Všechny cesty vedou do Hellady
Bojovník se držel za pahýl ruky. Krev crčela z přeťatých žil a zkrápěla písek. Jako záblesk přišla další rána, projela helmicí a rozpůlila poraženému hlavu od temene až ke krku. Obě půle mozku vyhřezly v podobě rudavé břečky na prsní krunýř. Klouzaly po hladkých pásech z bronzu až na barvami hýřící suknici. Vítězství. (str. 5)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Antické Řecko po trójské válce. Odysseus pouhou vzpomínkou. Nastal čas nových reků, hrdinských činů a bohužel i dalších krveprolití.
Rivalita mezi Athénou a jejím bratrem Areem nabírá na síle. Území mykénského Řecka poskytuje dokonalou šachovnici, lidští hrdinové představují perfektní figurky. Bohové jsou nepoučitelní a rozehrávají poslední partii plnou intrik, krve i zrad. Blíží se pád starého světa. Kdo ale provede onen důležitý šach mat?
„Smír stojí na vodě. Ve vzduchu visí bouře. Až začnou burácet vlny, bude po příměří. (…)“ (str. 16)
Petr Jaroněk nás ve své mytologické fantasy zavede do dávných dob řeckých bohů, obětí, odvážných bojovníků i bojovnic. Hned z kraje se pustí do několika dějových linek (psaných v er-formě), které začínají pozvolna a pomáhají nám poznat dobový svět, víru i jednotlivé hrdiny. S postupem času se však každá z nich vydá vlastním směrem – některé zaniknou, aby daly prostor novým, ty důležitější nabydou na tempu, akčnosti i dobrodružnosti, až se nakonec propojí v epickém a dechberoucím závěru.
Jeden z příběhů vypráví o Dorovi, jehož otec se vydal na pomoc Ithace, jenže se nevrátil. Ponechal tak mladého syna vládnout thesprotianskému kmeni, čelit nastalým nebezpečenstvím a zejména machinacím bohyně Athény, která si jej pro schopnosti i původ vybrala za svého pěšáka. Mladík se z nejistého prince-regenta mění v panovníka, dobyvatele i válečníka – a obrat je to skutečně nelehký.
Jako protagonista je Doros velmi sympatický, čtenáři snadno oblíbitelný. Má charakter i city; miluje, ale též ho pohání pomsta. Dokáže být milostivý, zároveň pozná, že v temných časech se jen těžko odpouští. Projde nemalým vývojem a je napínavé sledovat jeho cestu od princátka nervózního z téměř každého vlastního úsudku po rozhodného, odvážného, leč bohyní ovládaného vůdce.
Athéna má možná na své straně nečekaně neohroženého muže a pár božích bratrů, Arés za ní ovšem nezaostává. Jednou z jeho nejvýznamnějších marionet je Thrax. Thrácký král a jeho syn, poloviční bůh. Nechce však být ničí loutkou, touží vydobýt si věhlas a moc sám. Jenže bohové jsou ve svých pletichách neúprosní a Thrax vlivu válkou posedlého otce jen těžko unikne.
Nestane se tomu ani poté, co potká Adrasteiu, zdatnou bojovnou ženu na duchu i těle. Dříve Amazonka (odvozeno od fiktivního kárijského kmene Amazoi), nyní pirátka. Její – a vlastně i ostatních zástupkyň něžného pohlaví – silná povaha, kterou ani vzdáleně nepřipomíná křehkou nemohoucí květinku, by mohla potěšit a nalákat dámské publikum.
„Představ si lodičku na moři,“ řekl. Dívka přikývla a zavřela oči. „Můžeš ji nechat plout jakkoli rychle. Třeba tak rychle jako létají mé blesky. Máš to?“ zeptal se a dívka opět pohodila souhlasně hlavou. „Můžeš si ji představovat, jak chceš dlouho a ta lodička přesto popluje dál, že? Nikdy nenarazí do tvých víček nebo do lebky. Prostor, na kterém může plout, je nekonečný, dokud si ji budeš chtít představovat nebo dokud budeš existovat. A takový může být i Okeános. Dokud existuje, je neomezený.“ (str. 351)
Charaktery jednotlivých postav, hlavních i vedlejších, přeživších i padlých, jsou uvěřitelné. Mají dobré i špatné stránky, nechávají se strhnout touhou po slávě či bohatství, po životě. Přátelí se, soupeří. Poddávají se pocitům i špatným rozhodnutím. Petr Jaroněk s nimi a jejich osudy rozhodně nezachází v rukavičkách, naopak je postaví hrůzám válek a všudypřítomné smrti čelem. V tomto ohledu vás čeká emotivní jízda, protože se může stát, že váš oblíbený heroj zakrátko zhyne.
Důležitá rozhodnutí Řekové podporují obětinami bohům. Na víru jako takovou je kladen velký důraz, což spolu s bojechtivostí a prahnutím po obsazení co největšího území vystihuje ducha jak dané epochy, tak homérovských dobrodružství. Sám autor v doslovu uvádí, že se jedná o pokus doplnění Illiady a Odyssey, o uzavření časů mýtů a nástupu doby patřící smrtelníkům.
Určitých povahových rysů se samozřejmě dostane i samotným bohům, kteří v Jaroňkově zpodobnění nejsou tak nesmrtelní, jak by se mohlo jevit. Ba naopak, do vínku jim bylo darováno notné dávky lidskosti. Milují i nenávidí. Ovládají i nechávají se vést. Mstí se. Cítí křivdy, bolest, zášť. Některé kupředu ženou pouhé rozmary či touha dokázat, kdo je lepší a mocnější… jiní jen chtějí, aby to skončilo. Ať už je „to“ cokoliv.
Děj se na první dojem nejspíš může zdát příliš spletitý a složitý, nelze však říct, že by se v něm čtenář ztrácel nebo se byť jen na jediné stránce nudil. Pozvolný začátek pomáhá k navození dobové atmosféry, poznávání kultur jednotlivých kmenů i smýšlení jedinců z různých koutů Řecka. Některé z odboček probudí dojem dobrodružných výprav či soubojů s bájnými (ne)tvory známými nejen ze zmíněných eposů. Postupná gradace a neustálé střetávání lidstva s bohy pak směřuje k velkolepému finále, v němž se smísí život, smrt, konec i nový začátek.
„Jsou rány, které se nikdy nezhojí. Nemoci, na něž neexistuje lék. Nelze proti nim bojovat, neboť jsi odsouzen k porážce a jen marníš síly. Jediné, co zbývá, je držet se co nejdál. Nedívat se prázdnotě do očí, vyhýbat se jí. Někdy se to daří, a jindy ne. A tak to bude až do konce dní, ať jich zbývá jakýkoli počet.“ (str. 442)
Ač se jedná o román s fiktivně-historickou složkou obohacenou o faktické reálie, Jaroňkovi se vše podařilo podat moderně, lákavě pro soudobé čtenářstvo. Navzdory obsažené válečné surovosti a božské aroganci ho dokázal protkat nenásilným „chlapským“ humorem, ale i láskou, důvěrou, ženskou něhou a tužbami, které nejsou cizí snad nikomu z nás.
Z každé stránky na vás dýchne důsledná a vskutku obdivuhodná práce autora s dějinami, mytologií, známými bájemi či řečtinou, užitou zejména ve jménech, místních názvech a všelikých termínech, označujících například kmenovou hierarchii aj. Neskutečný čtenářský zážitek poskytuje též krásný jazyk, úctyhodná slovní zásoba a znamenitý vypravěčský talent. Dialogy plynou přirozeně. Akční scény plné krve, vnitřností i brutality se střídají s květnatými, ale umně podanými popisy, parabolami, přirovnáními, či s až poetickými metaforami.
Jistá dávka péče byla věnována i samotnému rozložení textu a grafickému zpracování. Titul je rozdělen do 62 kapitol, které se následně dělí do podkapitol, tu a tam doplněných nadpisem místa, kam se přesunul děj. Na Illiadu a Odysseu odkazuje i několik citátů napsaných jak alfabetou v originálním znění, tak latinkou v překladu. Nechybí doslov nebo Slovníček termínů a náhled do mykénské epochy.
Theomachia: Válka bohů je dílem, na které rozhodně jen tak nezapomenete. Pod krásnou obálkou, již si vzal na starost umělec a ilustrátor Jiří Arbe Miňovský, se skrývá nejen tematická mapa na předsádce (Jana Maffet Šouflová), ale především epický a doslova fantasticky napsaný příběh – a to nejen ve sféře české žánrové literatury. Jaroňkův opus svou vysokou kvalitou, promyšleností, komplexností i dovedným stylem psaní směle konkuruje zahraničním titulům; Homér se na druhém břehu řeky Styx musí nad tímto odkazem jen spokojeně usmívat.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Pokud milujete antickou kulturu, řeckou mytologii, heroické výpravy či krvavé bitvy, přečíst si Válku bohů je téměř vaší povinností. Silné, a především sympatické hrdinky ve spojení s jemnými náznaky romantiky a se skutečně příjemným vypravováním by mohly přilákat i ženské čtenářky. Dáváte-li ovšem přednost jednoduché a odpočinkové četbě, tenhle kolosální titul pro vás nebude tím pravým.
Sehnula se a nabrala hrst písku. Pak obrátila dlaň a sledovala, jak se některá zrnka snáší k zemi a jiných se zmocňuje vítr. Připadala si stejná jako ta zrnka. Bezmocná vůči silám, které patří k světu a věděla, že ať udělá cokoli, stejně proti nim nic nezmůže. (str. 482)
Petr Jaroněk (*1988) není na spisovatelském, a vlastně ani mytickém poli žádným nováčkem. Má za sebou již dva počiny – Ospalá slovanská díra (2019) a Běsi z temného hvozdu (2020) – které vyšly pod záštitou nakladatelství Argo. Ve volném čase se mimo jiné zajímá o historii, filozofii či lukostřelbu.
Subjektivní hodnocení: Netušila jsem, co od téhle „bichličky“ očekávat, o to víc mě však dokázala překvapit. A nakonec jsem byla z Theomachie jedním slovem unešená. Doslova z ní prýští ohromný kus práce, která by rozhodně neměla padnout v zapomnění. Dlouho se mi do rukou nedostala kniha, jež by byla tak poctivě propracovaná a promyšlená do posledního detailu, navíc s tak napínavým a vrstevnatým příběhem a postavami, jimž je tak snadné propadnout a fandit od začátku do samého konce. Netušila jsem, jak čtivé dokáže být propojení mužného, bitvami prodchnutého a krví nasáklého vyprávění s opravdu krásným poetickým jazykem. Za mě se jedná o skutečně kvalitní počin, který v brzké době jen tak nic nepřekoná – dočítala jsem vyloženě se smutkem, že ten skvělý příběh končí.
Závěrečné hodnocení: 100 %
Když se bohové sváří, Úranova nebeská klenba zrudne krví a země praská ve švech. Na pobřeží Kárie se shromažďují lodě, chystá se největší tažení od dob trojské války. Athéna se připravuje na otevřený konflikt s Areem a v útrobách sopky Aitné roste děsivý tvor zrozený ze zášti a bolesti. Bohyně však z dění cítí i otisk někoho jiného, než je Arés. Někoho mnohem nebezpečnějšího. A je jí jasné, že se blíží skutečná válka bohů – Theomachia.
Princ Doros z odlehlé Thesprotie zatím čeká na návrat otce a krále. Netuší, k čemu se schyluje a jakou roli sehraje v božské partii. Je mu ale jasné, že časy bezstarostného mládí pro něj skončily…
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2023
Žánr: fantasy, mytologie, historie
Počet stran: 528
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat