Sborník plný kvalitních (tajemných) povídek
Život je plný křižovatek, ze kterých vedou cesty, na jejich konec nedohlédneme. Některé mohou být pohodlné, jiné klikaté a plné děr, jímž není snadné se vyhnout (ale všechny, jak se říká, vedou do Říma a některé z nich nejen obrazně). Sledovat všechny najednou může být zábavné, obzvlášť pro někoho, kdo je zvyklý hrát si s představami o lidech kolem sebe. Ale když vidí, jak někdo vyráží cestou, která končí propastí, a snaží se ho zadržet, snadno do ní může stáhnout i další... a možná za nimi spadnout sám. Hranice mezi fantazií a skutečností totiž umí být tenká a to, že se kolem sebe díváme, ještě neznamená, že opravdu vidíme. (str. 90)
Život je plný křižovatek, ze kterých vedou cesty, na jejich konec nedohlédneme. Některé mohou být pohodlné, jiné klikaté a plné děr, jímž není snadné se vyhnout (ale všechny, jak se říká, vedou do Říma a některé z nich nejen obrazně). Sledovat všechny najednou může být zábavné, obzvlášť pro někoho, kdo je zvyklý hrát si s představami o lidech kolem sebe. Ale když vidí, jak někdo vyráží cestou, která končí propastí, a snaží se ho zadržet, snadno do ní může stáhnout i další... a možná za nimi spadnout sám. Hranice mezi fantazií a skutečností totiž umí být tenká a to, že se kolem sebe díváme, ještě neznamená, že opravdu vidíme. (str. 90)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Nakladatelství Epocha vydalo sbírku povídek fantastické tvorby s mysteriózním nádechem, která obsahuje patnáct příspěvků, slovo úvodem a závěrem a rovněž i úseky jakési tajuplné (či zmatečné) anotace. Skvělé je, že kniha je v pevné vazbě, takže se vám stránky nebudou kroutit. A ještě lepší je, že má kvalitní historky, které zaujmou, a v některých případech nebudete chtít z onoho světa ven.
Vstupním příběhem je Česká mlátička od Dalibora Váchy s náznakem hororu. Tvůrce se nechal částečně inspirovat H. P. Lovecraftem a využil kulisy lokality Arkham a také zmínky o Innsmouthu. Rovněž se rozhodl, že ústředním hrdinou se stane kdysi skutečně žijící tuzemský boxer František Nekolný, považovaný za největšího průkopníka československého boxu. Vypravování v er-formě z něj vytváří hvězdu bojového sportu a díky úspěchům si jej objedná muž jménem Elijah Simmons. Po nějakou dobu se nic neděje, až na ty varovné pocity, které v Nekolném sílí, ale když to nastane, je to mela. Styl psaní je příjemný a čtivý, pokud vás však box tolik neoslovuje, možná pro vás nebude dějová linie natolik zajímavá. Navíc závěr je zvláštní, prakticky bez řádného ukončení, kdy si můžete domýšlet, jak vše skončí. Jelikož nemám Lovecrafta načteného, tak nemohu soudit, zda se jedná o další čerpání z námětů nebo originální zakončení. Osobně se mi právě Česká mlátička zdá nejslabší. Chyběla mi nějaká řádná pointa a psychologie postav.
Následuje Poslední brána od Pavla Renčína, který je znám svými často zneklidňujícími thrillery a horory. I sem přenesl onu působivou atmosféru a zpracoval náročné téma. Realita versus sen, přičemž vás ještě poučí o psychologii snění, nechybí ani odkazování na Sigmunda Freuda. Vyprávění v er-formě je podivné, snové, v prvních chvílích značně zmatečné, a vlastně se možná budete lehce motat po celou dobu, stejně jako protagonista. I ten je zajímavý. Přestože se o něm mnoho nedozvíte, je propracovaný a osobitý. Dá se říct, že vše má svůj důvod, ale je možné, že ne každý si bude jist, co chtěl Renčín říci. Konec je trochu nejasný, přitom ale skrývá silný význam. I charaktery, které během bloudění městem potkáváte, mají co nabídnout. A tak se můžete nechat zlákat prazvláštní a znepokojivou fantasy.
Pro mne prvotní seznámení s Janem Štifterem proběhlo formou Zavařovaček, které jsou vřelé a zároveň nostalgické. Projížďka městem je plná emocí, lidských osudů a vrtochů, životních milníků i prosté lidskosti, přičemž skrývá důmyslnou a živou pointu. Jestli máte v oblibě rodinná dramata, bude vám počin blízký. Příběh v ich-formě přednáší sám ústřední hrdina, o kterém se dozvíte dost, stejně jako o jeho nejbližších. Štifterovi se podařilo vytvořit přirozeně emotivní povídku, aniž by tlačil na pilu, svým způsobem se určitě dotkne mnohých čtenářů. Předpokládám, že podobně jako ve mně i ve vás zanechá otisk. Jisté tajemno spočívá všude během jízdy městem, kdy se na každé zastávce pohlíží na minulost… Jan Štifter mě natolik nadchnul, že si jeho tituly přidávám na svůj wishlist. Na projektu kolegyně recenzovala Paví oči, taktéž doporučovala.
Doposud povídky nebyly tolik mysteriózní, ale Vlčice Lukáše Vavrečky už má skutečně silnou atmosféru. Návštěva Říma nebyla pro spisovatele s ženou a dcerkou pouhou dovolenou, hledal inspiraci k psaní a seznámil se s opravdu zajímavými lidmi. Největší dojem a emoce vyvolává matka se třemi dcerami a jedním ženichem. Jedná se o prazvláštní rodinku; protagonista v ní vidí mnohé a má spousty představ. Dílo zpočátku tak trochu připomíná Viewegha, ale později je z něj takřka komorní, surové, mysteriózní a promyšlené drama, které poutá i mate zároveň. Také forma psaní v ich-formě se Vavrečkovi povedla podat originálně – občas jako by předbíhal dění a zmiňoval to, co se teprve dozví, jindy působí mnohovrstevnatě. I závěr je přirozený a přiostřuje kvalitní, šikovně působící, možná až nepěkné dění okořeněné o odkazy na Hrabala a jeho Ostře sledované vlaky či legendy o matce vlčici a Svaté Kláře.
Petr Stančík neměl text natolik dlouhý jako předešlý autor, ale i jeho Dutý septagon je nezapomenutelným a tajemným čtením, tentokrát s klaustrofobickou příchutí hororu. Povídání o kominíkovi je hodně originální, založené na staré Praze a taji poctivého řemesla. Kupodivu je kořením i prvek erotiky, což dodává jistý punc zvrácenosti, ale s obsahem natolik ladí, že vše vyznívá vážně přitažlivě – a ke všemu vás možná příjemně znejistí. Dílo má již od začátku mocnou atmosféru a bezmoc jste hlavnímu hrdinovi po smrti jeho družky věříte, ačkoliv vám v té době ještě není známý. Když konečně opět zatouží začít žít a naskytne se mu netradiční příležitost, ani on, ani čtenář netuší, jak hluboko pražské komíny vedou.
Rutina od Martina Paytoka je dalším originálním kouskem, který nás přivádí do pěkně ostré detektivky, v níž detektiv Wichterle řeší sérii nevšedních vražd. Dějem provází příležitostný taxikář Kyril, jenž měl domnělého vraha rozvážet. Prostředí je temné a působí jako z černobílé kriminálky, důmyslně se mění. Krátké úseky totiž zavádí nejen do přímé roviny, ale i do minulosti, kdy situaci s vrahem neprožíváte jen skrze prostředníka, ale skutečně ji zažíváte. Nejprve vše pulsuje tajem, později do popředí vystupuje prvek fantasy hrubšího zrna. Nečekejte žádný jemný přístup, vražda v přímém přenosu je doopravdy výrazná. Osobně mi autorův styl nadpřirozeného elementu připomíná Černého anděla od Johna Connollyho. Stejně podivná směs úmrtí a čehosi nelidského. Spisovatel se nebojí jít až na dřeň, ukázat hrůznost, a přitom krásu naděje. Části, které se střídají s minulostí, vás vedou do vyšetřování, kdy Wichterle vyslýchá Kyrila a odkrývá mu ostatní děsivá fakta. Závěr je hodně lidský, osobitý a hluboký.
Následuje Pan Twardowski, což je poměrně známá polská báje, která byla již několikrát zpracována (dokonce existují dvě filmová ztvárnění), a právě na ní se Přemysl Krejčík rozhodl vystavět svůj počin. Vyprávění je ze dvou úhlů pohledů v er-formě. Ústřední vypravěči a kulturologové – Dasco Ördög a Bohumil Sojka – se zabývají městskými legendami a sami si je také vymýšlí. Jedno setkání jim však změní život a jejich výmysly začnou ožívat. Děje se něco děsivého, v závěru cítíte příjemné mravenčení z hororové atmosféry. Přemysl Krejčík se rozhodl Pana Twardovského spojit s populárním, avšak poměrně ohraným tématem. I když se mu výsledná lest vydařila, na konci tak trochu kvůli výběru strašáka zevšední.
Zakantum Veroniky Fiedlerové je ostrov, zřejmě vytvořen na motivy slavných a nešťastných Pompejí. Velmi působivé vyprávění v ich-formě v sobě nese mnoho momentů překvapení, odhalování hororového taje a stejně tak i určitou dávku silných lidských emocí se zřetelnou chamtivostí. Svou životní etapu vypráví Gaius Doctus, pověřený písař, jenž tuto funkci převzal po zesnulém strýci. Gaius je mladý, teprve se v úřadu zabydluje, ale přesto není žádný hlupák. Když objeví nejasnost, začne na vlastní pěst pátrat a to, co objeví, ho právem vyděsí. Ke všemu je jeho milovaná žena těhotná a očekává prvního potomka. Co všechno se může stát v kouři a popelu v kvalitně vytvořeném fantasy světě? Nechte se překvapit.
Františka Vrbenská se rozhodla pro říznou military pod názvem Luna ve spletitých uličkách. Pasáže v er-formě na sebe volně navazují, a přesto spolu vytvářejí dobře promyšlený koncept. Vypravování je dynamické, čtivé, okořeněné o vulgarity, dotýkající se přípravy na podstatnou bitvu. Je vám představeno několik lidských osudů, které i přes malý prostor můžete vnímat opravdu reálně. K tomu svým způsobem poznáváte i mnoho obyvatel Villanmile, kteří mají na dějovém průběhu rovněž výrazný podíl. Mezi ústřední prvky patří spiritualita, což je příjemnou změnou oproti předešlým povídkám. Luna ve spletitých uličkách působí, jako by byla předvojem propracovanějšího románu, závěr je působivý a vyznívá, že by mohl/měl mít pokračování. Problémem může být jisté přeskakování a necelistvost děje, což může čtenáře odradit.
Lamaris hoří, tak zní dílo Vilmy Kadlečkové, která se na rozdíl od kolegů rozhodla ztvárnit sci-fi a fantasy – a vlastně i několik rozměrů samotného města Lamaris. Ústřední hrdinkou je Luanna, která pracuje v moderním podniku a dopřává turistům nevšední zážitek. Mohou se pomocí divlaku dostat do časů, kdy Lamaris skutečně hoří. Jenže co se stane, když se z města v minulosti někdo vynoří… Luannu čeká největší a nejdramatičtější období jejího života, zjišťuje nemilé novinky a teprve nyní začíná všemu rozumět. Počin patří mezi ty delší a jeho svět je opravdu velmi dobře vykreslen. Zajímavá je i pointa na konci, a hlavně vás, věřím, zaujme již zmíněné propojení sci-fi a fantasy, kdy je hlavním spojovníkem vytříbená magie.
Michaela Merglová a její Špatný den patří mezi emotivnější části sborníku. Rozhodla se stejně jako někteří spoluautoři sáhnout po spiritualitě, ale zcela po svém, a představila příběh městského hlídače, jenž se rozhodne zlepšit den jedné ženě. Z jakého důvodu a zdali se mu zadaří, si musíte přečíst, mohu však říct, že téma je propracované, s ohledem na námět uvěřitelné, a skrývá překvapivě silné emoce. Vypravování v er-formě z počátku poněkud klopýtá, zejména kvůli opakování slova muž, ale později je plynulé, snadno zaujme a neztrácí tempo. Text je poměrně plný dialogů, které se zpočátku mohou jevit nadbytečně, ale opak je pravdou.
Dno výkopu s vybranými popisy a obraty ztvárnil (v er-formě) Vilém Koubek. Místem dění se stalo Brno. Tvůrce se neobával ponořit se mnohem hlouběji, a dokonce sáhnout i po špetce šílenství. Tím se z díla stává trochu psycho, což je určitě vítaná změna. Hlavní hrdina je novinář, který se účastní veřejného vystoupení, kde je spousta protestujících lidí. Mezi nimi i jeho bývalá spolužačka Klára. Mají v plánu házet vejce, jenže než se to podaří, Oliver upadne do výkopu a takřka zemře… To, co se začne dít po jeho probuzení, zní jako vyvedené postapo s fundamentalistickým prvkem a oživlou legendou o městě. Závěr, především poslední odstavec, je, jako by Koubek uhodil hřebíček na hlavičku.
Lucie Lukačovičová sepsala Splnit si sen a zaměřila se na téma snění, ovšem zcela jinak než Renčín. Její rozměr je o něco tradičnější a možná proto mnohým přitažlivější. Vytvořila totiž nejen reálný svět, ale také Limbo, které lidé mohou navštěvovat a plnit si tak sny. Pro některé je natolik důležité, že se nebojí zacházet až do nebezpečných mezí. Chrání je El Cuerva, bodyguardka, pro niž je zaměstnáním dávat v Limbu pozor na zákazníky firmy. Především na dva, kteří jsou si velmi blízcí, ale v běžném životě spolu nemohou být. Láska jim dodá neskutečnou sílu, aby změnili, co je nemožné, a nevyužijí té změny jen oni. V závěru je všechno jinak, možná vás zasáhne i trocha nostalgie. Vypravování v ich-formě je dosti dramatické, nechybí ani bojové scény, někdy trocha té brutality, a jako zpestření přichází vhodně sepsaný LGBT element milostné romance. Musím uznat, že pokud by byl příspěvek rozepsanější, měli bychom před sebou kvalitní titul, a nikoliv jen krátký úsek. Věřím, že taková knížka by vážně stála za to, jelikož propracovaný námět mě osobně hodně zaujal.
Dystopie Anny Bolavé pojmenovaná Tyhle věci neexistují patří mezi čtivo, které hodnotí čtenáři této publikace jako lehce slabší. Přitom ztvárnila poměrně zajímavou dějovou linii, z níž lze cítit emoce, zejména zoufalství a bezmoc, a také příslib naděje, v závěru i hřejivosti. Mladá dívka se vydala do města, aby našla své dva bratry. Spolu s ostatními uklízí ulice, a ačkoliv to v naší době není významné zaměstnání, v té její ano. Vše je pečlivě hlídané, proto pro ni není snadné po sourozencích pátrat. Pro někoho může být problémem, že dění je sice plynulé, ale přílišně klidné. Vlastně se nekoná žádné drama, ani to finální. Dílko psané v ich-formě má vlastní tempo, příhodně mění atmosféry a důmyslně odkrývá detaily, přestože dramatičtějších prvků vám není dopřáno. Možná budete mít pocit, že počin ani nemá pointu, přestože ji má. Text Anny Bolavé se hodnotí těžce, není typický, odkrývá lidské osudy, a přesto působí, jako by v sobě nic nenesl. Někomu může připadat nanicovatý a prostý, je však plný myšlenek. Jedná se o opravdu netradiční čtení k zamyšlení. Osobně mi připomíná Patricka Nesse a jeho My ostatní tu prostě žijem. Ne každý jej ocení.
Slečna Místek a Pan Frýdek je pohádkové young adult fantasy spisovatelky Kristýny Sněgoňové, které vás přenese do 90. let. Opět ne každý bude mít za to, že se jedná o slibovaný žánr, ale přesto potěší. Vyprávění v er-formě je příjemné, čtivé, skutečně nepostrádá atmosféru jemné fantastiky pro děti a mládež. Jednoduchá linka se zaměřuje na dětské postavy – Karolínu a Vaška. Společně chodí do 5. třídy, ale jinak jsou každý jiný. Dívka poslouchá Kelly Family, je zamilovaná do jejich člena a nejvíce času tráví s kamarádkou Janou. Vašek oproti ní nemá ve škole žádné přátelé, chová se hrubě a neslušně. Když ho děvčata načapají, jak páchá škody na majetku jedné části města, začne drama růst. Do hry se zapojí i pohádkové jevy – mluvící značky, sochy apod., které začnou navádět ke špatnostem… Kvalitně, ač negativně jsou vyobrazené také povahy města. Počin má pointu, dokonce nabádá k neničení měst, ale naopak jejich zkrášlování. Ke všemu je na konci nastíněná i drobná milostná zápletka.
Antologii spojuje téma města, i když v některých dílech viditelněji než v jiných. Stejně tak je před každou povídkou k dispozici prazvláštní anotace, kterou si spisovatelé vzájemně napsali. Jedná se o originální texty vedoucí spíše k zamyšlení, kterě by sice měly pohovořit o následující kapitole, ale mnohé víceméně zmatou či nebudou tušit, co je čeká – nemusí každého oslovit. Osobně bych dala přednost jasnějším a údernějším pasážím, nikoliv dalšímu mlžení, protože toho si čtenář u některých příběhů z této publikace užije více než dost. Zřejmě se mělo jednat o jakési tajuplné úvody, ale nezdá se mi, že by plnily svůj účel.
Mysteriózní a fantastická próza, tak zní i podnadpis. Ne všechny povídky jsou však takové a neřekla bych, že každá vystihuje tajemnou atmosféru. Některé se nemusí čtenářům pozdávat a mohou se v knize jevit až nepatřičně, i když jsou kvalitní. Ovšem jak můžete vidět na hodnoceních z databází (i na tom mém), bývají chválené, mnohdy i pětihvězdičkově, ale mají i nižší počet bodů. Žádná sice neklesne pod průměr a samozřejmě záleží na vašem gustu, věřím ale, že v závěru si každý vybere těch několik svých „nej“.
Šikovný je obsah na konci, který poskytuje přehled všech patnácti dramat. Jak je vidno, texty jsou delší i kratší a každý z přispěvovatelů se snažil pojmout je originálně. Témata se různí, což ve výsledku bylo skutečně výbornou volbou. Kapitoly jsou rozdělené, již na hřbetu je poznáte podle černých linek. Ilustrace jsou jednotné, působí záhadně a temně zároveň. Nejsou natolik výrazné, což je pro oko mnohem pohlednější a tajemnější.
Antologie o tajemství města… Jak jsem již uvedla, všechny vás to asi nepřesvědčí o tom, že splní, co editoři slibují, ovšem i přesto, že se mysteriózní próze věnovalo spíše v menších částech, dílo je určitě čtivé a potěší. Sborník mohu doporučit, jelikož je doopravdy rozličný, zaujme námětem a některé povídky by stálo za pokus rozšířit je a vytvořit z nich plnohodnotné romány. Sama bych podepsala petici, kdyby nějaká byla. :)) Užijte si čtení.
Antologie se mi osobně líbila, i když některé příběhy se mi zdály slabší nebo se mě nijak nedotknuly. Začátek mě osobně tolik nezaujal, ale později jsem některá díla hodně ocenila. Mezi mé nejoblíbenější patří Rutina (Martin Paytok), Zavařovačky (Jan Štifter), Splnit si sen (Lucie Lukačovičová) a Zakantum (Veronika Fiedlerová). Nejslabší vnímám Českou mlátičku od Dalibora Váchy, což bylo dost obyčejné, prvoplánové a méně propracované než zbylé čtivo.
Závěrečné hodnocení: 83 %
Co se skrývá pod omítkou, chodníky a silnicemi, nebo dokonce pod celými městy? Známí čeští spisovatelé a spisovatelky napříč žánrovou i nežánrovou literaturou se nechali inspirovat mystériem měst, jejich zákoutími, komíny i kanály, legendami i mocným kouzlem. Je libo zastavit se v Římě? Ztratit se v ulicích současného Krakova či postapokalyptického Londýna, procházet Barcelonu ve snu nebo navštívit vesmírné Lamaris? A co domácí půda? Kolik nástrah ukrývají Pardubice, Praha, Frýdek-Místek nebo jak málo stačí, aby vás pozřelo Brno – a to doslova? Jediný krok a procházky městem už nikdy nebudou stejné!
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2023
Žánr: antologie, fantasy
Počet stran: 472
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat