Recenze: ROZINKY V BLÁTĚ (David Jan Novotný)

 Šedivá 50. a 60. léta v Československu očima židovské rodiny


„To je taky zvyk,“ vysvětlila Zlata Neumannová a nevěděla, zda má synům vysvětlovat, zrovna teď o šabatu anebo vůbec, kde k tomu zvyku přišla, kde se naučila sníst co nejrychleji to, co bylo po ruce. Stačilo, že jim jednou musela vysvětlovat, proč má na levém předloktí to pětimístné modré číslo, proč nemají dědečky ani babičky, ani strýčky a tetičky a bratrance a sestřenice jako valná většina jejich spolužáků. (str. 90)


Za recenzní výtisk děkuji společnosti Euromedia.


Pražský Josefov platí již po staletí za židovskou čtvrť. Útočištěm se v roce 1951 stane i pro Oskara Neumanna s rodinou poté, co v zájmu lidové demokracie musí opustit šestipokojovou vilu na Malé Straně. Jeho dva synové, Samuel a Tomáš, v novém domově prožívají relativně spokojené dětství a dospívání, ačkoliv formované i šedivými 50. a částečně 60. lety. Přinese pražské jaro naději na lepší život i Neumannovým?

Hned zkraje je nutno uvést, že Rozinky v blátě nepředstavují napínavé, strhující dílo s nespočtem zvratů. Děj plyne pomalým, klidným tempem a prakticky nedochází k žádným neočekávaným událostem – snad s jedinou výjimkou přibližně osmdesát stran před koncem. Navíc je zpomalován monology o nejrůznějších tématech otce Neumanna a později i staršího Samuela. 

Dále je (logicky vzhledem k národnosti a náboženskému vyznání protagonistů) poměrně významná část počinu zasvěcena popisům židovských svátků a jiných obyčejů. Pozitivní skutečností je příloha Slovníček hebrejských a jidiš výrazů. Bohužel ale neobsahuje všechny použité pojmy v uvedených jazycích. Kdo například neví, co je aron-ha-kodeš, musí holt googlovat. Rovněž někteří čtenáři by vysvětlivky možná ocenili spíše jako poznámky pod čarou, bez nutnosti listovat až na konec knihy. 

Rozinky v blátě jsou sepsány podle pro českou literaturu typického vzorce, a sice mikrokosmu obyčejné rodiny řešící interní problémy na pozadí bouřlivých dějin dvacátého století. Příběh, jak již bylo zmíněno, začíná v roce 1951 a končí o osmnáct let později. Zachycuje prakticky všechny významné historické události dané doby v Československu i ve světě, a to s obdivuhodnou přesností. Snad jediného nedostatku se Novotný dopustil hned zkraje, kdy uvádí, že 6. února 1952 byla korunována královna Alžběta II. Korunovace jako slavnostní ceremoniál se však konala až 2. června 1953. K výše uvedenému datu se královnou pouze stala na základě nástupnické práva po smrti Jiřího VI.

Autor se mimo jiné věnuje dvěma důležitým tématům. Zaprvé postavení Židů ve společnosti po druhé světové válce. Komunistický režim byl totiž skrytě antisemitský, a dokonce ani reakce Čechů na navrátivší se sousedy nebyly vždy pozitivní. 

Zadruhé vnímání holocaustu z pohledu druhé generace, kdy děti cítí mezi sebou a rodičem (v našem případě matkou Zlatou Neumannovou), jenž byl transportován do koncentračního či dokonce vyhlazovacího tábora, určitou bariéru. Samuel s Tomášem se diví, že na rozdíl od vrstevníků nemají prakticky žádné jiné příbuzné. Rovněž nechápou jisté matčiny podivné zvyky, například rychlost, s jakou konzumuje jídlo, nebo nutkání zachraňovat špinavé potraviny ze země. Rozinky v blátě zachycují pro tuto problematiku typickou absenci komunikace a s tím i spojenou neschopnost přeživších vyrovnat se s minulostí.

Dílo je psáno v er-formě, a to střídavě z pohledu všech čtyř protagonistů. Nejvíce prostoru však dostává Samuel, kterého spisovatel sám označil za hlavního hrdinu. Všechny charaktery, a to i vedlejší, jsou vykresleny barvitě a uvěřitelně (líčení klukovských lumpáren, revolta vůči rodičům atd.). Žádná není vyloženě dobrá nebo špatná, snad s výjimkou komunistických pohlavárů. 

Jazyk se mění v závislosti na mluvčích a situaci, hovorové či vulgární prostředky zvyšují autenticitu. Jak již bylo řečeno, v hojném počtu se vyskytují hebrejské a jidiš výrazy, která pomáhají dotvářet celkový obraz. 

Rozinky v blátě se zalíbí čtenářům, již dávají přednost pomalejšímu tempu vyprávění. Kdo očekává drama ve stylu Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, bude nejspíš zklamán. Jedná se ovšem pouze o otázku vkusu, a tak lze Novotného novinku vyjma pár nedostatků označit za velmi povedenou. 

David Jan Novotný, absolvent oboru Scénaristika a dramaturgie na FAMU, má na svém kontě již dvacet dva knih. Nespecializuje se na jeden vyhraněný žánr, z jeho pera vzešly povídkové sbírky, romány, humoristické spisy, ale i pohádky. Mimo jiné je autorem mnoha filmových a televizních scénářů, teoretických textů o dramaturgii a scenáristice i publicistických textů v MF Dnes, Lidových novinách, či Hospodářských novinách. Byl členem Obce spisovatelů a Filmového a televizního svazu, dále přednášel na Literární akademii Josefa Škvoreckého, FAMU a Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Již třicet dva let vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy na katedře žurnalistiky. V roce 2008 publikoval Manifest pisoidního realismu, v němž vytyčil nový umělecký směr v literatuře, malířství a figurální tvorbě.

Ačkoliv preferuji historické romány s dramatičtějším dějem, čtení zatím posledního počinu Davida Jana Novotného jsem si užila. Pozitivně kvituji historickou přesnost (až na jednu výjimku) a zobrazení oněch dvou důležitých témat.

Závěrečné hodnocení:  88 %  


Anotace:
Píše se rok 1951 a do pražské čtvrti Josefov se stěhuje židovská rodina Neumanových. Hlavní postava, pětiletý Samuel Neuman, poznává ulice, dvorky a zákoutí Josefova, kde se odehrávají všední, ale také dramatické příběhy sousedů i rodiny Neumanovy, ovlivněné událostmi, které hýbaly Československem v padesátých a šedesátých letech. Jen tu a tam vezme Oskar Neuman své syny na vlastivědné výlety, aby jim ukázal krásy české země, ale zároveň divného státu, omotaného ostnatým drátem. Navzdory tomu, co strašného dějiny přinesly a přinášejí, Samuel, jeho bratr i otec neztrácejí svou víru… 

Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2023
Žánr: historický román
Počet stran: 392
Vazba: pevná

Komentáře