovníkem s pepřem bych si troufla říci, že Aleně A. Heinrychové pasuje fantasy žánr více. Má bohatý slovník, jelikož se v textu vyskytuje mnoho metafor a slovních spojení. Avšak je na škodě, že si nedala více záležet na hlavní hrdince, ke které jsem si osobně hledala vztah po většinu románu. Povahově není nijak výrazná a přesto, že nám o svých emocích říká hodně, často působí, jako kdyby žádné neměla. Příště by chtělo její charakter ukázat činy, ne pouze popisem.
Příjemnou změnou byl nicméně Artur Zlatý. Okouzlující pianista, jenž se silně vymyká trendu tohoto žánru, kde v poslední době bývá čím dál těžší najít kladný mužský protějšek. Nejenže je sympatický, ale uměl též rozesmát, a to se cení. Přistěhoval se do města a stal se pro Amálii přítelem, jehož dlouho hledala.
Vedlejších postav se objevuje nemálo a jsou značně propracovanější. Snadněji si je zapamatujete díky osobitým vlastnostem. Mně nejvíce padl do oka oživlý chrlič Hugo, sarkastickými poznámkami připomínající Silase z Kouzel rodu Thornů.
Jak již bylo naznačeno, příběh se dotýká feminismu. Ovšem abych byla upřímná, provedeno je velmi povrchně a ne natolik do hloubky, abyste si z tématu cokoliv odnesli. Ve výsledku se mohou tyto pasáže pozdávat jako výplňkové a budit dojem, že jsou uvnitř jen z toho důvodu, aby si autorka mohla odškrtnout kolonku s názvem feminismus.
Třebaže Slovodějky přináší zajímavý námět, pomalé tempo vyprávění s nepříliš velkým množstvím akce se nemusí zalíbit každému. Napínavějšího vyústění událostí se dočkáváme až skoro na konci, který bohužel nepřináší žádné překvapení. Spíš je na druhou stranu dost zmatečný a odpovědi neposkytující.
Titul má i přes negativa šanci zaujmout čtenáře oddechové fantasy literatury, a to hlavně svou nenáročností spolu se zajímavými prvky. Za příklad mohu uvést knihovnu, jež byla na rozdíl od samotného města podrobně vymyšlená a věřím, že nadchne hlavně knihomoly se slabostí pro zmiňované motivy. Dala by se brát za postavu. Má vlastní hlavu a dělá, co se jí zlíbí. Je proto škoda, že se v knize, kde hraje jazyk důležitou roli, vyskytuje tolik gramatických chyb. Taktéž jsou špatně očíslované kapitoly – i takové maličkosti mohou od čtení odradit.
Nakonec nelze nezmínit nádhernou obálku Lukáše Vašuta, který má na kontě již několik přebalů děl od známých českých autorů.
Alena Adrianet Heinrichová pochází z Brna a knihy miluje již od dětství. Je majitelkou značky by Adrianet specializující se na šperkové topy. Ty pokrývají větší část těla a jsou na hranici oblečení a šperku. V roce 2022 vydala u CooBoo svůj debutový román s názvem Medovník s pepřem (na webu vyšly dvě recenze – zde a zde). Slovodějky jsou jejím druhým literárním počinem.
Subjektivní názor: Osobně si mě knížka nezískala natolik, jak jsem čekala. Těšila jsem se na boj za rovnoprávnost ve světě, kde existuje magie, avšak toho jsem se nedočkala. V dějové lince vidím vskutku dost nevyužitého potenciálu. Mimo jiné myslím, že by příště chtělo zapracovat zejména na protagonistce, která byla hodně nevýrazná, a nebýt vedlejších postav, neměla bych důvod zajímat se více o její osud.
Závěrečné hodnocení: 60 %
Amáliina otce, nejvyššího slovodějce, popravili za kolaboraci. Podědila jeho moc a s ní spojené povinnosti. Pod přísným dohledem představenstva města a nové starostky musí pracovat pro ty, kteří jejího otce nechali pověsit, aby očistila rodinné jméno. Vůbec jí nepomáhá, když se k tomu všemu potýká s klavíristou Arturem, který do města přináší svěží vítr v podobě nové hudby i svůj neodolatelný šarm. Amálie ale není jedinou ženou, u níž se projevila kouzelná moc. Město se mění. Ne každému se to bude líbit…
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2023
Žánr: YA fantasy
Počet stran: 312
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat