Dokud jen trochu věříš, vždycky je naděje
Ale v naší rodině chyběla láska, cítila jsem ji tam opravdu málokdy. A tento deficit se mi denně vrýval pod kůži, jako když vaše tělo nemá dost vitamínů a není dostupné ani obyčejné céčko. Nebylo čím ho nasytit. Celý život jsem proto dychtila po lásce, dychtím a dychtit budu. (str. 130)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Lence Kvapilové je třicet čtyři let a pracuje jako účetní. I když má ráda čísla, ve svém životě se přepočítala. Manžel Robert si našel mladší milenku a nežinýroval se si ji nastěhovat do jejich domu. Je pro ni nepředstavitelné žít s cizí ženou a dělat, že vše funguje. Vzdává se tedy společného bydlení, na něž platí hypotéku, a utíká pryč. Odcizuje se s dospívající dcerou Klárou a kvůli Robertovým nevybíravým atakům se u ní více projevuje deprese, panické ataky a úzkost. Cítí, že ztrácí sílu, nedokáže normálně fungovat a okolím je spíše využívána. Zvládne se z tohoto stavu dostat ven?
Ta jejich čistota a bezelstnost mě dostávala s každou vteřinou. Taky ses ztratil? Nemyslím tady v ulici, myslím v životě. Myslím v tom zasraném životě. (str. 122)
I přes dlouholetou návštěvu psychiatra má dojem, že je na léky rezistentní a dobrovolně volí nástup do ústavní péče. Přestože otec není z tohoto rozhodnutí nadšený, dceru doprovodí na příjem. Tímto okamžikem začíná pro Lenku nová etapa. Bude však lepší?
Dílem nás provází sedm kapitol, kdy na začátku každé z nich je úryvek z knihy Láska je kytarové sólo. Citace byly přiléhavé a vystihovaly atmosféru duševní kolize. Příběh je vyprávěn lineárně v přítomném čase s občasnými záblesky budoucnosti (tenkrát jsem věřila apod.). Jako kdyby protagonistka ve chvíli, kdy nám daný text předkládá, již věděla, jak některé situace dopadnou. Spisovný jazyk je v několika místech opatřen hovorovými výrazy a stručnými deníkovými zápisky, jež mají rozdílný font písma. Minimum popisu, spíše dialogy a niterní zamyšlení.
Hlavní pozornost je zaměřena na Lenku, její myšlenky a pocity. Pozorujeme, jak řadu situací ve své hlavě vtipně komentuje a seznamuje se s léčebným řádem. Výdej léků, komunity, individuální sezení, pracovní terapie i soužití s dalšími klienty. Přestože na oddělení nepobývá sama, s ostatními se seznámíme jen letmo. Mentální anorexie, deprese, psychotické poruchy či gambling. Ostatně, kde jinde potkáte atomového fyzika než v blázinci?
Román nelze s jednoznačností zasadit do přesné časové osy. Zmínka, že si v roce 2009 kupovala telefon, nemusí odpovídat době, kdy se děj odehrává. Neschopenky se ještě vypisují na psacím stroji a, jak jsem pochopila, na oddělení u sebe můžete mít mobil, aniž by podléhal zvýšenému dozoru, a gambleři nejsou na samostatné jednotce pro léčbu závislostí.
Příběh ženy, která nastupuje do psychiatrické léčebny, nejvíce zachycuje její touhu se uzdravit. Jak se sžila s nastavenými pravidly i prvními propustkami domů. Do jaké míry vám pomohou medikamenty a práce a kdy už závisí jen na vás a na tom, jak moc chcete? Krásně jsou vypíchnuty jednotlivé složky léčby i to, jak moc záleží na osobě, jež vás má léčit. Když převažuje ego a neomylnost, pochopíte, že pomoci si musíte hlavně vy sami.
Téma duševního zdraví je pořád předmětem určitého shazování, kdy mají nezainteresovaní jedinci tendence vaše pocity bagatelizovat. Jenže mozek je silná zbraň a nesejde, jak věci jsou objektivně, ale co si myslíte. Kniha velmi pracuje s nadějí. I když to vypadá, že není východisko, vždy je nějaká cesta. Jen si najít důvod, proč se jí vydat. Dostanete pořádnou dávku odhodlání se sebou něco dělat, ale chápu, že po přečtení následujících stránek a na nich zmíněných příhod mohou mít někteří obavy nechat se hospitalizovat…
V autě hraje nějaký pop, zkouším jinou stanici. Kdyby to tak šlo i jinde, otočíš kolečkem a naladíš se na nový start, přeskočíš všechno to, co bolí. Na vteřinu se zahlédnu v zamlženém zpětném zrcátku spokojenou, se sklenkou v ruce a s rodinou okolo sebe, zrovna něco slavíme, jenže možná by ve mně pak něco chybělo, možná tohle celé má nějaký důvod a smysl. Každopádně, jestli toto jsou výsledky psychiatrické péče našich ústavů, tak je s mnohýma amen, přemítám, ještě když vcházím k Martinovi do bytu. (str. 120)
Autorka se snaží závažné téma trochu zlehčit humorem a nadhledem. Její postavy mají zdárně vykreslené charaktery, přestože se nedozvíme nic moc o jejich pozadí. Trochu matoucí bylo, kdo přesně je Martin a odkud se znenadání vynořil. Očekávala bych podrobnější představení. Román by zasloužil větší pozornost zaměřenou na spojená slova, překlepy a chyby v předložkách.
Titul ukazuje, jak dlouhé a náročné stezky vedou od zhroucení k uzdravení. Stejný problém u každého vyvolat jinou reakci. Lenka na někoho možná zapůsobí nepříjemně, ale dle mého je naopak vykreslena jako člověk, co už jen neví kudy kam a pitvá se ve svém zdraví. A právě díky kontextu je to tak správně. Pokud tedy hledáte četbu, která vám dodá odvahu dělat některé věci jinak, a rádi čtete o prostředí psychiatrických léčeben, rozhodně nebudete zklamaní.
Se začátkem dalšího týdne se mi vrátila úzkost. Nejdříve jen tak nenápadně, plíživě a občas, ale s dalšími dny o sobě dávala vědět čím dál častěji a zesilovala. Pokračovala jsem v navštěvování Košíků, během následujících dnů jsem upletla dvě ošatky s modrými proužky, jeden košík s uchem a jeden bez, s každým výrobkem jsem se zlepšovala v technice i ve zručnosti a v těch chvílích tvoření jsem potíže neměla vlastně žádné. Horší to bylo po návratu na oddělení a já netušila proč. Jako by do mě vstoupil pocit marnosti a prázdna, potřebovala jsem se posunout, ale nevěděla kam. Také se mi začínal zhoršovat spánek a já dostávala strach, že jde moje léčba nesprávným směrem. Ve středu nejenže jsem nedokázala v obchodě nakoupit, ale nedokázala jsem tam ani dojít. Chodník přede mnou se zvedal do neuvěřitelného úhlu, takže jsem se bála, aby mě celou neomotal a nezavalil, a když se pode mnou dlažební kostky roztočily jako kolotoč na Matějské, v rámci zachování života jsem se otočila a opatrně se vydala zpátky do léčebny. (str. 161-162)
Lenka Parýzková se narodila v Uherském Hradišti, trvale žije v Napajedlech. Její profesní život je spjatý s ekonomií a účetnictvím. Inspirativním místem je pro ni chalupa v Jeseníkách, kde ráda maluje, sbírá houby či jezdí na kole. S protagonistkou Lenkou Kvapilovou ji spojuje povícero shodných informací. Ač spisovatelka udává, že veškeré události jsou zdrojem její fantazie a podobnost je čistě náhodná, zároveň zmiňuje, že kniha vznikla deset let po jejím životním karambolu a snaží se dodat naději všem, co nejistě balancují či je trápí psychické problémy. Samotný nakladatel titul řadí mezi životopis, je tedy čistě na vás, do jaké míry budete román vnímat jako autorčinu zpověď.
Sklouzni se v dešti je příjemným počinem, jenž poukazuje na důležitost vyjadřovat svoje emoce, protože jinak jednoho dne bouchnou jako papiňák. Četba je to jednoduchá, ale rozhodně není plochá. Troufám si říct, že je skvělým prostředkem, jak se dostat ze čtecí krize, protože stránky vám budou ubíhat jedna báseň a i obsahově se jedná o zajímavé dílo. Velké plus vnímám v prvku „jaký je váš vztah k matce“, což je v psychiatrii velké téma. Rozhodně pozoruhodný debut.
Závěrečné hodnocení: 87 %
„Když se ocitnete s depresí na psychiatrii, je někdy humor to jediné, co vám zbývá.“
Když už se zdálo, že zvládla odchod od nevěrného manžela, dělení majetku i neshody s pubertální dcerou, se s ní setkala poprvé. Přišla bez ohlášení, bez varování jí sevřela hrdlo úzkostí. Deprese. Po marném boji Lenka nastupuje do psychiatrické léčebny, kde zažívá množství úsměvných absurdních situací a setkává se s lidmi, kteří jsou často v bezvýchodné situaci, ale přesto dokážou jeden druhému dodávat naději.
Nakladatelství: XYZ
Rok vydání: 2022
Žánr: psychologické, biografické
Počet stran: 304
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat