Recenze: POLISTOPAD (Tomáš Miklica)

Nespokojenost s režimem vede k zoufalým činům

„Já ti nevím. Tady v tý republice už je všechno tak relativní, že v parlamentu jsou lidi, co na Národní třídě mlátili studenty,“ podrbe se Aleš na hlavě. 

„Dobře no. A statisíce nebo spíš miliony lidí prostě jenom za komoušů chodily do práce. Budeš jim vyčítat, že nevyhazovali do vzduchu mosty? Nebo že se na protest nezapalovali?“ 

„To je těžký…“ začne pomalu Aleš a zamyšleně se podívá kamsi na Patrika. „Ale jenom díky týhletý pohodlnosti mohl režim fungovat. Kdyby si každý nehleděl svýho a nezavíral se před zbytkem světa na chalupu s lahváčem, třeba by se ten režim sesypal dřív. Nemůžeš prostě mávnout rukou nad tím, že lidé drželi hubu a krok.“ (str. 13)

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!

Třicátník Aleš se právě nenachází v obzvlášť šťastném životním období. Svou frustraci obrátí proti lidem, kteří navzdory svému neutrálnímu, či dokonce pozitivnímu přístupu k minulému režimu prosperují i v současné době. Tento postoj zesílí v době, kdy pozná otce své současné přítelkyně, který se za socialismu živil jako novinář a po revoluci začal pracovat pro Američany v reklamní agentuře. Náhodou se seznámí se s nepříliš úspěšnou youtuberkou Monikou a Čeňkem, provozovatelem fitness centra se svéráznými názory.
 

Z na první pohled nesourodé trojice se stane poměrně úspěšný tým, snažící se o spravedlivé potrestání přisluhovačů minulého režimu. Videa na YouTube však brzy přestanou stačit a celý projekt nabírá na obrátkách. Zdá se, že se nezastaví před ničím…

„Vždyť… my trpíme, ne?“ pokrčí rameny Čeněk. 

„Chceš bejt poster boy post-socialistický deprese?“ ušklíbne se se Monika. „To už tady máme a jmenuje se to doomer.“ 

„Chce to ukázat, jak tyhle šmejdi fungujou,“ ozve se najednou Aleš. 

Monika s Čeňkem se na něj podívají. 

„Ukázat, jak kážou vodu, zatímco pijou hektolitry vína,“ pokračuje Aleš. „Vezměte si třeba severokorejskou elitu a její studia ve Švýcarsku. Podobná svoloč chce prostě pro sebe věci ze Západu a ostatní mají akorát ty zbytky. Tyhle kurvy regulérně nežijou ve své ekonomice.“ (str. 82)

Po přečtení anotace Polistopadu může člověk nabýt názoru, že se jedná o počin se zajímavým, aktuálním námětem. Vyrovnání se s komunistickou minulostí je stále relativně háklivé téma, jež se často otevírá v souvislosti s výskytem někdejších privilegovaných ve veřejných funkcích. Hned zkraje je však nutné říct, že kniha ani v nejmenším nenaplňuje svůj potenciál.
 

Úvod, v němž skupina přátel diskutuje o dění před rokem 1989 a otázkách, jakými jsou například šedá zóna či kolektivní vina, zní ještě docela slibně. Na dalších stránkách se ovšem něco zvrtne a z díla se stává jakési zmatečné „cosi“, s postupem času stále méně dávající smysl. Polistopad je napsán tak chaoticky, až se v záplavě nonsensu nakonec ztratí hlavní myšlenka a čtenář absolutně netuší, co tím vším chtěl Miklica říct.
 

Ke špatnému dojmu přispívá hojnou měrou nelogické chování postav, zejména Aleše, které ústí v naprosto nepochopitelné dějové zkraty, či snaha na 144 stranách pojmout, nebo alespoň zmínit prvky jako homosexualitu (či nejistotu ohledně vlastní sexuální orientace), šovinismus, závislost na sítích a potřebu uznání online uživatelů. Výsledek nápadně připomíná kulinářský počin pejska a kočičky a dokazuje, že méně je holt někdy více. Vztahy jsou rovněž zobrazeny velmi povrchně. V podstatě je nemožné se s hrdiny ztotožnit a vcítit se do nich. Dialogy nelze hodnotit jako povedené: sdělení se ztrácejí v záplavě frází a – často zbytečných – vulgarismů.

 

Novela je psána er-formou, přičemž se pravidelně střídají pohledy všech tří ústředních „revolucionářů“. Různé úhly vyprávění bývají zpravidla přínosem, což zde ale z výše uvedených úvodů neplatí. Mnohdy navíc zcela bezúčelně  odbočuje a zabředává do nicotností absolutně nedůležitých pro hlavní motiv. Polistopad v tomto směru evokuje hybrida, jenž jako by se nedovedl rozhodnout, co je jeho hlavním poselstvím. 

 

Jak bylo řečeno, snaží se na poměrně malém prostoru obsáhnout i jiné závažné skutečnosti, což ovšem způsobí, že hlavní námět je místy upozaděn. Dílo tak balancuje i na hraně soap opery, v níž se neustále intenzivně řeší kdo, kde a s kým – což stěžejní myšlence výrazně ubírá na významu a knize jako takové na důvěryhodnosti.
 

„Tě tam určitě někdo vezme,“ nadhodí Monika. 

„A kdo asi? Můj sexuální život je non-existent. Si asi zase nainstaluju Tinder.“ 

Monika se pousměje. Pak ale koutkem oka zavadí o monitor počítače a zakaboní se. 

„Do píči, to se nerenderuje!“ (str. 19)

Samostatnou kapitolou je jazyk. Autor si zcela jistě zaslouží uznání za snahu přizpůsobit jej vždy dané postavě a jejímu charakteru. Až na Aleše (povětšinou) se nikdo nerozpakuje vulgarismy, jejich užití je ale mírně řečeno přehnané. Ve finále působí prvoplánově a shazuje celkovou hodnotu. Mluva protagonistů je v souladu intelektem protkána množstvím slovních berliček. Youtuberka Monika a její kamarádky je navíc hojně mixují s anglicismy. I v téhle souvislosti však vyvstává otázka, zda Miklica nepřehání a kvůli přílišné snaze zachytit vyjadřování mladé generace nevytvořil neúmyslně parodii. 

„Takže už jste rozešlí?“ zeptá se Pavlína. 

„Jako… Je to work in progress. Myslím, že už to jinak dopadnout nemůže. Přitom kdyby mě milisekundu nechal bejt a trochu se uklidnil, třeba bych ho i chtěla. Ale ten mrdohlav furt prudí, a některý ty jeho hejty jsou navíc fakt random.“ 

„OMG! Mi nějaký pošli plís,“ zadoufá Pavlína. (str. 43)

Jak jsem zmínila, Polistopad ani zdaleka nenaplnil svůj potenciál. Zajímavý námět, a sice jak mladá generace vnímá dobu, již sama nezažila, a jak se s ní vyrovnává, byl dokonale pohřben nemístným zpracováním. Nelogičnosti, všeobecný nonsens, zbytečné množství vulgarismů, povrchní zpracování vztahů i témat přebíjejí dobrý literární nápad. Nemá šanci zanechat ve čtenáři jakékoliv poselství či vzbudit emoce – kromě úlevy, že přišel (zmatený) konec. Za jednu z mála pozitivních skutečností se dá označit snad jen fakt, že se mladší generace, v případě, že po novele sáhne, dozví o existenci osob jako Karel Vaš, Milouš Jakeš či Karel Kryl. 

 

Tomáš Miklica vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Dnes se věnuje zejména marketingu a komunikaci, publicistice jen příležitostně, Inicioval projekt Google poezie zaměřený na nacházení zajímavých výsledků tohoto vyhledávače. Své objevy sepsal ve stejnojmenné knize. Mimo jiné je autorem životopisu jedné z našich největších tenisových legend Radek Štěpánek – český lev.

 

Polistopad musím bohužel označit za doposud své největší literární zklamání v letošním roce. Po přečtení anotace jsem byla nadšená a plná očekávání, jelikož se o podobné věci sama zajímám. Obé však záhy vyprchalo a s každou stránkou se celkový dojem jen zhoršoval.  
 

Závěrečné hodnocení: 40 %



Anotace:
Aleš už má všeho dost. Chtěl by se mít lépe, ale zatím se mají lépe jen lidé, jimiž pohrdá – převlékači kabátů, kteří se prosadí za každého režimu. Aleš se cítí podvedený dějinami i svým nejbližším okolím, a tak vznikne plán potrestat nepotrestané, při jehož spřádání se seznámí s Monikou a Čeňkem. Každý z nich má vlastní motivaci: Aleš chce spravedlnost, Monika slávu, Čeněk válku… Nebezpečný projekt se dává do pohybu a nikdo neví, kudy se historie vydá tentokrát.

Nakladatelství: CPress
Rok vydání: 2023
Žánr: novela ze života
Počet stran: 144
Vazba: pevná