Upíři zase trochu jinak
Prší...Tak vždycky začínají příběhy, nebo ne? Tím, co se děje kolem, co se děje venku. Nikdo hned na úvod nebude rozebírat složitá klubka pocitů, jež se uvnitř vás stále více zamotávají a každé z nich znamená jeden samostatný problém. Vlákno osudu, jež vás zavedlo až na toto místo, kde jsem já, kde jste vy. Těch vláken je ve mně tolik, že už si vlastně neuvědomuji, které je které, a vnímám jen to složité, zašmodrchané cosi, co ve mně roste. (str. 7)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Pointa.
Julii, princeznu Kaspenskou, celý život vychovávali v přesvědčení, že upíři jsou nebezpečnými netvory ohrožující království i jeho obyvatelstvo. Při Jízdě cti, významné každoroční události spočívající v jejich lovu, však zjistí, že nejsou tak krvelační, jak jí bylo předkládáno. Místo toho, aby ji zabili a nemilosrdně vysáli všechnu její krev, jí zachránili život.
Julie se najednou ocitá na rozcestí: projde rituálem Zasvěcení Temnému kultu a zasvětí svou existenci vyvražďování vampýrských kmenů, nebo uvěří tajemnému Gabrielovi, jejímu upířímu zachránci, jenž tvrdí, že pravda, kterou dosud znala, je ve skutečnosti úplně jiná?
A pak už jsem cítila jen jeho přítomnost. Vše kolem přestalo existovat. (str. 114)
Dílo je rozdělené do dvou časových rovin. Kapitoly nazvané Můj současný příběh odráží Juliinu momentální snahu o útěk psanou ich-formou v čase přítomném, kdežto ve Vláknech minulosti vzpomíná na události, které této situaci předcházely. Linky se ke konci protnou, tudíž jejich využití není pro dění nikterak důležité. Ba naopak neustálé vracení se v myšlenkách, ke všemu doprovázené Juliinými komentáři a vzpomínáním, zpomaluje napětí princeznina prchání v současnosti.
Poslední noc je autorčinou prvotinou, což je znát hned v několika rovinách. Děj plyne rychle, možná až zbytečně moc. Akce následuje akci, scény se střídají jako na filmovém plátně. Čtenář tak nedostává příliš prostoru zastavit, nadechnout se, představit si svět nebo se sžít s postavami. Dějové překotnosti nepomáhá ani nedostatečnost popisů – a to jak samotného světa, tak jednotlivých postav.
Julie, která je protagonistkou a zároveň vypravěčkou, je ukázkovým příkladem nechvalně proslulé Mary Sue, tedy hrdinky idealizované, nepřirozeně dokonalé ve všech ohledech (schopnosti, krása, inteligence…) – a v podstatě pozbyté jakéhokoliv zajímavého charakteru. Je pronásledována svým osudem princezny a dcery krutého krále, což je bohužel to nejpozoruhodnější, co se o ní dá napsat. Samozřejmě je nebývale okouzlující, morálně silná, schopná bojovat a pronášet vzletné a dramatické proslovy, jejichž síla by přinutila i mrtvého vrátit se ze záhrobí.
Juliin otec je kapitolou sám o sobě. Zpočátku se totiž jeví jako normální taťka tropící si ze své dcery žerty. Ze vztahu s Julií neucítíte žádnou zášť, což se ovšem po několika stránkách změní jako mávnutím kouzelného proutku. Ač jsou Juliiny motivy k zavržení krále opodstatněné, náhlý obrat jeho povahy působí spíš účelně a intenzita nenávisti k princezně nemá příliš logické vysvětlení.
Příznivkyně „upířin“ pro dospívající možná potěší lehčí milostný trojúhelník a náznak hate to love romance, tedy od nenávisti k lásce. Julie je zaslíbená princi Lilienovi, svému nejlepšímu příteli již z dětství. Její srdce však zaprahne po mnohem nebezpečnějším muži – upírovi Gabrielovi.
Zatímco Lilien působí spíše jako věrný pejsek a kamarád do nepohody, Gabrielova počáteční aura tajemna a vážnosti vampýrského vůdce se v průběhu vyprávění vytratí jako pára nad hrncem a stane se z něj – až na pár temnějších momentů – „usměvavý upírek“. Chemie mezi ním a Julií je bohužel takřka nulová. Jejich láska je sice uvěřitelná, ale chybí jí jiskra, vášeň.
Ani ostatním postavám se nevyhnula plochost a jen jakési hrubé náčrty jejich charakterů – na většinu z nich s postupem času pravděpodobně zapomenete.
Proč zavíráme oči v důležitých chvílích svých životů? Když se modlíme, když pláčeme, když se líbáme, když sníme? Protože ty nejkrásnější věci v našem životě nejsou vidět očima, můžeme je pouze cítit srdcem a tohle byl přesně ten okamžik. (str. 226)
Ačkoliv styl psaní můžeme označit za celkem čtivý a příjemný, je jednoduchý a pro cílovou skupinu náctiletých příznivý, i na něm je znát určité začátečnictví. Některá souvětí vyznívají strojeně, nechybí ani podivná slovní spojení (např. jeho přerývavý dech byl viditelný až ke mně na str. 190) či překlepy (útoků místo útokům na straně 191) a pravopisné chyby (byly tady jiní, str. 262). Na prvotinu to sice není vyloženě hrozné, ještě jedno kolo korektur i redakčních prací by však přišlo vhod. Oproti tomu „No to mě vysaj!“ se zcela jistě setká s úspěchem.
Naneštěstí ani dialogy nepůsobí dvakrát přirozeně – zejména Juliina chůva trpí poněkud zvláštním neduhem propojovat spisovnost s žargonem služebnictva. Na důvěryhodnosti nepřidává ani absence vznešené mluvy u šlechty – vždyť samotný král je schopný vynadat svému poddanému do debilů. Princeznino někdy až „puberťácké“ vyjadřování lze pochopit jako snahu o modernější pojetí, tím pádem přizpůsobení jazyka cílové skupině, zda se to debutantce podařilo, si však čtenáři budou muset posoudit sami.
Takhle nemůže skončit – pohlcen temnotou. Ať to stojí cokoli, nesmím dovolit, aby se mi ztratil ve svém zlém nitru. (str. 276)
Možná to z výše uvedených negativ tak nevypadá, ale Poslední noc v sobě skrývá i několik pozitiv. Za ta největší považuji neotřelé a nové pojetí upírů, zajímavé rituály a povedený plot twist (nečekaný dějový zvrat) na samotném závěru. Knížku ani přes její nedostatky nelze nazvat nudou. Děj má spád, nedá se odepřít pár kladných momentů či krásných myšlenek a ústřední dvojici je možné považovat za sympatickou. Do young adult fantasy titul dokonale zapadá, v podstatě mu nechybí nic, co tento žánr činí tak oblíbeným – mladá neohrožená hrdinka, nový svět s vlastními zákonitostmi, romantika, nadpřirozeno, drama, napětí, akce aj. Jen to celkové zpracování dost pokulhává.
Potenciál se určitě nedá upřít, doufejme, že se ho Zaře Cole podaří v dalších dílech probudit. Jako prvotina v rámci fantastiky pro mládež je ale úvod chystané série spíše slabším průměrem. Doporučuji ho milovnicím upířích romancí, jimž nevadí hovorovější mluva a které si u čtení chtějí odpočinout a nezabývat se popisy či složitostmi fantaskních říší a jejich obyvateli.
Půvabná obálka v zelených tónech pochází z tvorby českého grafika a ilustrátora Martina Stehlíka.
Zara M. P. Cole je začínající autorkou, které se podařilo svůj debutový román vydat přes crowdfundingový portál Pointa.cz. Pracuje v IT jako databázový specialista, ve volném čase se kromě psaní věnuje také malování, cestování či sportu. Lásku ke knihám pak sdílí na svém instagramovém profilu.
Subjektivní názor: Poslední noc se mi nečetla vyloženě špatně, líbilo se mi zejména neotřelé pojetí upírů a konec, který mě dokázal správně „vyšokovat“. Dost mi ale, jakožto milovnici zajímavých a osobitých fantasy světů, chyběly popisy, bez nichž jsem si nedokázala představit prostředí, či hlubší propracování postav. Celkově mi přišlo, že se ve většině případech (ať už jde o charaktery, nastalé situace či nastínění světa) klouže jenom po povrchu. Ze skákání z jedné akce do druhé jsem zas měla pocit, že jsou hrdinové (a s nimi i já jakožto čtenářka) v neustálém presu. Jedná se ale o debut a já doufám, že se Z. Cole s dalšími díly bude posouvat jedině kupředu.
Závěrečné hodnocení: 49 %
Julie, princezna Kaspenská, byla vychována k nenávisti k upírům, kteří podle slov jejího otce sužují tamější kraj. Ale je tomu opravdu tak? Při Jízdě cti, rituálním honu, jenž je součástí jejího zasvěcení, se střetne s jedním z upírů. Nezabije jej, ale ani on ji. Naopak se od něj dozvídá zcela odlišnou verzi historie, než která jí byla vštěpována, a v hlavě jí roste akorát zmatek.
Nečekané události obrátí Julii život naruby a už není cesty zpět.
Bitva začíná.
Bude věřit otci, nebo Gabrielovi, vůdci upířího klanu?
Nakladatelství: Pointa
Série: Poslední noc (1.)
Rok vydání: 2023
Žánr: fantasy, young adult
Počet stran: 312
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat