Recenze: ČEŠTINÁŘKY (Veronika Valíková)

 Když se zaměstnání změní v noční můru

Zatímco v jiných profesích velíte dospělým, v té učitelské máte neustále v rukou formující se životy a v jistém smyslu i svrchovanější vládu nad nimi. Vládnout musíte laskavě i silou. Ale když síla převládne, když princip moci získá nadvládu nad vším ostatním, stanou se z průvodců k dospělosti vlivem systému i vlastních slabostí hledači nedostatků, sběrači chyb a likvidátoři poklesků. (str. 77)

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!

Učitelka češtiny Terezie Trhlíková miluje své povolání: debaty se studenty nad knihami, odhalování jinotajů v nich ukrytých či diskuze o paralelách k dnešní době. Ráda sleduje duševní vývoj žáků a podněcuje v nich tvorbu vlastního názoru a kritické myšlení – což je v přímém rozporu s postojem zpátečnického ředitele s diktátorskými sklony i požadavky Stamatu ohledně státní maturity.

Češtinářky jsou mnohovrstevnatým románem, jejichž stěžejním námětem je kritika školství a mlčící většiny umožňující zlo. Na pozadí hlavní dějové linie, tedy nerovného boje několika kantorek proti systému, se mimo jiné odehrávají další soukromá dramata ze života protagonistů. Podstatný díl tvoří také hodiny českého jazyka, v nichž Terezie rozebírá klasiku i modernu a naslouchá živým rozmluvám svých svěřenců, jež mnohdy sklouzávají až do filozofické roviny.

Jenže totalita je vždycky tak trochu dílem nás všech. To my ji částečně tvoříme a připouštíme. Získává sílu z našeho strachu, z našich polopravd i kompromisů. (str. 65)

Příběh je vyprávěn retrospektivně, přičemž autorka přeskakuje mezi různými obdobími. Ani tak ale není nijak obtížné zorientovat se na časové ose, jelikož nás provázejí dvě třídy, s nimiž hlavní hrdinka strávila (téměř) celá jejich gymnaziální léta. Vždy je tedy zmíněno, ve kterém ročníku se právě nacházejí. Děj se vyznačuje svižným tempem, a to i přes mírně zpomalující prvky typu již zmíněné literární rozpravy. Zejména díky své hutnosti či svěžímu, plynulému stylu Valíkové. Pouze na několika málo místech dojde k mírnému zacyklení, na celkovém dojmu to ale příliš neubírá.

Vše se relativizuje, i podoba čertů a ďáblů v příbězích. Nic proti inovacím, ale mají za následek, že rohatého pána nepoznáme, když si vedle nás sedne na lavičku, promluví na nás z obrazovky nebo nám vleze pod kůži. (str. 161)

Každá kapitola nese v názvu jméno významného spisovatele, postavy nebo díla. Logicky jsou právě probírány a diskutovány ve výuce, ale také napovídají, kudy se bude daná část ubírat. Pro ilustraci: V Rodince jako ze Shakespeara (jenž byl proslulý komplikovanými příbuzenskými vztahy ve svých dramatech) nahlédneme do neutěšeného rodinného zázemí protagonistky, Goethova rudá kapička nám ukáže každodenní podoby ďábla. Jak se nám v Trnové nenarodila Vánoční hra odhalí problémy několika jedinců s početím a Orwellův Newspeak a Havlovo ptydepe se mimo jiné věnují „oblíbenému“ tématu češtinářek Trhlíkové i Valíkové – a tím je státní maturita.

Autorka Veronika Valíková proti této stále ještě relativně nové záležitosti českého školství brojí stejně jako její alter ego. Podle jejího názoru nutí studenty uvažovat v rámci „zaškrtni, co je pro většinu nejvíce správně“ a literaturu zredukuje na směšných dvacet knih, jejichž výběr sestavován zkostnatělými češtináři mnohdy připomíná doslova skanzen. O maturitním slohu ani nemluvě.

Státní maturita a její – dle názoru autorky – nesmyslnost tedy tvoří jedno z hlavních témat Češtinářek. V souladu se skutečností zachycuje i absurdní situace, kdy nadprůměrní studenti vyhrávající literární soutěže a olympiády byli nuceni zkoušku z dospělosti opakovat, jelikož podle Cermatu (zde Stamatu) mírně vybočili z určité tabulky.

Dalším námětem, jak již bylo uvedeno výše, je šikana na pracovišti (jak ze strany nadřízeného, tak kolegů) a tolerance mlčící většiny. Spisovatelka snad až příliš barvitě vykreslila, jaké podoby nabývá pronásledování ze strany nadřízeného a kam až může člověka dohnat.

„K takovému prohřešku se musíme postavit jednotně a jednoznačně,“ deklamuje další, už asi osmnáctý kolega. 

A najednou mě napadne, kam se poděl učitelský sex-appeal. Roztavilo ho pokušení moci, kterou máme nad svými svěřenci. (str. 70)

Příběh je zprostředkován z pohledu Terezie. Ich forma zde splnila svůj účel, člověka vtáhne do děje velmi intenzivně. Samotná profesorka Trhlíková se dá považovat za mírně rozpolcenou osobnost. Ve škole je sebejistá, dokáže si stát za svým, bránit studenty i kolegy, ovšem osobní život už tolik pod kontrolou nemá. Zajímavé je rovněž, že jako katolička – což poměrně často proklamuje – by klidně byla schopná svést ženatého muže. Jejímu duševní zdraví, podrývanému částečně i neuspokojivým pracovním klimatem, je rovněž věnován prostor. Nepředstavuje typickou hrdinku, s níž je snadné se ztotožnit. Na druhou stranu je obdivuhodné, s jakým odhodláním prosazuje svůj názor a nesejde z cesty i za cenu vlastního diskomfortu.

„Jistě,“ usměju se na Evu a zbytek češtinářského kabinetu. „Klid na práci. Kolektivní soulad a jednotu názorů. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Tolik řečí o individualitě, originalitě a výchově osobnosti, ale jakmile se objeví někdo odlišný, s trochu jiným myšlením, vzorný kolektiv z nich sedře peří. A mocní k tomu pískaj na píšťalku. O tom přece ty příběhy jsou!“ (str. 350)

I ostatní postavy jsou vykresleny velmi plasticky a uvěřitelně, od studentů různé nátury přes více či méně servilní kolegy učitele až po despotického ředitele, jenž je odhodlaný zničit ve škole jakýkoli náznak pokrokového myšlení, či dokonce odporu.

Veronika Valíková má přirozený vypravěčský talent, obecenstvo dokáže upoutat hned od prvních řádků. Její styl je svěží a vcelku nekomplikovaný. Povolání pedagožky nezapře – bohatá slovní zásoba a jazykové hříčky spoluvytvářejí perfektní čtenářský zážitek. Hrdinům čas od času vloží do úst i nějaký ten peprnější výraz, podle toho, co si daná situace žádá.

Češtinářky lze hodnotit jako skutečně povedený a propracovaný počin. Otevírají důležitá témata, jež nenásilně propojují s podobnými myšlenkami v literatuře a zobrazují tak zajímavé paralely. Příznivci klasiky si při detailních rozborech v hodinách českého jazyka také přijdou na své. Souhru motivů písemnictví s děním v jednotlivých kapitolách je rovněž třeba ocenit.

Veronika Valíková vystudovala češtinu a dějepis na FF UK. Náš mateřský jazyk a divadlo učí na gymnáziu, mimo jiné je tiskovou mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury. Prvotinu Soukromý nebe vydala v roce 2004. Češtinářky jsou jejím druhým románem (mimochodem ženská postava na obálce je začtená právě do předchozího díla Valíkové). Kromě výuky se věnuje i psaní povídek, pohádek a divadelních dramatizací. Bloguje na idnes.cz, její glosy, věnující se převážně literatuře a školství, pravidelně vycházejí v MF DNES.

Češtinářky se řadí k nejlepším knihám, které jsem letos přečetla. Za odvahu zpracovat témata jako bossing (šikanování nadřízeným), mobbing (šikana mezi spolupracovníky), duševní zdraví či nesmyslnost byrokracie mají ode mě velké plus, stejně jako za plodné literární diskuze, jež obohacují celý příběh a dodávají mu nový rozměr.

Závěrečné hodnocení: 90 %

Anotace:
Kdyby se Don Quijote pokusil svést souboj s českým školstvím, pokorně by se za pár hodin vrátil k větrným mlýnům. O tom je přesvědčená i češtinářka Tereza, jíž dělá ze života peklo byrokracie a despotický ředitel. Naštěstí má podobně naladěné kolegyně, studenty s otevřenou myslí i Čaroděje, který jí vykouzlí v duši klid spolehlivěji než Neurol. S jejich pomocí se vydává do světa příběhů… a její cesta za svatým grálem i k Hoře osudu ji zavede do nečekaných končin.
 
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2022
Žánr: společenský román
Počet stran: 360
Vazba: pevná