Stojí za záhadnými úmrtími v klášteře zlotřilý vrah, nebo Boží trest?
„A ďábel pokouší a svádí k vraždě, ale sám nezabíjí. To lidé.“ (str. 122)
Chci zakoupit tento titul!
V zapadlém klášteře na území Portugalska žije, nebo spíše živoří, komunita benediktinů. Berenger za jeho zdmi nalezl nový domov, ale zároveň vězení. Společnost mu kromě bratrů v kutnách a svazků posvátných knih dělají též sžíravé myšlenky na temné období před svým příchodem. Na sliby, co porušil. Na přátele, které zradil. Na pomstu, jež ho možná jednoho dne dostihne… Nehledě na to, jak daleko se skryje.
Když se na jaře roku 1322 začínají v okolí objevovat první mrtví, místní hovoří o prokletí a ďáblu. Pouze Berenger ví, že oběti byly úzce spjaty s jeho minulostí a neubrání se neblahému tušení, že je další na řadě…
„Žádný konec světa není nikdy dost daleko, aby tě ochránil před zodpovědností. Jenom smrt.“ (str. 45)
Vyprávění se odvíjí v er-formě minulého času a (vyjma prologu s epilogem) zaznamenává dění z Berengerovy perspektivy. Ačkoliv mnich vraždy vyloženě nevyšetřuje, ve vlastním zájmu obhlíží místo činu, vyslýchá svědky apod. Zdá se, že vše nasvědčuje jeho nejobávanější domněnce, leč některé souvislosti mu zatím unikají a jiné naopak vidí tam, kde ve skutečnosti nejsou. Děj se rozjíždí pomalu a zápletka působí jednoduše, rozhodně však není jednorozměrná.
Sloh vyniká bohatou slovní zásobou včetně dobových výrazů, nechybí ani krásné obraty a ideje. Z dialogů sice čiší určitá míra strojenosti, ale to pravděpodobně patří k oné církevní křeči. Svazek v úvodu doplňuje jednoduchá mapka, přehled postav a slovníček pojmů, zatímco v závěru se nachází pár historických poznámek. Mezi jednotlivými odstavci je odsazení o řádek navíc, díky čemuž se dá v textu lépe orientovat a mohli by to ocenit zejména starší čtenáři.
Všechno se zpomalilo a on je za zavřenými víčky spatřil všechny. Svého otce, který mu oznamoval, že je na čase přijmout svátost manželskou a rozmnožit rod. Starého františkána – úplně mu vypadl z mysli! –, když skládal slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Usmíval se na něj smutně, jako by tušil, že žádný ze svých slibů nedokáže dodržet dlouho. (str. 169)
Zemí zmítají nepokoje. Králův bastard touží uzurpovat trůn a důsledkům mocenských her se člověk nevyhne ani v odlehlé horské vesničce. Obyvatele sužuje hlad a není nic snazšího než vinit ze svého strádání otylé mnichy. Krajinou se potulují černí jezdci, blíží se návštěva inkvizitora. Nešťastná úmrtí Božích služebníků, neúroda a tajemná znamení na obloze prý zvěstují zkázu.
Autorovi se podařilo skvěle vykreslit atmosféru středověkého kláštera (ač fiktivního), ukázat nevraživost mezi kastami a zasadit do pozadí příběhu reálné historické figury či události. Rovněž stojí za zmínku, že pan Kalenda vychází z obdobných námětů jako Umberto Eco v díle Jméno růže.
Protagonista Berenger sice zrovna nepředstavuje ztělesnění všech ctností, přesto (anebo možná právě proto) si ho oblíbíte. Pracuje v knihovně s láskou a pečlivostí, je inteligentní a navzdory jednotě bratrstva se mu podařilo zachovat si individualitu. Bohužel se vyznačuje lehkou zbabělostí, a navíc během let řehole poněkud zlenivěl. Z přehršle vedlejších postav vyniká například poutník Deodatus nebo inkvizitor Lemoin, přičemž identita a motivace vraha vás nepochybně překvapí.
Toužil po dobrodružství, připomněl si. A teď má pocit, že se z něj stal hrdina rytířské romance. Co chce dělat? Zachraňovat zkažené bratrstvo? (str. 101)
Popravdě, spíše než historickou detektivku Zpověď posledního mnicha připomíná jakýsi historický thriller. Hodnotím titul jako odpočinkové čtení pro náročnější publikum, které dbá na krásný jazyk a zajímavé kulisy. Charakterům a dialogům naneštěstí schází jiskra.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Český antropolog, publicista a spisovatel František Kalenda se specializuje na příběhy opředené historií. Debutoval románem Despota (2011, Signum Unitatis) a za Ordál (2012, Vyšehrad) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Dále má na kontě trilogii Detektivní příběh z doby Karla IV.: Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije (2016-2019, Vyšehrad), zkusil si i dobrodružnou literaturu pro mládež, nicméně v novince Zpověď posledního mnicha se opět vrací ke kořenům.
Subjektivní názor: Knížka se mi líbila, prostředí klášterů mě vždy neuvěřitelně fascinovalo. Domnívám se však, že by si zasloužila delší rozsah, a navzdory kvalitní řemeslné práci jsem se nedokázala naplno ponořit do děje (což mě trochu mrzí, protože přítel-knihovník říkal, že autorova tvorba je u nich na pobočce hodně populární… asi holt zapracovalo moc vysoké očekávání).
Závěrečné hodnocení: 78 %
Když se Berenger před lety uchýlil do zapadlého benediktinského kláštera v portugalských horách, hledal pro sebe a svého bratra Romualda především útočiště před pronásledováním. V malé mnišské komunitě na samém konci křesťanského světa ale nalezl také nový domov, kde se mohl věnovat studiu knih a zapomenout na palčivou minulost, která mu způsobila šrámy po těle i na duši.
O Velikonocích roku 1322 se však staré rány začínají znovu bolestně připomínat. V těsné blízkosti kláštera je zavražděn poustevník, který sám kdysi býval mnichem, a brzy se anděl smrti vydává i za zdánlivě bezpečné zdi Berengerova nového domova.
Klášterem obchází vrah a Berenger má stále větší důvod se domnívat, že usiluje také o jeho život.
Historická detektivka Zpověď posledního mnicha zavádí čtenáře do neklidných počátků 14. století, kdy středověkou Evropu sužoval hlad, občanské války a náboženské spory.
Nakladatelství: Bourdon
Rok vydání: 2023
Žánr: historická detektivka
Počet stran: 192
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat