Recenze: MAJÍ V NEBI SKLENIČKY? (Martina Preissová)

Nostalgické vzpomínání na vesnický život v období sametové revoluce

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.

Chci zakoupit tento titul!

Martina Preissová (*1975) je uznávanou českou herečkou, dvakrát nominovanou na Cenu Thálie (v letech 1999 a 2004), dlouhodobou členkou Činohry Národního divadla a cizí jí není ani spolupráce s rozhlasem či dabingem. Nyní je i autorkou dvou knih, souboru povídek Jak jsem nebyla na lvech a jiné příhody (2021) a románu Mají v nebi skleničky? (2022), obě vydané pod nakladatelskou značkou CPress.

Hlavní postavou tohoto dvou set stránkového románu je Marjánka, děvčátko z jihomoravské vesnice na přelomu roků 1989 a 1990. Dětskýma očima sledujeme tehdejší politický převrat, co mu předcházelo i následovalo, obzvlášť ale jaký měl dopad na její rodinu – věčně zaneprázdněnou maminku, tatínka s jeho chovnými králíky, dědu vinaře či dědu malíře – a odlišné vnímání komunismu.

Mají v nebi skleničky? svou stavbou připomíná spíš mozaiku jednotlivých, po sobě jdoucích příhod ze života jedné rodiny než ucelené vyprávění. Příběh je psán v er-formě z pohledu malé vesnické holky. Na jednu stranu se jedná o milé, lehce naivní čtivo, na stranu druhou má bohužel i několik chyb.

Tatínek byl ve straně už čtrnáct dní a říkal, že žádnou změnu nepociťuje. A když se Marjánka ptala, proč už k nim strýc Jaroslav nejezdí, řekl, že změnil plemeno, a tudíž není důvod se vídat a vyměňovat si samice… (str. 64)

Pokud se oprostíme od překlepů, které tu sice jsou, ale naštěstí jich není mnoho, na jednu zásadní se dá narazit hned v první kapitole – zde rodině „dva muži v černém“ popřáli upřímnou soustrast. Pro někoho možná banálnost, ale z jazykového hlediska (a když se nad tím spojením pozastavíte, tak ani z toho morálního to není zrovna vhodné) se jedná o vcelku závažný, stále hojně užívaný nešvar, neboť upřímná soustrast se nepřeje, nikdy. Využívá se kondolence.

Zdroj: archiv recenzentky

Marjánčino putování obdobím pádu komunismu nedoprovází příliš mnoho postav. Většinou se jedná o rodinné příslušníky a osoby v blízkém kruhu – o to víc by si však zasloužily propracovat. Bohužel všichni, možná až na dědu vinaře, působí ploše a jakoby „vzdáleně“, zejména pak dívčini rodiče. Oba se v některých okamžicích chovali reálně, s nastalým převratem se vypořádávali po svém a problémy řešili lidsky. Avšak po celou dobu čtení snad nenastal jediný okamžik, kdy bych z nich získala pocit nějakého hlubšího citu (když tedy pominu tatínkovo podivné štípání maminčina pozadí…), zejména pak k jejich dcerce.

Když večer ležela ve své posteli a povídala mamince, že je skvělé, když se teď po revoluci může leccos přemalovat a vyřeší se to tím, řekla jí maminka: „Víš, děvečko, obraz se přemalovat dá, ale lidi ne. A i když si myslí, že se přebarvili, ona ta barva jednou opadá. A ukáže se, kdo je kdo.“ (str. 95)

Mnohým situacím by prospělo více emocí, ty totiž přicházely jako v ozvěnách – byly tam, kdesi v pozadí, ne však natolik silné, aby čtenáře zasáhly. Přesto se přece jen objevilo několik hlubších momentů, které donutí člověka zamyslet se. Některé Marjánčiny myšlenkové pochody se mi zdály být věkově vhodné, úsměvné, když si člověk zavzpomíná, jak v devíti, desíti letech uvažoval on, avšak jiné mi zas s jejím věkem zrovna nerezonovaly –  zněly až moc „dospělácky“.

Autorčin vyprávěcí styl je příjemný, přizpůsoben dětským myšlenkám a představám, někdy až nerozumu, který místy působil humorně. Dialogy jsou uvěřitelné, oživené dobovou mluvou, protkané obecnou češtinou, tu a tam i moravským nářečím.

Zdroj: archiv recenzentky

Titul je obohacen o několik černobílých ilustrací od Matěje Pospíšila, které však – podobně jako příběh – nekorespondují s obálkou. Ta působí sice hezky na pohled, ovšem moderněji než obsah, tedy vhodněji k něčemu z dnešní doby. Vnitřní kresby naopak skvěle doplňují atmosféru.

„A proč děda říkal, že ta revoluce byla sametová? Protože nikoho nepoškrábala?“ špitla Marjánka a ani nedoufala, že jí tatínek odpoví. Ten zrovna ukládal smyčec do víka futrálu, zavřel ho, zabezpečil kovovými zavírátky, a když zacvakl zámek a ukryl housle do bezpečí sametového obalu, zvedl k Marjánce oči, usmál se a tiše odpověděl, že ta revoluce byla sametová, protože proběhla hladce, jako když hladíš samet. Ale že někoho poškrábala, a ne zrovna ty, které měla. (str. 167-168)

Mají v nebi skleničky? jsou jako celek oddechovým počtením z období důležitého republikového převratu – ač z historického hlediska se tu nedozvíte prakticky nic nového či zajímavého. Veškeré dějinné milníky se odehrávají daleko na pozadí Marjánčina vnímání života dospělých a jejích otázek – vnitřních i těch vyřčených. Dá se říct, že se spíš jedná o nostalgické vyprávění jedné rodiny ovlivněné komunismem a úlomkovité vzpomínky na vesnický život v této sféře naší minulosti. 

I proto je knížka vhodnější pro čtenáře a čtenářky, kteří tuto dobu zažili – ať už jako děti, dospívající či jako dospělí. Ti mladší si z přečtení odnesou minimálně sympatické nahlédnutí do rodinného života z naprosto odlišné doby, než v jaké žijí dnes.

Závěrečné hodnocení: 73 %

Anotace:

Něžně vtipná kniha malých příběhů z velké doby od známé herečky.

Maminka má ambice. Tatínek má maminku, housle a králíky. Děda malíř a děda vinař mají – alespoň občas – odpovědi na Marjánčiny otázky. A pak je v Praze revoluce, doba dělá kotrmelce a všichni dospělí je dělají spolu s ní. Praha je daleko, Rakousko blízko a najednou se do něj smí. Má maminka pořád ještě ráda tatínka? Přelomový školní rok 89/90 zvídavýma očima malé holky z jihomoravské vinařské vesnice. Hořký i sladký. A ani trochu černobílý.

Nakladatelství: CPress

Ilustrace: Matěj Pospíšil

Rok vydání: 2022

Žánr: román pro ženy, humor

Počet stran: 200

Vazba: brožovaná s chlopněmi