Ztraceni v Pacifiku
Alice došla na liduprázdnou pláž. Jen v dáli za ní seděli lidé v restauraci a užívali si nádherný teplý večer. Kvůli tomu sem přijeli. Kvůli tomu urazili takovou dálku. Kvůli tomu přijela i Alice, ale ta už si žádný večer tady neužije. (str. 32)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Euromedia Group.
Chci zakoupit titul v Knižním klubu!
Rudolf Havlík procestoval kus světa a rád těžiště svých spisů zasazuje do krajin různě po zeměkouli, výjimkou tomu nebylo ani v tomto případě, kdy se ocitáme uprostřed Pacifiku na blíže nepojmenovaném působišti.
Ostrov není žádnou hlubokomyslnou novelou s přesahem, je to pouze oddychová knižní jednohubka a s tímto se k ní musí také přistupovat. Epičnost je patrná od začátku do konce, stále se něco děje, o zvraty a dobrodružství není nouze. Přesto už od samého počátku čtenář hravě pozná, kam rozuzlení směřuje. Příběh je totiž dost předvídatelný bez dramatického bodu obratu už od prvních kapitol. Svižnost neupadá ani v závěru, dojem pouze kazí až příliš sluníčkové zakončení ve stylu „žili šťastně až do smrti“.
Zdroj: archiv recenzentky
Psychologie protagonistů je vcelku jednotvárná, nelze v ní hledat žádný převratný vývoj, který by nějak zvedl hodnotu díla. Naopak jsou zaškatulkovány v obecných genderových stereotypech. Charaktery ovšem zároveň nejsou ploché a máme možnost pozorovat rámcové chování i myšlenkové pochody ústřední dvojice, na nichž vlastně celé vyprávění stojí. Za hlavní téma lze označit řešení partnerské krize na izolovaném místě, kdy spolu musí spolupracovat a trávit čas dvě osoby, které by ze všeho nejmíň chtěly být právě v přítomnosti té druhé.
Richard, úspěšný architekt středního věku s vlastní firmou a trpící pocitem, že dvacet let manželství s Alicí už stačí a že dál nevydrží ani jeden jediný den. Útěchu hledá v náruči mladé milenky, patrně s pohnutkou, že vedle ní zastaví příznaky stárnutí. Vykreslen je celkem dost v negativním světle, ale ukáže se, že přímka mezi dobrem a zlem, padouchem a obětí, není vždycky úplně tak zřetelně narýsovaná, jak se může zdát.
Richard se za ní ohlédl. „Kam jdeš? Musíme ho pohřbít!“
„Já nejsem žádnej funebrák!“
„A já snad jo?“ Richard zastrčil peněženku zpět pilotovi do kapsy a potichu dodal: „Buď rád, že si mrtvej.“ (str. 71)
Alice je naopak žena v domácnosti, která má na starosti teplo rodinného krbu a výchovu již společné dospělé dcery Veroniky. Vlastní kariéru zřejmě nikdy neměla, alespoň to tak působí z děje, a všechnu energii věnovala péči o zbývající členy. Nejprve působí trochu zakřiknutě a odevzdaně, ale s odstupem se z ní stává žena stojící nohama pevně na zemi.
Co se týče jazyka, tak tomu vévodí obecná čeština vystavěná na expresivních výrazech. Výskyt lehčích vulgarismů a spousta ironie tak nějak dokresluje citové rozpoložení manželského páru, jenž je nucen spolu trávit bez přestávky dvacet čtyři hodin. Dialogy jsou kratšího rázu a složené spíše z jednoduchých vět. Občasné využití básnických figur text příjemně osvěžuje. Nedá se ale říci, že by zvolený způsob vypravování byl nezáživný, ba naopak. Strohost vyjadřování jen podtrhuje vtipné pasáže a zcela odpovídá vybranému žánru. V první řadě šlo o pobavení, a to se autorovi, až na několik kýčovitých výkřiků suchého humoru, povedlo.
Hladina moře byla klidná. Nebyla na něm ani vlnka. Po bouři se vše uklidnilo a celá džungle zářila, jako kdyby se v ní ukrývalo tisíce diamantů. Slunce se odráželo ve vodních kapkách, které ještě nestihly uschnout, a dva ledňáčci si udělali stanoviště v koruně stromu, pod níž ležel přeložený člun. (str. 83)
Mimo pásma postav a vypravěče jsou v knize zaznamenány také krátké úseky pocházející z Richardova deníku, který si po nehodě začal vést, aby uchoval zážitky a pomohl se smířit s nastalou situací. Ty jsou spíše takovým doplňkem, ale samy o sobě nemají žádnou vypovídající hodnotu. Až na zápis z patnácté kapitoly, ten významně otočí průběh dějství.
Stejně tak primitivní je i kompozice, která si zakládá na systematické chronologii. Nenajdeme ani žádné odbočky od děje či vedlejší linky, celá pozornost je kompletně směřována ke dvěma trosečníkům a jednomu okouzlujícímu prostoru.
Kromě drobných černobílých ilustrací a fotografií z natáčení okořeňuje knihu ještě tvůrcův doslov, v němž se doznává, jak se mu námět usídlil v hlavě a proč se rozhodl pro filmové zpracování, na které mimochodem odkazuje i pestrá knižní obálka.
Titul lze doporučit pouze nenáročnému publiku, které si chce odpočinout od vážnější četby a spokojí se s kompozičně slabším příběhem.
Rudolf Havlík je více než literát známý scénárista a režisér. Úspěchem v tomto oboru byl například film Po čem muži touží, jenž doslova strhal žebříčky návštěvnosti v českých kinech. Předtím 12 let žil a pracoval v Asii, kde přičichl ke psaní a vedl úspěšné blogy. Do knižního průmyslu zasáhl poprvé v roce 2008, kdy debutoval povídkovým souborem Nikdo nechce čekat věčně. Následovaly mimo jiné romány Zítra je taky den (2020) nebo Horkou jehlou (2021). Ostrov (2023) je jeho posledním počinem.
Pro mě byli hrdinové těžko pochopitelné osobnosti, zpravidla jsem bojovala s hranicí sympatií a nesympatií a stále jsem se více či méně přikláněla k jedné straně na základě jejich uvažování. Havlíka mám spojeného právě s bláznivými komediemi a stejné jsem očekávala od Ostrova, což se mi vlastně také splnilo. Specifický typ humoru mi vůbec nevadil, v tomto ohledu snesu mnoho a párkrát jsem se opravdu zasmála.
Závěrečné hodnocení: 69 %
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2023
Žánr: romantická beletrie
Počet stran: 216
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat