Znepokojující obraz rozkladu jednotlivce i společnosti
Za recenzní audioknihu děkuji vydavatelství OneHotBook.
Chci zakoupit tento titul!
Opakuji si základní věci a zároveň se jim snažím uvěřit. Nepochybovat. Pokud jsem žil špatně, budu teď žít dobře. Tehdy jsem žil tak a teď budu žít naopak. (citace z první kapitoly, 04:01)
V Destrukci sledujeme osudy učitele, jenž se přestěhoval z města na venkov – v domnění, že jeho život zde bude jednodušší. Naděje je však zády vystřídaná zklamáním. Mezi vesničany od počátku nezapadá, ať se snaží, jak chce. S dětmi ve škole si neví rady, přemýšlí, co je má učit, když o světě kolem sebe vlastně nic neví. Místo vlastivědy a přírodopisu tak s nimi řeší filozofické otázky. Kromě toho naráží na spoustu podivných věcí. Neochotu nových sousedů bavit se o továrně, v níž údajně pracuje polovina obce. Ignoraci a popírání urgentních problémů, jako je sucho či rozpadající se škola. Přikládání významu nesmyslným maličkostem typu směr sekání trávy.
Všechny mé soudy o světě vychází ze lži. Svět se jeví jako dětský malůvka. Pohybuji se v dementní parodii skutečnosti, protože skutečnost bych nedokázal pochopit. (citace ze druhé kapitoly, 01:49)
Místo nalezení vytouženého klidu se úzkosti našeho hrdiny jen prohlubují. Svému okolí totiž rozumí stále méně a méně – stejně jako skutečnosti, že se mu stále nedaří začlenit se mezi ostatní obyvatele. Nepomáhá ani jeho zvídavost a zájem zjistit, co se stalo při loňském požáru či proč odešla jeho předchůdkyně. Když konečně potká někoho, kdo ve srovnání se zbytkem vsi působí příčetně, odhalí se mu pravda o pokrytecké společnosti, do níž se přistěhoval. Jak dlouho vydrží ve svém novém působišti? A zvládne si při tom uchovat duševní zdraví?
Rád vás poznávám, říkám muži za plotem a chvíli váhám, zda je možné skutečně někoho poznat, natož během tak krátkého okamžiku. Jak vůbec mohu být rád, že ho poznávám, když ho nepoznávám a neznám, říkám si, zatímco muži třesu rukou a jako v transu opakuji, že ho rád poznávám. (citace ze druhé kapitoly, 05:49)
Destrukce bezesporu naplňuje definici existenciálního románu. Kniha je prostoupena neklidem, beznadějí a snad v každém vyvolá tísnivé pocity. Učitel se stále více vzdaluje realitě, když rozebírá sebemenší drobnost, myšlenku či situaci téměř na atomy, ve snaze najít jejich smysl. Ve skutečnosti však dosahuje pravého opaku, což vede k další frustraci. Jeho niterní napětí sálá z každé stránky a přenáší se i na čtenáře.
Za chvíli abych se šel připravit na hodinu. Dvě a dvě jsou čtyři, uklidňuju se, ale co když se mě zeptají, co z toho vyplývá? Co když budou chtít vědět, co jiného ještě vím s jistotou? Úzkost svírá mé útroby. Jakoby mi nepatřila ani má střeva. Po zdi leze pavouk. Pomalu, ale s jistotou. Závidím mu. (citace ze čtvrté kapitoly, 14:35)
Hlavní protagonista je vnitřně absolutně rozháraný, stojící věčně na okraji. Jeho snaha integrovat se a někam patřit vychází stejně naprázdno jako úsilí pochopit svět. Tyto postoje ostře kontrastují s přístupem ostatních a jejich umění nevšímat si věcí, jež akutně vyžadují nápravu. Zájem o planetu ho často přivádějí do totální paralýzy, kdy ve snaze zanechat co nejmenší uhlíkovou stopu není schopen nakoupit ani žádné základní potraviny.
V hrobovém tichu něco zapraskalo. Doufal jsem, že praská struktura času, ale byla to zeď za mými zády. „Tady na vesnici má všechno svůj řád a smysl,“ pokračoval starosta již trochu vlídněji a já zjihl v naději, že se konečně dozvím, jak mám žít, aby bylo vše správné, abych si byl jistý, že nedýchám zbytečně. (citace z páté kapitoly, 21:05)
Jednotlivé prvky díla jsou v souladu s daným žánrem. Nelogické situace, rozpitvávání maličkostí, ale i fakt, že hlavní postava nemá až do poslední kapitoly jméno. Stejně tak je i drtivá většina ostatních bezejmenná, s výjimkou dětí. Člověk tak čte jen o „starostovi, řediteli, kolegyni“, a dokonce i učitelova přítelkyně je označována jen jako „účetní“. Element odcizení a depersonalizace může souviset s lidskou nicotností a bezvýznamnosti, jež jsou typické pro tento typ románu. O učiteli se mimochodem nedozvíme nic – věk, rodinné zázemí nebo zájmy. Vše zůstává zahaleno tajemství a upozaděno jeho filozofováním. Podivné číslování podkapitol také zapadá do celkového absurdna, kdy jsou mezi jednotlivými částmi vynechány jednotky až desítky.
Nikdo nežije zbytečně. Každý ví, kde má své místo, a je si jistý tím, že jeho život má pro ostatní smysl. Musí to tak být, pomyslím si, a nezměrná tíha mi drtí vnitřnosti, zatímco zuby mé kolegyně drtí laskonky. (citace ze sedmé kapitoly, 04:02)
Postavy jak hlavní, tak vedlejší zvládl Biler na výbornou. Rozervanost učitele působí uvěřitelně stejně jako jeho kolegyně se zálibou v horoskopech a sladkém, laxní ředitel, pedantický starosta nebo děti, jimž chybí naděje. Dialogy, Achillova pata mnohých spisovatelů, jsou rovněž vybroušeny téměř k dokonalosti. Výjimkou nejsou hovorové či vulgární výrazy, stejně jako naturalistické popisy. Pro způsob vyprávění zvolil ich formu, a tak má čtenář možnost vnímat vše z perspektivy našeho hrdiny.
Chci jen říct, že už jsem dávno ztratil jakoukoliv iluzi, že bych chápal, co se kolem mě děje. Snažím se jen dopátrat, co vše vyplývá z faktu, že dvě a dvě jsou čtyři, zda je to dost na to, aby se podle toho dalo žít. Zda z toho lze vyvodit, že je třeba hrabat listí a nevšímat si puklin ve zdech. (citace ze šestnácté kapitoly, 26:41)
Samostatnou kapitolou je výkon Petr Janišty, jenž audioknihu namluvil. Skvělý interpret posunul tento počin na další úroveň. Jeho barva hlasu a mírně depresivní intonace k Destrukci pasuje víc než dobře. Navíc se přizpůsobuje aktuálnímu mluvčímu, takže zvládá zachytit jak učitele či jeho výstřední kolegyni, tak například hospodské blábolení. Tajemná, mysteriózní až psychedelická hudba jako podkres perfektně doplňuje pochmurnou atmosféru.
Bezmála každý tady někoho týrá před očima všech a všichni se tváří, že nic nevidí. Život na venkově, to je rozsudek a diagnóza. Otcové zde souloží se syny, dědové s vnučkami, jako v celé této zemi Všichni utopení v alkoholu. Život na venkově, to je smrt. Tahle země je masovým hrobem lidskosti. (citace z osmnácté kapitoly, 20:08)
Destrukce zobrazuje příběh úpadku nejen člověka, ale i společnosti jako takové. Je nutné poznamenat, že nemusí být vhodnou knihu pro každého – zejména kvůli svému pochmurnému ladění a míře absurdit. Má potenciál oslovit spíše náročnější obecenstvo.
Z mého osobního pohledu se jedná o naprosto zaslouženého vítěze Magnesia Litera. Nejde o příliš komfortní četbu, ale stráveného času rozhodně nelituji. Minimálně mě toto dílo na mnoha místech přimělo k zamyšlení.
Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.
Komentáře
Okomentovat