Recenze: SAURONOVA NEVĚSTA (Emma Surdu)

Středozem v pojetí moderní ženy

„Copak tu pohledáváte vy?“ zeptala se odvážně. „Na obchodníky nevypadáte.“

„To ti rádi prozradíme, jen s námi měj trpělivost,“ řekl stařík.

„Cože?“ zeptal se trpaslík nechápavě.

„To je totiž ona,“ pronesl starý muž ke svému druhovi. „Jak praví ta báseň. Tam, kde se Amon Sûl vzpíná k nebi… Ze slz, jež prolil Arnor… Lidské poupě vyraší…“ odcitoval zjevně jim známý text. „Vždyť teď stojí přímo tady! Kolik dalších nápověd bychom ještě potřebovali?“ (str. 22-23) 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortna.

Chci zakoupit tento titul!

Sauronova nevěsta vyvolala vlnu rozpačitých reakcí ještě před samotným vydáním – jedná se totiž o fanfikci (literární počin sepsaný fanouškem, který vychází ze známého, již existujícího díla). Primárně se sdílí na internetu, ovšem v tomto případě se za limitujících podmínek povedlo dosáhnout knižního vydání. Jeho prostřednictvím se dostanete zpět do Středozemě, fiktivního světa stvořeného anglickým spisovatelem a filologem J. R. R. Tolkienem.

Nečekejte však epickou výpravu v podobě Společenstva sestaveného v elfské Roklince nebo maličké, ale odvážné hobity na nebezpečné výpravě do nitra Hory osudu. Ústřední hrdinkou je Frodina Podhorská. Příběh v podstatě mapuje celé její bytí – a milostné vztahy – od osudového setkání s Gandalfem a převzetí Sauronova prstenu přes cestu k jeho zničení až po dožití ve Sjednoceném království ženy, která si v duši nesla více než jeden bolestný šrám.

Zdroj: archiv recenzentky

Sauronovu nevěstu lze tematicky rozdělit do dvou částí. V té první si osiřelá mladá dívka relativně spokojeně žila na Větrovském dvoře v domácnosti pana Branolda a snila o velkém dobrodružství – dokud jí doslova necinklo u nohou. Při tajném poslání odnést Prsten moci do Hory osudu se setkává s hraničářem Aragornem. V jeho společnosti zamíří do Mordoru, ovšem jinou cestou, než na jakou jsou čtenáři zvyklí z kánonu (původní předlohy). Jejich osudy se na chvilku propojí, aby se vzápětí rozdělily, protože si jednoduše nejsou souzeni. Avšak milostné vzplanutí stojí Frodinu víc, než si kdy mohla jen představit.

Zatímco Aragorn se nakonec podvolí údělu gondorského krále a vydá se bojovat za svůj lid, Frodina pokračuje k Hoře osudu sama. V porovnání celkové délky trilogie a tohoto počinu se k ní dostává celkem brzy – zhruba kolem strany tři sta padesát jsou Prsten i Sauron zničeni.

„Jak jen toho můžeš tolik vědět…“ nechápala Frodina. V jejím hlase zazněl až nemístný obdiv. 

„Asi máš hraničáře za nevzdělané divochy, že?“ zeptal se zamyšleně. 

„No trochu… totiž ne!“ zakoktala se. 

„Patříme spíš do lesa, než mezi slušné lidi, však?“ rýpnul si, jako by jí četl myšlenky. Možná pocítil, jak si ho předtím přeměřovala. (str. 98)

Druhá polovina vypráví o Frodinině zotavování po vhození Prstenu do žhavé lávy v Puklině osudu. Kolem její osoby se nese nejen Černý stín, nákaza vzešlá z Mordoru, ale temnota hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát. Prožijete s ní život plný útrap i radosti a opět se setkáte se známými postavami. A konečně dojde též na hobity…

Emma Surdu ve své fanfikci vsadila na ženský element a využila tzv. gender swap, což je pojem vyskytující se nejčastěji právě v tomto druhu literatury. Znamená prohození genderů.

Protagonistkou a nositelkou Jednoho se místo hobita Froda Pytlíka stává Frodina Podhorská, na jednu stranu odvážné a bystré děvče, na druhou emotivní a impulsivní. Rozhodně se nejedná o šablonovitou ženskou postavu, spíš jako by ty klasické – chytré, krásné a silné – lehce parodovala. Bystrá je na svůj venkovský původ, nevzdělanost a neznalost světa, v němž žije, podezřele moc. Leckdy působí protivným a neuctivým dojmem, a přesto jí všichni muži z nepochopitelných důvodů propadli.

Ke všemu je výbušná a urážlivá, snad ob stránku někomu odsekává. Jako kdyby trpěla celoživotním premenstruačním syndromem a na ty něžnější ženské vlastnosti se zapomnělo. Nese však v sobě velký kus temna a prošla si nemalým zlem, tudíž jsou některé její reakce pochopitelné. Se vším bojuje po svém, to se jí musí nechat, stejně jako skutečnost, že si Surdu dala opravdu záležet na tvorbě její psychologie. Frodina projde vskutku zajímavým vývojem, přesto nebude pro některé čtenáře jednoduché se s ní sblížit. Jiní zas mohou její prudkou povahu považovat za zpestření.

(SPOILER: Máte-li v plánu si Nevěstu přečíst, tenhle dodatek přejděte a pokračujte dalším odstavcem. Za nejméně logické Frodinino chování považuji porovnání dvou zásadních momentů jejího života: zatímco zlomené srdce z ní učinilo zahořklou a zlomenou ženu na spoustu let, smrt dítěte, leč už dospělého, se v podstatě přešla jen několika řádky, z nichž jsem nezískala pocit, že by ji to bůhvíjak zasáhlo. Z pohledu matky mi tedy skutečnost, že žena nenaplněné lásce, která zas tak dlouho netrvala, propadla hlouběji, než se tomu stalo po úmrtí vlastního potomka, nepřišla důvěryhodná.)

A zatímco Frodina sklízela ze stolu a rozmýšlela, jak umýt všechno to nádobí, Aragorn se ráchal ve vodě. Plaval sem a tam dlouhými tempy. Pak si začal vesele prozpěvovat:

„V kádi smyješ bláto, prach.

Z vody nemusíš mít strach.

Nezpívá jen pitomec –

Koupel, to je prima věc.

Vlahý déšť opláchne líc.

Voda, ta nestojí tě nic.

Nezpívá jen lakomec –

Koupel, to je prima věc. (…)“ (str. 163-164)

Surdu ve svém vyprávění nezapomněla ani na Tolkienovy hrdiny a hrdinky z Pána prstenů. Nejvýrazněji se projevil Aragorn, tajemný a drsný hraničář a král Gondoru. Vedle klidného a vyrovnaného Chodce mimo jiné připomíná zpívajícího všeználka, doslova se „ráchajícího“ ve vodě (viz ukázka výše). Autorka ho pasovala též do role Frodinina průvodce (alespoň v první třetině) a v jeho neustálém poučování a vysvětlování se snažila představit čtenářům střípky středozemských dějin a příběhů.

Nutno podotknout, že dobrý záměr podat reálie z Tolkienova světa „stravitelným způsobem“ se poněkud minul účinkem – informace jsou předloženy dost zhutněle. Neznalému o Středozemi příliš neřeknou, zcela jistě mu nepředají ucelenou představu ani o zdejší historii, ani o obyvatelstvu.

Oproti předloze je posílena milostná linka, která nekončí obvyklým „a žili šťastně až do smrti“. Úmyslně jsem nepoužila adjektivum „romantická“, protože romantiky jako takové se vám tu dostane v množství, co by se za nehet vešlo. Chemie mezi protagonisty jednoduše nefunguje. Surdu se nebála do Středozemě zapojit i sex a těhotenství, čímž ji přece jen o ždibec polidštila, erotickým scénám se ale vyvarovala.

Zatímco trpaslíkovi Gimlimu či čarodějovi Gandalfovi autorka jakž takž ponechala rysy původních charakterů, ostatní bohužel vyznívají dosti jednotvárně, což je zapříčiněno obdobným vyjadřováním a téměř totožnými reakcemi (obzvlášť Éomer s Faramirem splývali dohromady a nebýt pojmenovaní, těžko bych je rozeznávala, podobných pocitů můžete nabýt i u Galadriel a Arwen).

Větší možnost projevit se dostala Éowyn, Rohanská štítonoška, která mi snad jako jediná nepřišla plytká a snadno zaměnitelná. Ani ona není bezchybná a dokonalá. Surdu se podařilo vystihnout její nejsilnější vlastnosti a podat je po svém, na rozdíl od Frodiny však ženštějším a uvěřitelnějším způsobem. Jiným postavám chybí hloubka, originalita, hodnověrnost. Pokud tedy toužíte po opětovném setkání s oblíbenými hrdiny, zřejmě okusíte menšího rozčarování.

„Myslím, že je ještě na návštěvy brzy,“ obrátila. „Ještě na ně nejsem dost silná.“ 

„Silná?“ přeptal se Gandalf nechápavě. „Nač potřebuješ být silná? Tolik tě má přítomnost tíží?“ 

„Ano,“ řekla neomaleně. „To je ono. Tíží mě. Musím tě, pane, požádat, abys odešel. Jsem nemocná a potřebuji klid.“ 

„Tááák?“ protáhl čaroděj nevěřícně. „To se podívejme! Tak klid! Kampak se podělo to odvážné děvče, které tolik milovalo dobrodružné příběhy?“ 

„Do jednoho spadlo rovnýma nohama!“ odsekla Frodina. „Příběhy jsou dobré, když zůstanou v knížkách, a ne když se žijou.“ (str. 400)

Na příběhu je poznat, že se jedná o debut. Frodina se k Prstenu dostane vskutku podivně, troufám si tvrdit až absurdně rychle, což nezachrání ani zmínka o tom, že je „vyvolená“. Podobně zvláštních situací je v počinu několik, jmenovitě třeba dívčino velice krátké setkání se Sauronem. Více méně se klouže jen po povrchu, nejvíce prostoru je věnováno Frodininým pocitům a boji s vnitřní temnotou, která probublává na povrch zejména přes její reakce.

Akční scény ubíhají rychleji než sprinty Usaina Bolta, o epických bitvách z Pána prstenů ani nemluvím. Jejich strohost a výrazné zkrácení ocení spíše čtenářstvo, které si na Tolkienovy detailní popisy nepotrpí.

Také jazyková stránka nese známky prvotiny. Titul by jednoznačně potřeboval kvalitnější redakční práci i korekturu, o čemž svědčí vynechání předložky „s“ již v samotné anotaci (viz na konci recenze). Je protkán překlepy (např. „Tak pověz, jaké to jsou?“ na str. 98), interpunkčními i pravopisnými chybami (užívání hyperkorektního přeci, s sebou místo sebou, aj.), nechybí opakující se slova a stylistika značně pokulhává. Souvětí jsou často dlouhá, se zvláštním slovosledem. Výjimkou nejsou ani prazvláštní slovní spojení (poboční záměry namísto postranních, str. 110) či nepochopitelně užívaná velká písmena na začátku každého verše v básních.

Frodina se konečně odhodlala podívat Rohirce do očí. Ten náznak byl dost výmluvný.

„Ano, dala jsem mu,“ potvrdila Éowyn její domněnku bez uzardění. 

Svedlas ho, domyslela si Frodina. Ty nikdy nepřestaneš vládnout, ať jsi na trůně, nebo ne, Éowyn… (str. 415)

Z textu je znát, že se Emma Surdu pokusila dílo přiblížit dnešnímu publiku modernějším, zároveň lidovějším jazykem, což byl vcelku odvážný krok – zejména ve spojení, jak se uvádí v anotaci, „s lehkým a mírně sebeironizujícím stylem“ – který bohužel nevyšel zrovna nejlépe. Dialogy často vyznívají křečovitě a nepřirozeně, mísí se v nich spisovná čeština s obecnou. Mnohá slova v říši elfů a králů doslova působí jako pěst na oko (odrhovačka, ráchat, fuj, renta aj.). Jistě, již podle zmíněné „sebeironie“ to očividně bylo záměrem, avšak zda se povedl, posuďte sami buď podle ukázek, nebo přečtením knížky.

Jedno se začínající spisovatelce přece jen upřít nedá, a to důsledná práce s kánonem. Znalost, tím pádem i určitá dávka úcty a uznání, Tolkienova díla je citelná. Surdu si v tomto ohledu dala skutečně záležet i na těch nejmenších detailech legendária, nejen z Pána prstenů, ale i z Hobita či Silmarillionu. Což považuji i v rámci fanfiction za obdivuhodný čin – ačkoliv zmínka o Tauriel a Bitvě pěti armád, o nichž v knižní předloze není jediné slůvko, by mohla některým zarytějším fanouškům přivodit minimálně tik v oku. Velké úsilí je možné zpozorovat i na autorských překladech básní, jejichž kvalitu si ale netroufám soudit, neboť nejsem ani básnířka, ani překladatelka.

Vyzdvihnout by se mělo též grafické zpracování, povedená obálka a neskutečně vydařená černobílá mapa od grafika a ilustrátora Martina Stehlíka. Západní část Středozemě Třetího věku upravil počinu na míru a obohatil ji o krásné detaily. Mapa je vložena do knihy samostatně, což osobně považuji za velké plus.

Titul je také doplněný o zajímavou esej, jejíž název Proč (ne)vydávat fanfiction jistě mluví za vše. Jejími autory jsou redaktorky Zuzana Hloušková a Františka Vrbenská a Jan Hloušek.

Vzpomínala, jak hraničáři Aragornovi stačilo, že se mohl v noci dívat na hvězdy a ráno vyrazit jakýmkoliv směrem. Tehdy si myslela, že mu od Saurona hrozí ztráta této volnosti, nehledě na možné zničení země, po které tolik chtěl svobodně kráčet. A jak se té noci rozhodli společně Saurona porazit důvěrou v objetí, které nemělo nic rozpojit, a stejně je ten sen ztracený… Vzdal se ho. Stejně jako mě. Dobrovolně. Není to ironie? Noc přešla v den, sen je pryč, hraničář je pryč. Namárië, Telcontar! (str. 502)

Sauronovu nevěstu lze označit jako lehce nadprůměrnou fanfiction s prvky parodie a ženského románu. Lepšího přijetí se dostane od žen, mé doporučení tedy směřuje především jim, potěší nepatrné posílení milostné linky a neotřelá protagonistka. Na své si přijdou i sympatizanti satirických textů. Oproti tomu zanícení obdivovatelé Tolkienových knih by z titulu mohli být mírně řečeno rozčarovaní.

Naneštěstí laťka samotného vyprávění a jazykového zpracování není nasazena vysoko, aby místy nelogický příběh o životě emočně nestálé Frodině vyvážila a pozdvihla alespoň o úroveň výš. Na druhou stranu hovoříme o prvotině a ty v luzích a hájích české (nejen) fantastické tvorby existují i horší. Zda si právě tato fanfikce zasloužila knižní podobu a s ní spojené nemalé množství otázek ohledně autorských práv či všeliká omezení, si ovšem musíte posoudit sami.

Emma Surdu je česko-rumunská debutující autorka momentálně žijící v Rumunsku. Na svém literárním kontě má kromě nekomerčně vydané fanfikce (koho by zajímalo prohlášení nakladatelství ohledně autorských práv, může si o tom přečíst v tomto článku) již povídku Labutí kámen, publikovanou v antologii Žena s labutí (2018, Fortna). Uvádí, že prostřednictvím Sauronovy nevěsty skládá Mistrovi poklonu, neboť jeho dílo miluje.

Subjektivní hodnocení: Mně osobně se Sauronova nevěsta nečetla snadno. Bojovala jsem nejen s autorčiným stylem psaní, ale především se samotnou Frodinou. Upřímně, s tak nesympatickou hrdinkou, která by mi nesedla po mnoha stránkách, jsem se ještě nesetkala. Ano, dokázala jsem pochopit některé její pohnutky a činy, ačkoliv jiné mi zas připadaly nelogické a nedůvěryhodné. Ovšem její věčné odsekávání a urážení mě vyloženě rozčilovalo a nechápala jsem, co na ní všichni ti chlapi vidí. Co se týká příběhu jako takového, bohužel se můj názor neslučuje s doslovem redaktorek, které na vydání spolupracovaly. Nevnímám ho totiž ani jako silný, ani výrazně umělecky hodnotný – nese opravdu mnoho neduhů začátečnického psaní.

Ačkoliv mám k dílu výhrady a literární kvalita v mých očích není příliš vysoká, nemohu říct, že bych z něj vycítila výsměch k Tolkienově předloze. Ba naopak, ze zapracování i těch nejniternějších drobností na mě dýchal obdiv ke Středozemi, jejím krásám i obyvatelům – a k autorovi samotnému.

Závěrečné hodnocení: 52 %

Anotace:

Uvítali byste možnost seznámit se reáliemi Hobita, Pána prstenů či Silmarillionu stravitelným způsobem? Máte chuť vrátit se do oblíbeného světa a prožít známý příběh ještě jednou, i když trochu jinak? Jste zvědaví, co by s příběhem udělalo posílení romantické linie? Tak tohle všechno vám nabídne tato první knižně vydaná fanfiction. Přináší genderově pojatou alternativu Pána prstenů, která se ale vymkla mezím jednoho žánru a žije svým vlastním životem jako svébytný nový příběh. S hlavními hrdiny – osiřelou dívkou Frodinou a hraničářem Aragornem – opět prožijete cestu s Prstenem do Mordoru, ale podíváte se také, jak se dařilo Sjednocenému království po porážce Saurona, a dočkáte se i odhalení pravdy o hobitech. Oproti Tolkienově předloze dostanou postavy více prostoru ukázat, že jsou z masa a kostí, že mají své světlé i temné stránky a i přes své chyby dokážou překvapit. Lehký a mírně sebeironizující styl je zárukou, že knihu přečtete jedním dechem.

Nakladatelství: Fortna

Rok vydání: 2023

Žánr: fanfikce, gender swap, fantasy

Počet stran: 644

Vazba: brožovaná s chlopněmi