Jaký je život v Řecku?
Hned druhý den jsme jeli na vzdálenou pláž a při soukromém slibu, že budeme navždy spolu, vyryli do jednoho eukalyptu srdce s našimi iniciálami. A já se konečně, napotřetí, cítila úplně šťastná. (str. 19)
Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Kateřina Panou žije už déle než pětadvacet let v řeckém kraji Epirus, konkrétně ve městě Párga. Provdala se tam, s manželem založila rodinu a našla bezpečné útočiště. A protože ji země s krásnými plážemi okouzlila, rozhodla se o ní psát. Nejprve jednotlivé myšlenky vycházely na Facebooku v podobě blogu s názvem Řecké štěstí, později vznikla kniha se stejným pojmenováním.
Její manžel Kosta je Řek srdcem i duší, navíc s rodiči dbající na obyčeje. Zpočátku byli pouze přátelé, rozuměli si a vzájemně si předávali poznatky z odlišných kultur, z nichž pochází. Postupně kamarádství přešlo v lásku, a i když si musela Kateřina na svatbu několik let počkat, nakonec našla v Kostovi toho pravého a na balkánském poloostrově domov a nové přátele. Jejich sbližování bylo pomalé, plné nástrah a útrap, přece jen je kromě vzdálenosti dělila i jazyková bariéra či mladistvá nezkušenost.
Titul je rozvržen do nepojmenovaných článků kratšího rázu. Nejsou označeny číselně, seřazeny dle motivů ani podle data, jejich pořadí vyznívá čistě náhodně. A tím pádem může být orientace bez záchytných bodů poněkud znesnadněna. V některých úvahách jsou děti ještě malé, o pár stránek dál jsou z nich puberťáci a v dalších myšlenkách se opět vrací do jejich raného dětství.
Autorka se nijak nezaměřuje na jeden konkrétní aspekt a zasahuje široké pole tematických okruhů. Rozepisuje se o zvycích, tradicích, historii i místních legendách, ale také třeba o jazykových záludnostech a úskalích života v cizí zemi. Pomáhá pochopit mentalitu lidu a je to trochu taková příručka, co od tamějších obyvatel čekat, až vyrazíme na dovolenou, a čeho se například vyvarovat, abychom je neurazili.
Dost ho to zarazilo a začal jí vysvětlovat, že je to káva řecká a jak se tradičně dělá, jenže ani ona, ani já jsme neměly ponětí o kultu kávy v Řecku a jen jsme mleté kafe zalily vařící vodou. Kosta se nad tím barbarstvím orosil a po ochutnání se ušklíbl a prohlásil, že tohle je vážně turek, protože takový hnus by v Řecku nikdo nepil. (str. 140)
Nezapomíná také na dobrodružné zážitky s dětmi, popisuje seznámení se svým mužem a na perné začátky s tchyní. Čtenáři se díky otevřenosti mají možnost dozvědět, jak její manžel odmítající maso přežil první Vánoce v Čechách, kdy mu byla naservírovaná rybí polévka, nebo jak vydržela první zemětřesení. Rodina je pro ni středobodem vesmíru, což je ze psaní znatelné. Hodně také rozebírá kombinaci výchovy známou ze svého dospívání a tou řeckou ze strany chotě.
Nemálo se svěřuje s počátečními neshodami ve vztahu, s přísnou tchyní, jež jí opravdu nic neodpustila a přijetí mezi ostatní členy si musela tvrdě vybojovat. Charakteristika jižanského temperamentu občas vyznívá dost negativně pro jejich paličatost a neústupnost v zajetých kolejích.
Gastronomii se věnuje v hojné míře. Například popisuje, co je to trachana, proč patří mezi národní jídla nebo jaké cukroví se připravuje o vánočních svátcích a zda u svého muže vůbec obstála s českou kuchyní. Pro milovníky jídla nezapomněla přiřadit také recepty na vybrané speciality, což jistě ocení gurmáni.
V Řecku se stále dodržují staré zvyky a rituály, zejména v dané lokalitě, a tvůrkyně se je pro lepší pochopení snaží objasnit. Zmiňuje se tedy třeba, proč poslední únorový den žádné dítě nevyjde ven bez náramku na zápěstí z červené a bílé bavlnky a proč tento kus nitě slouží jako ochrana proti jarnímu sluníčku, nemocem a uhranutí.
Epirus je tvrdý a nelítostný, ale možná proto si tu lidé zachovali přímou povahu a poctivost. Není tu takový hon na turisty a jejich peníze, jak je tomu nejspíš na pobřeží. (str. 183)
Styl psaní je přívětivý, svěží a snadno se čte. Pisatelka nelpí na přehnané spisovnosti a neskládá bez rozmyslu dlouhé věty. Je znát, že jednotlivé části původně tvořily blog, informace jsou předávány stručně a jasně bez zbytečného patosu kolem, přímá řeč se objevuje minimálně. Občas lze narazit na nějakou slohovou či pravopisnou nedokonalost, ale není to nic, co by kazilo celkový dojem.
Část publikace tvoří barevné fotografie, blíže nespecifikované, ale zřejmě pořízené spisovatelkou. Jsou velmi povedené, odráží atmosféru daných míst. Vždy se nachází na konci pojednání. Pokud by někomu přišlo snímků málo, může navštívit zmíněný blog, kde jich je daleko více i s podrobnějšími popisky.
Kateřina Panau má na facebookové stránce skoro čtyři a půl tisíce fanoušků a její komunita i nadále roste. V roce 2022 získala cenu Magnesia Litera v kategorii Blog roku.
Počin lze určitě doporučit všem, co se rádi dozvídají a dočítají informace o cizích kulturách. Není to úplně cestopis, i když i tento žánr je možné mezi řádky nalézt. Často najdeme zmínku o místě, které by stálo za návštěvu a není třeba tolik turisticky známé. Soubor textů bude bavit zejména ty, co si potrpí na kratší útvary a vyhovují jim spíše povídkové sbírky.
Prostě mám štěstí, řecké štěstí. (str. 60)
Osobně oceňuji, že je kniha opravdu i edukativně přínosná. Odnesla jsem si několik zajímavých poznatků. Třeba jsem vůbec netušila, že moje tolik oblíbené frappé má původ právě na Balkáně.
Závěrečné hodnocení: 88 %
Autorka žije už déle než pětadvacet let v řeckém kraji Epirus, provdala se tam, založila rodinu a našla štěstí. Řecké štěstí. Zemi zná jako málokdo jiný, a protože tradiční Řecko, které ji kdysi okouzlilo, postupně mizí, rozhodla se o něm psát – o jeho zvycích, tradicích i historii, ale také třeba o jazykových záludnostech a úskalích života v cizí zemi.
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2023
Žánr: cestopis, blogové zápisky
Počet stran: 264
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat