Tak sa priprav na život s ním…
Ještě než upadl do letargie, říkal mi, ať z narozeninového koncertu k sedmdesátinám, který jsme plánovali na příští rok, udělám vzpomínkový. Ať o jeho smrti jako první napíše Headliner. A že na pohřbu mají mluvit Honza Vedral a Ďuri Čurný. Tehdy jsem se ho ještě s takovým fórem zeptala: „No a kde chceš ležet?“ Vzpomněla jsem si na jednu knížku, ve které si maminka, když jí nebylo dobře, vždycky vybírala, kam ji mají pohřbít. A Meky pobaveně odpověděl: „Někde tady blízko, třeba tam, kam chodíme spolu na kafe na Floru.“ (str. 223)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Miro Žbirka, přezdívaný Meky, byl oblíbeným československým zpěvákem, který získal jak cenu Anděl, tak Zlatého slavíka. Notoricky známé písně hrají z rádia s ryzí pravidelností a i ten, kdo ho neposlouchá, zná hity jako Biely kvet, Atlantída či 22 dní. Už ale nemusí být v takovém povědomí jeho zápal, s nímž sledoval nejnovější hudební trendy, kosmopolitní rodina či první žena Helga, s níž má dceru Denisu. S prvotním seznámením, výchovou dětí, koncertováním i smrtí nás obeznámí druhá manželka Kateřina.
Když sedmnáctiletá Katka poprvé vstoupila do Lucerny, aby s populárním zpěvákem udělala rozhovor pro studentský časopis, nenapadlo ji, jak moc s ním zkříží svou cestu. Byla pragmatická a nevěřila ve vztah na dálku. Svět showbyznysu je vrtkavý, tak proč by zrovna ona měla být výjimkou a zažít pravou lásku bez nevěr a skandálů? Od prvotní nedůvěry, kdy poměr tajili, se vyvinulo třiatřicet let trvající manželství s pevnými základy a vzájemnou oporou. Jaké bylo soužití s umělcem, jenž byl věčně na cestách? Řešili významnou krizi? Vnímala někdy velký věkový rozdíl? Jak nakládala s fanynkami? A je něco, čeho lituje?
Muzikanti nemuseli chodit do práce, ráno mohli v klidu spát. Už to pro mě byla bomba. Když jsem chodila do socialisticko-komunistické školy, nesměli jsme na sobě mít ani tričko s nápisem a pomalu nám měřili i minisukně, jak moc jsou nad koleny. (str. 40)
Padesát pojmenovaných kapitol nám představí první kontakt, vývoj partnerství či příchod dětí. Velkou měrou zažijeme práci na konkrétních albech i symboliku určitých písní. Mekyho fascinace The Beatles, potažmo celým hudebním průmyslem, je titulem skrz naskrz nasáklá. Na řadu přijdou ale i obtížnější témata: návykové látky, potrat či péče o zdraví.
Zdroj: archiv recenzentky
Kateřina Niklasová nám vlastní optikou umožní nahlédnout do zpěvákova osobního prostoru, takže i chronologie vyprávění začíná jejich setkáním. Plná pozornost je zaměřena na období od roku 1984 až po současnost. Z dětství se dozvíme jen letmé střípky, velkou měrou je popisováno spíše manželčino rodinné zázemí. Jedná se tak o částečnou kombinaci dvou životopisů, jež se v jednom bodě protnou. Právě díky zainteresovanému vypravěči dostaneme jednostranný subjektivní pohled, který se snaží být i částečně kritický, nýbrž převažuje láska, obdiv a oslava umění.
Fakticky jsem spíš žila ten Mekyho. Ale žila jsem ho ráda, protože jsem byla přesvědčená o tom, že Meky dělá něco, co má význam. A já toho byla součástí. Znamenalo to pro mě víc než řídit nějaký podnik. Hodně se to týkalo textů jeho písniček. Když jsme spolu začínali, bavili jsme se pořád o knížkách. A i později dal Meky na to, že jsem čtenář, a řešil se mnou každé slovo, kterým si třeba nebyl úplně jistý. A co se týče hudby? I tam ho můj názor zajímal. Byla jsem pro něj totiž ten obyčejný posluchač, který není nijak náročný, ale zato má na hudbu čistý pohled. „Líbí – nelíbí.“ (str. 104)
Konstantním tempem se přesouváme napříč celou republikou po Slovensko i zahraničí. Svým způsobem se jedná o značně repetitivní popis způsobu života, okořeněný o emoční prožitky z konkrétních situací. Civilní přednes předkládá krátké až zkratkovité věty, jež i pro využití první osoby působí jako deník. Snahou nejsou ambice text uchopit na větší literární výši, ale přiblížit ho běžnému člověku, který třeba pravidelně nečte, ale pro něhož byl Meky oblíbená persona.
Není překvapením, že Miro Žbirka je vykreslen jako člověk, s nímž byste si rádi zašli na kafe. Zapálený, veskrze pozitivní, se snahou muziku zdokonalovat k celkové spokojenosti. Do kontrastu vchází pozice hudby, jíž je prakticky obětováno první manželství i Mekyho zdraví. Právě až chorobná touha nikoho nezklamat a zvládat práci na maximum dává do pozadí výstražné zdravotní projevy, které se postupem let nasčítají…
Zdroj: archiv recenzentky
Humorné příhody jsou střídány vážnější notou a právě pro vyvážený balanc budete mít dojem lidskosti a opravdovosti bez umělých póz. Nedá se říct, že by publikace obsahovala výrazné chyby, poněvadž stylistika je od počátku uchopena velmi volně, stejně tak užitý jazyk využívá prostředků obecné češtiny. Hojný výskyt zájmen, mírná krkolomnost ve vyjádření, opakování větných spojení i myšlenek, to vše mě vede k přesvědčení, že vzpomínky opravdu sepisovala Katka Žbirková osobně, byť je jako autor uveden i Honza Vedral.
V začátcích jsme se ale oba tvářili velmi nenápadně. Když někdo zavolal přímo Mekymu, jak byli všichni do té doby zvyklí, odbyl je. „Dobře, ale zavolejte paní Niklasovou a detaily domluvte s ní!“ Asi se mu nechtělo je odkazovat na manželku, tak použil moje dívčí příjmení. A tak, abych tu hru nerušila, jsem se do telefonu začala představovat jako paní Niklasová. Nechala jsem si udělat i vizitky, na kterých stálo: Ing. Kateřina Niklasová, management Mira Žbirky. A první tři roky jsem tuhle roli hrála do puntíku. Když si na mě Mekymu někdo stěžoval, že ta paní Niklasová je ale hrozně přísná, jenom se usmíval a kýval hlavou: „To teda je.“ (str. 140-141)
Dominantním prvkem jsou fotografie a doprovodný grafický materiál. Jejich hojný počet dává jasný vizuální signál o popisované době. Kromě rodinného archivu, koncertů a přebalů jsou součástí i vstupenky, korespondence, texty písní a řada dalších drobností. Mírnou nevýhodu vnímám v uvedených popiscích, které jsou hodně skoupé. Zasloužily by si podrobnější časové, dobové i kontextové ukotvení.
Kniha je originální ani ne tak pro obsah jako díky tomu, že na ní pracoval rodinný příslušník. Pokud patříte mezi skalní fanoušky, zřejmě nedostanete žádné šokující informace, spíš dílčí, citově zabarvené perličky. Věřím, že má sílu oslovit všechny napříč hudebními žánry, pro něž je společným ukazatelem láska k muzice.
Zdroj: archiv recenzentky
Honza Vedral je český novinář a šéfredaktor hudebního časopisu Headliner. S Mekym Žbirkou spolupracoval scenáristicky na talkshow Doupě či jako kurátor a autor textů k výstavě Roky a dni.
Osobně jsem dostala přesně to, co jsem očekávala; sice nic hloubkového a podrobného, ale procítěného. Zpěvák byl umělec tělem i duší a já mám sympatie k těm, kdo se snaží dělat svou práci nejlépe, jak dovedou. Samozřejmě musíte počítat s tím, že získáte předem vybraný obraz, a ne celkovou kompozici složenou z různých úhlů. Meky Žbirka byl naplno oddaný tvorbě, a přesto si zachoval vystupování bez hvězdných manýrů a snahou život bulvarizovat. Trošku pohádka o velké lásce a splněných snech zasazená do našich končin. Jednalo se o příjemné přiblížení a četbu mohu jen doporučit.
Závěrečné hodnocení: 77 %
Slavný hudebník ve vzpomínkách své životní lásky
„Katherine, tohle smůla není. Taky nemyslím, že se to někdy změní. A tak povídej, já tě poslouchám rád…“ To napsal Miro Žbirka své lásce v písni Katka. Jaký byl život se slavným muzikantem? Vyprávění Katky Žbirkové začíná osudovou romancí, která se časem proměnila v nerozlučný vztah. Kniha Mekyho životopisce Honzy Vedrala je plná šťastných, humorných i bolestivých příběhů slavného páru, který spolu prožil 37 let. Obsahuje nikdy nezveřejněné fotografie a dopisy ze soukromého archivu Žbirkových.
Nakladatelství: BIZBOOKS
Fotografie: rodinný archiv
Rok vydání: 2023
Žánr: literatura faktu, biografie
Počet stran: 240
Vazba: brožovaná s klopami
Komentáře
Okomentovat