Tajemství léta 1997
Jak se pozná, jestli je člověk dobrý? Můžeme to na sobě odhalit sami, jako když se samotestem detekuje covid v těle? Existuje morální lakmusový útržek, jímž lze vypátrat duševní absces? (str. 221)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Euromedia.
Píše se rok 1997 a dvanáctiletý Filip zažívá v Hodoníně léto, na které jen tak nezapomene. S kamarády Romanem, Radkem a Mínou prozkoumávají na kolech terén poznamenaný velkými povodněmi. Hodonín zasáhne ještě větší temnota, když přátelé najdou tělo mladé dívky Aleny Vymětalové. Filip začne být případem přímo posedlý a nebohé děvče překřtí na Sněhurku, hrůzný nález mu od základů změní život, zjevují se mu totiž mrtví… Teenageři rozjíždí vyšetřování na vlastní pěst a kriminalista Šimáček se nestačí divit, jak nápomocný mu mladík dokáže být. Během let se stará přátelství mění, ale na to, co vyplavila voda v devadesátém sedmém, se nezapomíná…
Příběh je rozčleněn do dvou údobí, a to léto 1997 a léto 2021. Kapitoly jsou až na výjimky seřazeny chronologicky, prostřednictvím vševědoucího vypravěče nahlížíme na události optikou Filipa skrze zápisky z deníku. V jednotlivých částech se objevují pasáže nazvané Vítr a Voda, popisující vedle katastrof kuriozitu a temno místních obyvatel, v nichž se zrcadlí divokost elementu země i lidské společnosti.
Lokální situovanost na Moravu s sebou nese jistá úskalí ve volbě jazyka. Obecná čeština se namátkově mísí s hanáckým dialektem, ale spojení pokulhává kvůli nejednotnosti v užívání. Mládežníci ve svých rozhovorech nářečí občas aplikují a jindy ne a mluva místo realisticky působí poněkud rušivě. Jinak jsou ovšem dialogy uvěřitelné. Spolu s hrdiny se navracíte do dětství plného dobrodružných výprav, za zákoutími našich luhů a hájů. Text je bohatý na originální metafory, stylistika Surmanové je ojedinělá, místy až poetická, a i přes delší úryvky popisů krajiny udrží čtenářovu pozornost.
Setkání s Dodem v něm uvízlo jako odštěpek plastu pod nehtem. Bolelo ho z něj uvnitř měkkých tkání, které se snažily cizí těleso vypudit. Odnesl si z toho pachuť, kovový ocásek na patře, jaký zanechává krev a nervozita. (str. 196)
Autorce se podařilo dokonale vystihnout všudypřítomné maloměšťáctví hanácké metropole a barvitě vykreslit místní konspirační teoretiky a „nevěřící Tomáše“ zpochybňující medicínsky ověřená fakta. Raději než zdravou stravou zásobují těla louhem, který má zahnat jejich neduhy, a před lékaři dávají přednost šarlatánům z teleshoppingu. Hodonínská nálevna je přehlídkou konzervativních opilců hledajících útěchu v orosených půllitrech.
Vyobrazení obou živelních pohrom je zajímavým doplněním podporujícím dynamiku. Bezútěšnost vyplavených a posléze větrem zničených stavení je cítit z každého řádku, což dodává vyprávění potřebnou autenticitu a tvoří premisu příběhu.
Díky plasticitě jsou hlavní aktéři věrohodnou ukázkou toho, kam až může zajít dětská nerozvážná touha po vzrušujících výpravách. Vedle prostého dějství nás Surmanová nechává pomocí krátkých úseků nahlédnout do budoucnosti jednotlivých postav, která vždy není tak růžová a nekoresponduje s jejich sny. Celou partu tvoří, jak již bylo výše zmíněno, čtveřice mladistvých. Mína, nekorunovaná vůdkyně kluků, která nepochází zrovna z ideálních rodinných poměrů, Radek, jehož nezkrotnou vášní je jídlo, Roman, milovník flanelových košil toužící po pevných základech rodiny, jichž se mu nedostává, a melancholik Filip, věčně zahloubaný v nekonečných myšlenkách. Neopomenutelným charakterem je místní podivín zvaný Dodo, retardovaný chlapec, jehož pod křídly ochraňuje starší bratr.
Žánrové zařazení nakladatelství láká na horor, ale Zvedá se vítr je spíše detektivním románem s mysteriózními prvky. Surmanová se lehce inspirovala Stephenem Kingem a prózou To, především ve věku zúčastněných. Zvedá se vítr má však pevné základy v realitě české kotliny a nadpřirozené prvky jsou sice podstatnou součástí, ale děj na nich nestojí. V poslední třetině by mohla drobná čtenářská nepozornost zkalit katarzi a úmyslné dávky napětí, je tedy velmi důležité sledovat časovou osu, která ve finále vybočí z přesné posloupnosti.
Pokud preferujete horory plné krve, dílo nebude vaším šálkem kávy. Jeho síla tkví v jemných náznacích temna a partě přátel, díky kterým se těžkosti snášejí o mnoho lépe. Zvedá se vítr by se dal připodobnit k tvorbě Kateřiny Karolové, rovněž se vyhýbající explicitně vyobrazenému násilí a balancující na hraně fikce a reality.
Rodačka z Hodonína Kateřina Surmanová studovala dramatické umění, pracovala jako dramaturgyně filmových festivalů a odtud se dostala až k psaní. Přispívala do Hospodářských a Lidových novin, tato práce ji motivovala ke startu literární kariéry, již zahájila loni Šepotem z lesa. Mezi její oblíbence ve světě literatury patří Stephen King a Ray Bradbury.
Má očekávání byla poněkud jiného charakteru než kniha samotná, horor se nekonal a pocit strachu také ne. Místo toho jsem však narazila na spisovatelku s velkým vypravěčským umem a nezměrnou imaginací. Mezi hlavní klady řadím osobité jazykové zpracování a zápletku s mystickými komponenty.
Závěrečné hodnocení: 76 %
Píše se rok 1997 a jižní Moravu sužují katastrofické povodně. Ve stínu všepožírajícího živlu navíc dojde v Hodoníně k vraždě. Mrtvolu krásné dívky najde v lese parta dětí a rozhodne se vypátrat viníka. Jeden z kamarádů, Filip, má totiž zvláštní dar: dokáže komunikovat s duchy. Když zanedlouho policie zatkne pachatele, každý si myslí, že je po všem, ale smrt je nenasytná šelma.
Uplyne víc jak dvacet let a ničivá síla se na Hodonín žene znovu. Přichází tornádo a s ním se vrací všechny staré příběhy, traumata a bolesti, které trápí obyvatele i město. Osud se snaží opsat kruh a dokonat tragédii – a Filip se mu chce postavit. Ale pokud má neštěstí odvrátit, musí se bývalá parta dát zase dohromady a čelit tajemné síle společně. Zvedá se vítr, na krajinu padá temnota a kamarádi stojí tváří v tvář vlastním pochybám, přírodě i času...
Nakladatelství: Kalibr
Rok vydání: 2023
Žánr: mysteriózní román
Počet stran: 280
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat