Recenze: VYVOLENÍ STÁT SE POPELEM (Pavel Hewlit)

Vyvolený být nepřítelem

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota. 
Chci zakoupit tento titul!

Pavel Hewlit je zaměstnancem Dopravního podniku hlavního města Prahy, konkrétně jako řidič tramvaje. Má rád Alfreda Hitchcocka i Walta Disneyho, protože sám tvrdí, že pohádka s hororem k sobě mají velmi blízko. Publikoval ve sborníku literárních prací Střípky z Ráje. Románovou prvotinu Vyvolení stát se popelem si střihl u nakladatelství Jota. Jak obstojí ve velké konkurenci zaměřené na holocaust?

Napsat zajímavé dílo pojednávající o koncentračních táborech, židovských útrapách a druhé světové válce obecně, může být oříšek. Obzvlášť v případě, že samotný autor není Žid, ani se ho dané téma osobněji netýká. Pavel Hewlit si je těchto okolností vědom, také ale dodává, že: „V dnešním světě, který je společensky složitý a je svou dynamikou změny mnohým nepochopitelný, je otázka, co si o holocaustu myslí člověk, který jej neprožil, více než důležitá.“

Protagonistou je chlapec, jehož přátelé chodí do školy. On ale ne, má totiž autismus. Odlišně prožívá emoce, mívá záchvaty „velkého horka“ a svá specifická pojmenování pro hodné a zlé lidi. Neznáme jeho věk, ani jméno. Narodil se do rodiny lékaře a zřejmě žije v Německu. Rád si hraje na Uniformy, všímá si, že Košile bývají surové na lidi vlastnící krámy, následně poznává i lidi v Pyžamu. A právě prostřednictvím jeho místy dětského myšlení sledujeme předválečné židovské perzekuce a změnu lidských charakterů.

„Už to nebude dlouho trvat a bude od vás všech pokoj!“ řekla zvonivým hláskem a strčila mi peří do obličeje. A mě tohle pokaždé rozesmálo a udělalo dobře. Sice jsem ničemu nerozuměl, ale podobný zvonivý hlásek jsem přisuzoval princeznám, i když se svět zbláznil. (str. 66) 

V úvodu nás přivítá skutečný příběh Princezny a pán, co má být tatínek. Nijak nesouvisí s následným vyprávěním, spíše přibližuje mírně poetickým jazykem jednu návštěvu na gestapu. Čtenář si tak může udělat úsudek, jakým způsobem bude vedena celá kniha.

Autodiegetická forma činí text velmi sugestivním. Chlapec bývá leckdy naivní, ale zároveň si uvědomuje, co musí dělat, aby na něj ostatní lidé nebyli zlí. Poetika se mísí s krutostmi války a věty, jež on nemůže vnímat v celém svém dosahu, na vás dolehnou obzvlášť silně. Postupný propad vážené rodiny lékaře. Mít hlad a být vystaven násilí vytváří otázky. Kdo je vlastně nepřítel? Mám se chovat, abych přežil, nebo měl čisté svědomí?

Styl jazyka je přizpůsoben myšlení autisty, přesto může zanechávat zvláštní dospělo-dětský dojem. Mísí se podrobný, přesto čtivý popis, s dialogy. Dochází k určitému informačnímu opakování, což jen potvrzuje věrohodnost.  

Kapitoly jsou rozdělené na dvě časové linky. Všechny jsou pojmenované, ale úseky se rozlišují podle podtitulu „je mi teplo“ či „je mi zima“. První zmíněná doprovází slovo na obloze (např. Sluníčko, Hvězdičky, Měsíček) a ukazují nám období na začátku války. Druhá část nás zavádí do různých koncentračních táborů, které můžeme identifikovat podle zmíněných dozorců či prostředí. Z úst dětského hrdiny je to např. Jablkové náměstí či paní Kochová, o níž se říká, že je krutá a hnusná ženská.

Nebo mi dají do ruky lopatu a já si hraju jako na písku, akorát musím dávat pozor, aby ta hromada byla pěkně úhledná a Uniformám, co chodí okolo, se líbila. To hned poznáte, jestli se líbí, nebo ne. Úsměv – ano, zamračená vráska pod čepicí – je to špatně. Nic složitého. Taky jsem nosil kufry. Ty potom, co lidi postavili do řady a poslali do vlaku. Uniformy jim říkaly, že jedou na Východ na práci. Tam dál na Východě je totiž strašně velká země, která potřebuje každou šikovnou ruku, a že si tam všichni najdou to svoje a nebudou se muset tlačit, a navíc dostanou i nový dům. (str. 111)

Spisovatel přirozeně a s citem zakončuje, a nedochází tak k uměle vytvořenému emočnímu ždímání. Přesto máte zdání, že všechny situace zažíváte na vlastní kůži a vnímáte obrovskou nespravedlnost. Jak se k sobě lidé dovedou chovat a zejména k někomu, kdo je znevýhodněný. Trochu náročnější může být sledovat všechny myšlenkové protagonistovy pochody a s tím spojenou lineárnost příběhu.

Oči jako by slzami těžkly a jako by se měly propadnout dozadu do lebky jako do bezedné studně, jako by se měly vydat někam, kam nikdo nemůže, jako by se měly ztratit a utopit se v moři slz, jak se v nich ztrácejí lodě, lidi a duše, jako by se neměly nikdy najít a zářit. A já viděl a věděl, že takhle vypadá smutek, že smutek jsou ty oči, že když někdo říká, jak moc je smutný, tak to jsou tyhle oči, jejich tíha, jejich slzy, jejich utopení – že smutek je veliký, nekonečný jako moře, kde se ztrácíte, že smutek bolí, stejně jako bolí ty oči, které se nemohou zavřít, schovat nebo utéct. (str. 59-60)

Osobně jsem překvapena originálním zpracováním a silou předané idey pomocí nezkaženého pohledu. Pokud máte tuto kategorii literatury hojně načtenou, vězte, že tento počin vás dovede udivit, šokovat i vámi citově otřást. Tak podstatné věci pronesené jen tak mezi řečí… Děti holocaustu (Allan Zullo, Mara Bovsun) sice vyprávěli zážitky dětí, ti je však vyprávěli jako dospělí. Deník 1938-1945 Helgy Weissové zase mapuje přerod dítěte v dospívající dívku. Ani v jenom případě se nejedná o dítě i autistu zároveň.

Doporučuji naprosto všem, co mají rádi určitou „alternativu“ a nechtějí jen další produkt profesí z Osvětimi. 

Závěrečné hodnocení: 89 %

Anotace:

Jak by vypadal popis událostí předválečných židovských perzekucí a následného holocaustu, když by jejich vypravěčem byl autistický chlapec žijící ve vlastním světě s vlastními pravidly a zvyklostmi?

Příběh s netradičním vypravěčem popisuje rodinný život vážené rodiny a její společenský pád zaviněný změnou politického systému a posléze i nacistickou propagandou pokračující dále ve vypuknutém válečném šílenství.

Sám vypravěč netuší, že svým životem protkaným setkáními s různými válkou se měnícími charaktery a svými myšlenkami, popisovanými až básnickým jazykem, odpovídá na základní otázky lidství. Zdali se dá zlo porazit, a pokud ano, za jakou cenu? Nebo jestli není zlo věčné a boj s ním je pouze otázkou cti a výdrže, bez možnosti jej porazit?

Autor příběhu není Žid a sám si uvědomuje, že psaní podobného příběhu může být chůzí po tenkém ledě. Taky ovšem dodává, že v dnešním světě, který je společensky složitý a je svou dynamikou změny mnohým nepochopitelný, je otázka, co si o holocaustu myslí člověk, který jej neprožil, více než důležitá.

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2022

Žánr: holocaust

Počet stran: 208

Vazba: pevná s přebalem