Recenze: PODÍL VINY (Veronika Martinková)

 Vražda, nebo náhoda?

Podíl viny (Veronika Martinková, 1. díl ze série Hana Vítková a David Winkler, nakladatelství Moba), česká detektivka

Za recenzní výtisk děkuji autorce Veronice Martinkové.
Chci zakoupit tento titul!



Veronika Martinková je začínající autorka žijící v Brně. Věnuje se józe, pilates, běhání a samozřejmě četbě. V mysli se jí usadil námět, kde zpracovává detektivní linku, ale zároveň zkoumá rodinné změny, jež nastanou, když někoho omylem zastřelíte. Ač titul sklidil pozitivní odezvu, vlivem pandemie se jeho vydání odsunulo na dobu neurčitou. Štěstí však spisovatelce přálo a svůj rukopis zaslala do literární soutěže pořádanou nakladatelstvím Moba. Pod stejnou značkou si nyní můžete knihu přečíst. Vyšla v edici původní česká detektivka.

Rodiče odjedou na víkend mimo město a vy máte dům jen sami pro sebe. Který student by za tuto možnost nebyl rád? Jenže nadšení vyprchá v okamžiku, kdy je noc a slyšíte, že se do něj nepovoleně dostal někdo další. Nenapadne vás nic lepšího, než si vzít z trezoru otcovu zbraň a vystřelit. Na větší rozmýšlení není prostor. Pak rozsvítíte a zjistíte, že jste přímou střelou doprostřed čela zastřelili souseda Michala Soukupa. Aneta Valová je v tu chvíli hlavní podezřelá. 

Daniel Pursa a Hana Vítková jsou hlavními vyšetřovateli. Tedy až do doby, než se na scéně objeví David Winkler. Alkoholik, jenž byl na léčení a nyní potřebujíce lehký případ pro navrácení do sedla v pátrání po zločinu. Tento se zdá na první pohled jasný. Dívka se sama bála a unáhleně způsobila zabití. Hana však cítí, že nastanou komplikace. I když je David skvělý policista, v minulosti s ním měla románek a obává se, že jí to naruší pracovní i osobní morálku. Vědomí, že se rozvádí a jeho problémy s alkoholem jsou stále jak na houpačce, tomu úplně nepřidává. Jí subjektivně situace nepřijde natolik jednoznačná. Proč by Michal Soukup šel večer navštívit sousedku, se kterou se údajně neznali? Opravdu by dokázala, ve střelbě necvičená osoba, ve tmě někoho takhle přesně trefit?

„Problém je, že do těch sraček se dostal sám a taky se z nich musí sám vyhrabat. Nebudu ti lhát, abych ochránil tvoje city, Hano. Je to jeho život, jeho závislost. On s tím musí chtít něco udělat. Pak může vyhledat odborníka, který mu pomůže. Ano, bude potřebovat přátele, aby ho podpořili, ale nikdy, Hano, nikdy to za něj nevyřešíš ty nebo kdokoli jiný. Musí to dělat pro sebe. Ne pro tebe, svou ženu, svého syna. Pak se totiž stane přesně to, co se stalo teď,“ vysvětlil mi klidně. „Jak to myslíš?“ zajímalo mě. Pořád jsem myslela, že když to líp pochopím, budu schopna Davidovi pomoct. „S největší pravděpodobností dřív přestal kvůli své rodině. Žena mu dala ultimátum, on měl strach, že přijde o rodinu, tak skončil s pitím. Jenomže ona si teď někoho našla, opustila ho. Co udělá vyléčený alkoholik? Řekne si, že všechna ta námaha, to sebezapření bylo k ničemu, protože on to dělal kvůli ní, a ona ho stejně opustila. Tak začne zase pít. Myslíš, že to je první případ, se kterým jsem se setkal? Ordinací mi prošly desítky takových lidí. A skutečně čistí zůstávají jen ti, kteří si uvědomují, že to dělají pro sebe. A je jedno, o jaké závislosti se tady bavíme. Tohle platí pro všechny. Nemůžou přestat kvůli přátelům, rodině, dětem. Protože pak stačí cokoli, rozchod, hádka a jsou v tom zase,“ vyložil mi Patrik. (ze str. 248 a 249)

Vyprávění začíná 20. srpnem a končí 4. září. Pár kapitol ještě zasahuje do měsíce března, ale jedná se spíše o rozhodnutí soudu. Na jedné straně máme Haninu perspektivu, kdy pátráme po motivu, probíhá výslech podezřelých a ověřování alibi. Do velké míry se promítá i její osobní život s psychoterapeutem Patrikem. Upřednostňování práce nad vztahem a plíživé odcizování se. Druhá perspektiva patří Anetě. Ve svých projevech je relativně skoupá a my nemáme šanci odhadnout, jestli její jednání bylo plánované či nikoliv. I rodinné zázemí má vztahové trhliny.

Během celé cesty se nezeptal na to, co ho určitě zajímalo nejvíc. Vzpomněla jsem si, co říkával dědeček. Petrův otec. S oblibou používal větu: Neptej se na nic, na co nechceš znát odpověď. Jako malá jsem to nechápala. Když jsem se na něco ptala, tak přeci proto, že jsem to chtěla vědět. Pravdou je, že děti to takhle mívají. Čím je ale člověk starší, tím častěji pokládá otázky, na které nechce slyšet pravdivé odpovědi, ale milosrdné lži. (str. 256)

Z policejních kanceláří, výslechových místností i práce v terénu se přesuneme na pitevnu, hotel či vilu. Prostředí je pestré a každé nám přinese jinou dynamiku. Přestože se nedočkáme konkrétního upřesnění, v jakých letech se román odehrává, díky použité technice se přikláním k současnosti. Zároveň můžeme vnímat určité bezčasí a děj zasadit do jakýchkoliv kulis či času. Důležitější než kdy a kde se vše stalo, je analýza, co se stane s vámi a vaší rodinou, když začne vyšetřování z možné vraždy. Jaké jsou Anetiny pocity? Bude mít kolem sebe blízké lidi, nebo svým myšlenkám musí čelit sama?

Autorka vám představuje různé hypotézy, s kterými musí vyšetřovatelé počítat, zároveň jejich zaměstnání prolíná osobními výzvami. Převáží stabilní vztah s psychoterapeutem, nebo zvítězí pudové volání po snaze spasit Davida? Charakteristika Hany Vítkové je zdařilá a reflektuje workoholiky, kteří si nosí práci domů, nedokáží se naplno odreagovat, až sami sebe zahání do úzkých. Čtenář neví, zda má Anetu litovat či podezřívat, poněvadž kapitoly z jejího pohledu jsou dost obecné. Řeší současnost a ve svých myšlenkách nezabrušuje do ničeho, co by mohlo napovědět, jak vše skutečně bylo.

Věty jsou kratšího rozsahu bez složitých větných konstrukcí. Poměrně hodně je kladen důraz na dialogy a změnu prostředí, takže nemáte pocit hluchého místa. Postavy jsou uvěřitelné a velmi oceňuji, že i jedí a spí! Někdy mám totiž pocit, že tyto přízemní záležitosti se v románech nevyskytují. Všichni protagonisté mají výrazný prvek ve své minulosti, jež je transformoval do podoby, ve které jsou nyní a mi snadněji chápeme jejich pohnutky a činy.

Musím zmínit, že titul neobsahuje výrazné chyby, čte se plynule a udržuje napětí po celou dobu. Jen u jedné pasáže došlo k drobným nesrovnalostem. Mortalita u kraniocerebrálních traumat se pohybuje okolo šedesáti až devadesáti procent. Samozřejmě připomínám, že hovoříme pouze o mortalitě. Velká většina pacientů, která přežije, se potýká s doživotními následky. Například trvalý vigilantní stav, problémy s hybností končetin nebo problémy s řečí. (str. 55) 

Domnívám se, že pojem mortalita byl zaměněn; má být letalita. *Smrtnost (letalita) vyjadřuje poměr počtu zemřelých na danou nemoc k počtu nemocných na danou nemoc. Vyjadřuje závažnost klinického průběhu daného onemocnění; bývá vyšší než mortalitaPochopila jsem, že se řeší pouze kraniocerebrální traumata, proto mi úmrtnost (mortalita) *(počet zjištěných úmrtí, ke kterým v důsledku zkoumaného jevu došlo v celé populaci během časového intervalu; bývá relativně nízká) nedává tolik smysl. Respektive, to, že k traumatu dojde, není tak pravděpodobné, ale pokud k němu již dojde, je to často fatální. Další je termín vigilatní, s nímž jsem se v praxi nesetkala, běžně se používá vigilní.

*Citace: KALINA, Kamil. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky, c2003. Monografie (Úřad vlády České republiky). ISBN 80-86734-05-6.

Policistka skončila s výčtem přítomných osob do záznamu a zeptala se mě, jak se cítím. Připadalo mi vtipné, že jsem zrovna před chvílí filozofovala nad tím, že lidé pokládají otázky, na které nechtějí znát odpovědi. Mohla jsem jí říct, že unaveně, naštvaně, smutně, nervózně. Ale tohle ji nezajímalo. Shrnula jsem to do pouhého dobře. Kdo by si pomyslel, že synonymem k cítit se na hovno je dobře. (str. 257)

Je obrovská škoda, že nakladatelství Moba zamrzlo v období kýčovitých a nevzhledných obálek.
Edice původní česká detektivka je z velké části nebezpečná pro vaše vizuální zdraví. Současně mi chyběl alespoň drobný medailonek, jenž by přiblížil Veroniku Martinkovou. Byla by velká škoda, pokud byste se ale nechali odradit, protože Podíl viny v sobě koncentruje to, co má správné krimi mít. Sympatické vyšetřovatele, zajímavý námět i minulost postav, napětí a nepředvídatelné vyústění. Čistá policejní práce bez přemíry explicitního popisu násilí. Dobrou zprávou je, že pokud budete potěšení jako já, začátkem příštího roku vyjde pokračování s názvem Odsouzen k smrti, opět s hlavními představiteli Hanou Vítkovou a Davidem Winklerem.

Dílo se mi velmi líbilo, protože vše bylo správně vyvážené. Spisovatelka se vyhnula začátečnickým chybám, věty nebyly kostrbaté, ani se příliš neopakovala slova. Naopak vytvořila charaktery s duší, o nichž jste chtěli číst soustavně a jejichž osudy vás zajímaly. Epilog je pomyslnou třešničkou na dortu a já se moc těším na další příběh.

Čtete detektivky občas, nebo je nadmíru upřednostňujete? Věřím, že spokojeny budou obě skupiny, protože text je příjemně plynulý a rozhodně má co nabídnout. 

Závěrečné hodnocení: 90 %


„Proč si myslíš, že to udělal někdo jiný a ona to vzala na sebe?“ zeptal se.
„Ale no tak. Celá ta historka je přitažená za vlasy. Je sama doma. Slyší hluk z přízemí. Nezavolá policii, ale místo toho jde do trezoru, kde má otec zamčenou zbraň, ze které, jak ona tvrdí, nikdy nestřílela. Zvládne ji nabít a natáhnout závěr. Řekne domnělému lupiči, že má zbraň, aby odešel. Když ji neposlechne, chce ho vyděsit, tak na něj namíří a vystřelí. Náhodou se jí to povede tak skvěle, že se mu trefí přímo doprostřed čela. Připomínám, že to všechno za úplné tmy. To by byla sakra náhoda, nemyslíš?“

Nakladatelství: Moba
Série: Hana Vítková a David Winkler (1.)
Rok vydání: 2022
Žánr: detektivní román
Počet stran: 320
Vazba: pevná

Komentáře