Jak vypadá jízda tramvají z kabiny řidiče
Zákazníky jsme ze staré tramvaje vyložili na Náměstí Republiky a prázdní odjeli do vozovny. Akorát zapadalo Slunce. V okolí nebyla žádná tramvaj. Zastavila jsem uprostřed nábřeží pod Letnou. Na chvíli jsem zastavila čas a kochala se kouzlem okamžiku. Uvědomila jsem si, jak jsem vděčná za to, co dělám, jaké lidi potkávám, že se denně směju a že začíná každý nový den. Jsem vděčná za to, že jsem. Cink, odjezd! Průvodčí Marek se těší, že si dá cigárko, musíme jet! (str. 77)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatros Media.
Chci zakoupit tento titul!
Mnozí z nás využívají tramvaj ke každodennímu cestování. Pro Karolínu Hubkovou se však stala něčím mnohem víc než jen obyčejným dopravním prostředkem. Již řadu let pozoruje svět z kabiny řidiče. Městská hromadná doprava je jí nejen zdrojem příjmů, ale zároveň i velkým koníčkem. Manžela a některé přátele poznala v této branži, a když jede na dovolenou, táhne ji to automaticky do muzea dopravy – nebo alespoň hodnotí místní přepravu. Střípky ze svého povolání, které sdílí na Instagramu, se nyní rozhodla vydat v knižní podobě.
V díle popisuje všední i nevšední zážitky a čtenáři tak nabízí pohled „z druhé strany barikády“. Jelikož ji vždy spíše než „obyčejná přeprava“ přitahovaly historické vozy, rozhodla se ubírat tímto směrem. V knize sledujeme postupný přechod z běžných linek přes občasné zážitkové jízdy až do pražského Muzea MHD. Seznámí nás s nejrůznějšími typy tramvají, trasami v metropoli a přidá nejrůznější zajímavosti.
Nejedná se o deník v pravém slova smyslu, zápisy vznikaly nepravidelně. Z tohoto důvodu se jí v relativně útlé knížečce povedlo obsáhnout celkem čtyři a půl roku, a to od června 2018 do prosince 2022. Na konci jednotlivých dní následuje podle potřeby mini-slovníček, v němž jsou vysvětleny pojmy z profesní hantýrky.
Přibližně v polovině počinu se začíná dostávat do popředí i její soukromý život. S naprostou upřímností se dělí i o citlivé záležitosti, a díky tomu se poměrně významně mění ráz vyprávění. Tato skutečnost může být pro některé zajímavým zpestřením, jiným nemusí být úplně po chuti.
Velkou pochvalu si zaslouží formální zpracování. Hubková disponuje velkou slovní zásobou, a tak se Deník tramvajačky čte téměř sám. Styl psaní se rovněž nachází na velmi vysoké úrovni, je lehký a plynulý, obzvlášť vezmeme-li v potaz, že se nejedná o spisovatelku či osobu jinak spjatou s tištěnými médii. Jazyk se dá jedním slovem popsat jako elegantní. Pisatelka se neuchyluje k hovorovým výrazům, natož vulgarismům. Spisovnou češtinou občas pronikne slang, což je ovšem v tomto případě žádoucí. Z řádků přímo vystupuje noblesa, ale i nadšení, s jakým vykonává své zaměstnání.
Pozitivní naladění až na výjimky převládá v celém díle. Je nad slunce jasné, že autorka píše o něčem, co ji naplňuje, a zároveň má chuť tyto pocity sdílet. Dokonce i negativní, závistivé reakce okolí zvládá s grácií, stejně jako občasné rány osudu. Mimo jiné nenásilnou formou upozorňuje na postavení žen ve společnosti a fakt, že ještě dnes se někteří lidé diví, když (historickou) tramvaj řídí žena.
Spousta lidí říká, že každý hrozně nadělá s tím, že řídím staré tramvaje a že jsem jejich první řidičkou od roku 1974. Při pohledu do minulosti ovšem vidíte, že je to pocta, kterou jsem si vybojovala. Prošla jsem si trním, házeli mi klacky pod nohy, pomlouvali mě. Přesto tu jsem a denně chodím pyšně do práce s vědomím, že i ženy jsou schopny měnit svět a každá z nás dopravaček je toho důkazem. Když se podívám kolem sebe, rok od roku je nás víc a víc a já jsem za to ráda. (str. 122)
Příjemná atmosféra se vytratí jen na pár stránek, když si Hubková stěžuje na běžné cestující,
kteří si, zejména v ranních hodinách, nedokážou užívat života a kochat
se výhledem z okýnka na Prahu. Je absolutně nelogické srovnávat
zahraniční turisty, již si během dovolené v naší metropoli zaplatili
zážitkovou jízdu, s „obyčejnými“ smrtelníky, kteří mají za cíl dostat se
do zaměstnání, a to s vyhlídkou minimálně osmihodinové pracovní doby.
Milé vyprávění se na pár okamžiků mění v arogantní výlev. Je pravděpodobné,
že mnohých čtenářů se takový přístup dotkne (a)nebo je rozčílí.
Cizinci ani nedutají a jen otáčí hlavičky po směru, jaký jim průvodkyně ukáže. Na konci jízdy všichni po výstupu poděkují, a to buď lámaným Děkuji, které se naučili, nebo v jiném jazyce. Fotografování posádky není zvláštností a mnohdy ani dýško za obsluhu. Když to srovnám s ranní klientelou v lince 11… Je hezké, jak je vnímání dopravy a jejího využití rozdílné. (str. 40)
Deník tramvajačky lze hodnotit jako velmi zdařilou prvotinu. Doporučila bych ji ovšem lidem, kteří se alespoň minimálně zajímají o MHD, historické vozy a trasy. V opačném případě jim hrozí (z jejich pohledu) téměř dvě stě stran nudy.
Závěrečné hodnocení: 80 %
Vydavatelství: Mladá fronta
Rok vydání: 2023
Žánr: deník, biografie
Komentáře
Okomentovat