Recenze: VÍTEJTE V PEKLE (Roman Bureš)

Pekelně řízná antologie

„Přátelé,“ ozve se za námi. „Přátelé, prosím o pozornost.“ Všichni se otáčíme a moje podvědomí vítězoslavně ječí, že mělo pravdu. Stojí tam ďábel. Jsem v pekle. (str. 343)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.

Chci zakoupit tento titul!

Sborník Romana Bureše s názvem Vítejte v Pekle je recyklací povídek, které vyšly ve sbornících nebo se rozrostly na úroveň románů. Celkem čtrnáct historek, řazených do sci-fi a fantasy či historie, se snaží získat si vaši pozornost. Nebudu lhát, některé jsou, jak už to bývá, slabší, jen pro pobavení, jiné vám uzmou duši. 

O lidském dobytku, to zní jako název drsné pohádky, ale čtenáři trilogie Inferium velmi snadno poznají kulisy svého oblíbeného románu a taktéž protagonistu Rónana. Úryvek má nepřekvapivě dvě dějové linie, jedna sází na Rónanovu dobrotu a trpělivost, druhá představuje Samaela a Lilith při jejich cestě za lidským dobytkem. Vypravování v er-formě je velmi podobné tomu, které známe, dynamické. Popisy jsou v některých případech vhodně delší, jinde naopak stručnější. Autor rozhodně umí pracovat s textem, což dokázal už mnohokrát. A upřímně, možná se jedná o totožný začátek Inferia. 

Za Sofii vyšla v antologii Zákon genu a v podstatě se jedná o povídku, která zadala pokračování Inferia. Autor přiznává, že pár drobností neladí, ale jinak vlastně stejný text známe z románu. Taktéž se jedná o začátek Inferia 2. Rónan se ocitá v ožehavé situaci a musí zachránit Sofii, což je jedna z žen, které kdysi miloval. 

Jsem v hajzlu je vypravováním, v němž se autor vypisuje ze šoku, když se v devatenácti letech dozvěděl o neplánovaném těhotenství své přítelkyně. Proto na popud sepsal něco jako zpověď, co však nekončí šťastně, zatímco jeho skutečný vztah stále kvete. Dá se říct, že s ohledem na motivy je tohle v ich-formě prezentované vyprávění dosti aktuální a v každém případě potěší ty, kteří si chtějí počíst o lehkém post-apo. 

Obrovo přání je pokus o pohádku a čtenářům učaruje jistou lehkostí a přímočarostí. Obr má bezelstné přání, ale na jeho splnění potřebuje kouzelník chlup z čertova ocasu. Svižné a zábavné dobrodružství s pohádkovým motivem je nenáročnou oddechovkou a pobaví. 

Panenka už je zákeřnější povídka. Zprvu působí pikantním nahlédnutím do budoucnosti, kde už robotizace bude běžná, a  spíše je určená pro čtenáře 18+. Nikdo, ani sám ústřední hrdina, neočekává, co si na něj autor připravil. V er-formě se přehledně a jednoduše odvíjí něco, co v závěru působí docela brutálně a na druhou stranu i komicky. Právě Panenka vyšla v časopisu Playboy a mnoho mužských čtenářů se mohlo cítit zrazeno a mrazilo je ze čtení. 

Pěkná kérka je další povídkou v ich-formě, má v myšlence zánik světa. Zprvu se vše točí kolem tetování, se kterým se jednoho dne hrdina probere. Záda má pokrytá uměleckým dílem, které ho zavede mnohem dál, než sám kdy tušil, a ukáže mu pravdu. Zdá se, že v některých autorových textech se skrývá varování před tím, jaký žijeme život a kam by vše mohlo směřovat. 

Třetí den nás uvede v ich-formě do historie mezi legionáře. Tentokrát se postava Tita snaží o přežití ze všech sil, i když předpokládá, že pro něj každý nový den znamená konec. Předobrazem této povídky je román Legionář, jedná se o jakýsi remake (Nové zpracování staršího uměleckého nebo jiného díla, nejčastěji filmu, hudební skladby nebo počítačové hry. Charakteristické je, že remake nevychází z původní předlohy, ale napodobuje předchozí zpracování.), jak sám spisovatel dodává. Mám pocit, že některým, kteří Legionáře nečetli, bude chybět nějaké ukotvení. Může to být i z důvodu, že se jedná o první historickou pasáž z celého sborníku. 

Botička navazuje na předešlý Třetí den a opět ukazuje postavu Tita. Tentokrát už si je čtenář jistější a ví, co může očekávat, jaké jsou kulisy a hlavně už hrdinu zná. Nyní je Titus představen z jiného úhlu, už není bojovníkem, spíše se snaží přežívat a vyrovnat se s okolím, které se k němu nechová spravedlivě. Možná na vás bude působit emotivněji, v předešlé byla tedy mnohem větší vřava. Navíc v této se dočkáme i známých ikon historie. 

Serena je první povídkový úspěch Romana Bureše. Vydána byla ve sborníku Mlok 2015, přičemž skončila na třetím místě v Ceně Karla Čapka. Serena je jednou z hlavních postav trilogie Propast času, takže pokud jste ji četli, bude se vám lépe orientovat, ale i bez toho je příběh samostatný a snadno se v něm vyznáte. Serena je mladá dívka, jejíž důležitá životní etapa je nám předložená v er-formě. Žije ve světě, který je dosti hrubý, a to i k mladičkým dívkám. Když se sama začne bránit proti zrůdnostem, začne to dopadat všelijak. Ačkoliv se zdá, že společnost udělala krok vzad, technologie tomu neodpovídá.

Neffi může na některé působit poněkud slizkým způsobem, což je možná jen nastaveno danou společností, kterou Bureš opravdu dobře představuje. Žádné doteky ani blízkost, vše funguje v rámci virtuálního světa. Jenže hrdina Neffi se cítí osaměle a touží po lidském doteku, takže je jako deviant léčen psychologem. Možná jste četli v antologii Krásky a vetřelci, nebo v trilogii Propast času, kde je spíše doplňující částí a dle autora ukazuje, jak došlo k pokroucení časoprostoru. Závěr zřejmě nejednoho pobaví a přitom je dosti surový. 

Spasitel se taktéž dotýká Propasti času a opět se zřejmě setkáváme se Serenou. Roman Bureš přiznává, že tohle mohl být začátek čtvrtého dílu série. Každopádně před sebou máte celistvý děj, který se opět týká vám známého světa, jestli jste to četli. Pokud ne, můžete být trochu zmatení, ale bližšího vysvětlení se vám dostává. V er-formě vás dějovou linií provádí generál Julianus, který se představuje jako důrazný velitel. 

Tiskovka pro našeho hrdinu nevypadá zrovna nejlépe. Je to spíše úsměvné dílo, které má však hodně co do sebe a částečně reflektuje některé situace z našeho světa. Mluvčí se rozhodl svěřit se svými výzkumy. Jak je však přijme publikum? Krátká pasáž je nejvíc sci-fi a vyšel v časopise Pevnost. 

Nemesis není pro každého a mnohé tento apokalyptický svět nemile překvapí. Citlivější čtenáře mohou překonat emoce, přestože autor píše věcně a v ich-formě z pohledu muže představuje konec lidského života. Krátké, úderné. Svým způsobem otevře oči. Text jste si mohli přečíst v antologii Ve stínu apokalypsy, kde se určitě vyjímal. 

Vítejte v Pekle je nejdelší povídkou. Uzavírá knihu, přičemž se Roman Bureš loučí se čtenáři opravdu ve velkém stylu. Příběh vyšel v antologii Ve stínu magie a oproti Inferiu je dle autora gotičtější a klasičtější, s čímž mohu souhlasit. Ovšem pokud jste zvyklí na Inferium a líbilo se vám, pak si stejně tak zamilujete tohle vyprávění v ich-formě. Příběhem nás provází muž, který navzdory morálním zásadám a velmi smutné minulosti skončil v pekle, kde ho čeká neskutečné utrpení. Spisovatel zbytečně netlačí na pilu, ale představivost má opravdu velkolepou a přitom se svým způsobem stále drží zajetých kolejí. Každopádně průběh je velmi zajímavý, počkejte si na konec.

Před každým samostatným textem je k dispozici tzv. medailonek příběhu, v němž se dozvíte, kde vyšel. Autor ho podrobněji představuje, ale i tak se vám určité příběhy mohou zpracovávat hůře, když neznáte románovou předlohu, ovšem jen zpočátku, než se začtete a bude vám svět představen. Některé z vás naopak zklame, že povídky už jinde vyšly. Výhodou však je, že jsou všechny v jedné knize a můžete nalistovat a vychutnat kdykoliv. Jak už bylo naznačeno, minusem antologie může být fakt, že některé povídky, pokud čtenář nezná celou sérii, mohou působit zmatečně nebo naopak jako vytržené z kontextu. 

Jestli sledujete autorovu tvorbu, čtete ji a vnímáte, líbí se vám, pak předpokládám, že vám publikace nesmí chybět v knihovně. Osobně ji mohu jen doporučit, i když se někomu nemusí pozdávat, že je v brožované vazbě s chlopněmi, která u bichlí nebývá zrovna vhodná.

Roman Bureš je kladenský rodák, který žije nyní nedaleko Prahy. Rád cestuje za památkami či divočinou jihovýchodní Asie, věnuje se od dětství bojovým sportům a samozřejmě také psaní. Publikuje od roku 2011, ale románově debutoval až v roce 2013 dílem Legionář. 

Subjektivní názor, který do hodnocení nespadá: Možná by titul mohl být obohacen o nějaké kresby, jak bývá zvykem, ale mně osobně vlastně nic nechybělo. V povídkách, týkajících se Propasti času, se mi orientovalo o něco hůře, přišlo mi, že skutečně navazují na komplexnější dílo, jež mi k dosažení plnohodnotného zážitku chybí. Nejlépe se mi četly skutečně samostatné příběhy, ty mě mnohokrát překvapily. Líbí se mi autorovy občas až ironické konce a brutalita, kterou předvádí s nonšalancí a bez zbytečného amerického efektu. Prostě upřímnost a přirozenost, sahá až do samotného Pekla. Mimochodem ta poslední povídka… z té mi bylo vážně ohromně špatně, podobně jako z Inferia. Moc jsem si ji užila a myslím, že hned po Dantem je Burešovo peklo tím nejlépe ztvárněným. 

Závěrečné hodnocení: 85 %

Anotace:
Čtrnáct povídek v širokém spektru žánrů – od pekelné temné fantasy přes drsné postapo a vzdálenou budoucnost až po čistokrevné historické příběhy, a dokonce i jednu pohádku!

Populární autor fantastiky Roman Bureš přináší výběr ze své tvorby, otevírá brány do několika fantastických světů a servíruje nám peklo hned na několik způsobů.

Co se stane, když lidé spáchají takové zlo, že dojde k narušení blány mezi světem lidí a pekelnou říší? Jak zastavit hladového obra, který hrozí sežrat celé království? Zbortí se lidská společnost jako domeček z karet, když bude znát datum svého zániku? Dokáže se mladá dívka postavit svému osudu ve slumu postapokalyptické megapole? A co zažívá hříšník, který se ocitne v pekle, aniž by tušil, za co si ho zasloužil?

Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2022
Žánr: fantasy, sci-fi
Počet stran: 408
Vazba: brožovaná s chlopněmi