Strašidelně-pohádkové báchorky o pražských zákoutích
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Arnošt Goldflam (*1946, Brno) je uznávaným českým hercem, dramatikem, režisérem, pedagogem a spisovatelem. V herecké sféře je známý například svou rolí Arnošta v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), ve starším snímku Něžný barbar (1989) si zahrál básníka Egona Bondyho. Děti ho mohly vidět v pohádce Lotrando a Zubejda (1997).
Dále je pan Goldflam autorem několika knih pro děti i dospělé a desítek divadelních her. Praha strašidelná (2022, CPress) je volným navázáním na Strašidelné Brno (2021, CPress), kde čtenářům představil své děsuplné představy o brněnských zákoutích.
Praha strašidelná je souborem dvanácti pohádkově-strašidelných příběhů s nádechem prastarých městských mýtů a pověstí, avšak vzešlých z autorovy vlastní fantazie. Navštívíte několik pražských čtvrtí a potkáte pár podivných – někdy dobrých, jindy zlých – lidí. Někdy až děsivé vyprávění doprovází akvarelové ilustrace Petry Goldflamové Štětinové, umělcovy manželky.
Pro přiblížení s dílem, které sice na oko vypadá jako dětská knížka, ovšem při čtení zamrazí i dospělého, jsem vybrala tři následující povídky: O Milušce, Harmonické manželství a Dopis ze záhrobí.
O Milušce
Miluščina příhoda se odehrála v Ruzyni. Zemřela jí maminka a dívenka zůstala sama s tatínkem – toho však smrt ženy zasáhla natolik, že dokázal jen naříkat a o dcerku se zapomněl starat. Miluška tak byla neustále o hladu, proto se jednoho dne rozhodla, že se vypraví z domova. Zastavila se až v Zájezdním hostinci Na Konci světa, kde okraj jeho zahrady ukrýval jedno velké tajemství.
Ač se to na první pohled nezdá, hlavním motivem je tu smrt – pan Goldflam ji však podal jako mírumilovné místo plné šťastného shledání. Použil k tomu krásný, pohádkově laděný jazyk, fungující metaforu, odvážnou holčičku a nutkavou touhu jít se podívat tam, kam je zakázáno.
„Mám tudy jít? Les je temný, kdovíkam ta cestička vede, v tak hustém lese můžou být vlci nebo jiná divá zvěř, možná tam také budou lupiči, může se mi něco stát. Ale co, půjdu, stejně ani nevím, kam jinam bych šla. Půjdu pořád dál a někam mě to snad zavede.“ (str. 20)
Harmonické manželství
Manželé Hynek a Věra spolu žili na Žižkově. Docela spokojeně, dokud nezačali zjišťovat, že jejich očekávání se poněkud lišila od nastalé reality. A do té podivné, zvětšující se černé tečky na nebi.
Na rozdíl od předchozí jsou v této povídce ústředními postavami dospělí, příběh je tak ponuřejší, mrazivější, oproštěn od předchozí pohádkovosti. Styl psaní je podobný, napříč knihou se vlastně nijak zásadně nemění – leč stejně jako atmosféra tady vyznívá temněji, než je tomu v O Milušce.
Jednou se Hynkovi stala nevysvětlitelná věc. Odešel právě z koupelny a vtom si uvědomil, že tam zapomněl pyžamo, které si chtěl dát na lůžko. Mezitím vešla do koupelny Věra, zaklapla za sebou dveře, ale nezamkla. Hynka nic jiného nenapadlo, než do koupelny nahlédnout, natáhnout ruku, chňapnout po pyžamu, které leželo na pračce, a pak rychle za sebou zavřít. Otevřel tedy, natáhl ruku, uchopil pyžamo a chtěl rychle odejít, když vtom pohlédl na Věru, která k němu zrovna stála zády. Spatřil něco, co ho úplně vykolejilo, co dříve nebylo a co ani v nějakém děsivém snu nečekal. (str. 79)
Dopis ze záhrobí
Dnes už jsou papírové dopisy dávno z módy, proto se Pavel Jedlička podivil, když mu jeden takový předala pošťačka. A ještě více žasl, když mu v něm dobrý přítel zemřelého dědečka odkázal svůj majetek – v Americe.
Každý z nás zcela jistě zná onu otravnou situaci, kdy mu v e-mailové schránce nebo v soukromých zprávách na sociálních sítích přistane spam ohledně odkázaného jmění od cize znějícího člověka. Pan Goldflam se s notnou dávkou vlastní fantazie zamyslel nad tím, co kdyby se to někomu skutečně stalo? Toto zamyšlení protkal tajemnem, hřbitovem, lidskou hamižností, ale i smyslem pro spravedlnost.
Dnes už málokdo píše dopisy. Snad nanejvýš nějaké to přání k svátku nebo narozeninám, aby bylo znát, že je takové přání opravdu osobní, a dokonce třeba na nějaké pěkné pohlednici. To pak je adresát potěšen, má z takové zásilky radost a tu pohlednici si schová na památku. Ale i tak to bývá výjimka. (str. 104)
Příhody v Praze strašidelné jsou příjemnou připomínkou minulostních báchorek a pověstí vztahujících se k různým místům. Anotace může trochu mást (mě tedy popletla), že se jedná o legendy známé, ovšem všechny jsou výplodem bujné spisovatelovy fantazie. Ústředními motivy jsou tu smrt, strach, špatné sny či zlo v lidech, také ale naděje, splněná přání nebo lidská dobrota.
Postavy jsou různorodé, od dětí přes dospívající výrůstky až po starce, uvěřitelné, s rozličnými charaktery, ač někdy s dosti podobnou mluvou.
Knížka je psána krásnou češtinou, na dnešní dobu vcelku archaistickou, tu a tam protkanou moravismy. Přesto se plynule čte, ač mladším čtenářům by styl psaní mohl připadat poněkud zastaralý. Stylisticky by se na vyprávění dalo ještě zapracovat, občas se zbytečně opakovala slova a souvětí byla místy zdlouhavá.
Chvíli čekal, až sebere kuráž, a pak se na ni náhle vrhl, chytil ji za krk a sevřel kolem něj prsty. Svíral vší silou, až jí vystoupily oči z důlků a ruce se chvěly. Po nějaké době zemdlela a ochabla. (str. 125)
Některé texty propojením hororových a pohádkových prvků nepatrně připomínají staré sbírky od Němcové či Erbena, jiné zas jinotajně odráží soudobé lidi a jejich problémy. Na svou krátkost však mají mnoho co říct, naznačit či jen přiblížit svou představivost. Ovšem u dvou historek jsem nepochopila pointu a na konci se zarazila, co tím chtěl pan Goldflam vlastně říct. Jde však pouze o subjektivní dojem a jiní čtenáři se v nich naopak mohou najít…
Jak jsem zmínila v úvodu, Goldflamovo archaické psaní doplňují akvarelové ilustrace jeho ženy, umělkyně Petry Goldflamové Štětinové. Svým nevšedním, trochu až děsivým vzezřením ladí s povahou díla – podobně jako obálka.
Praha strašidelná je doporučována dětem i dospělým. Osobně si nejsem jistá, komu přesně bych ji doporučila – na malé děti mi přijde příliš strašidelná a dost metaforická, tudíž by se některé příběhy mohly setkat s nepochopením, pro dospívající nemoderní a pro dospělé zas málo hororová.
Oslovit by ale mohla milovníky krásné češtiny a mrazivého alegorického báchoření. Já si i přes drobné nedostatky čtení užila a v zádech mi místy opravdu až zamrazilo.
Závěrečné hodnocení: 75 %
Mrazení v zádech zaručeno. Dvanáct strašidelných příběhů pro děti i rodiče.
Praha byla odjakživa město zasvěcené magii. A přízraky nejrůznějších legend tu přežívají dodnes – stačí jen vědět, kde je hledat. Objevte taje českého hlavního města s Arnoštem Goldflamem, který zná jeho strašidla jako vlastní boty! Jaké tajemství ukrývá Praha ve svých neznámých zákoutích a podivných lidech? To nyní zjistíte i vy, milí čtenáři, a věřte, že až se příště půjdete projít Prahou, už se na ni nebudete dívat stejnýma očima.
Nakladatelství: CPress
Ilustrace: Petra Goldflamová Štetinová
Rok vydání: 2022
Žánr: pověsti, mýty, báje, horor pro děti
Počet stran: 136
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat