Recenze: KDYŽ SE STÍNY NATAHUJÍ (Jasmina Petlach)

Lze se vypořádat s válečným traumatem?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Knihy s úsměvem.
Chci zakoupit tento titul!

Jasmina Petlach měla pohnuté dětství. Jako jedenáctiletá musela opustit Bosnu a přestěhovat se do Srbska, o necelé čtyři roky později ji čekalo další stěhování tentokrát do České republiky. „Kniha je věnována mé rodné Bosně a Hercegovině, ke které cítím nostalgickou lásku a náklonnost. Bohužel také cítím velký smutek, protože to není země, ve které jsem se narodila.“, z doslovu. Spisovatelka je vášnivou čtenářkou, převážně žánru fantasy a young adult. Z fantasy ranku byla i její prvotina Zrádci – Strážci snů (recenze), kterou stejně jako knihu Když se stíny natahují vydalo nakladatelství Knihy s úsměvem.

Titul byl inspirován autorčiným snem, jenž v ní vzbudil takový přetlak, že příběh sepsala za pět dní. Následoval rok přepisování, než se rukopis ocitl v rukou nakladatele. Tyto informace se trochu rozchází s těmi uvedenými ve „Slovo závěrem“, kde je zmíněno, že většina událostí se skutečně stala a vykreslují zážitky lidí, kteří si válkou prošli.

Zdroj: archiv recenzentky

Román začíná pohádkou o třech dracích, kteří lidi naučili zapalovat oheň, stavět domy a obstarávat obživu. Všichni žili v harmonii. Jenže pak někoho napadlo, že by si určité skupiny měly vybrat konkrétního draka a nosit mu dary. Vznikly tři kategorie uctívačů: Snowyani, Silasovci a Jayveejci. Toto vyprávění ale neskončí se šťastným koncem, naopak se promítne do reálného světa.

Alegorie reflektuje boje v Bosně a Hercegovině, jež probíhaly v 90. letech. Aurora a Eva. Dvě dívky, které se jednoho rána probudily do války. Nechápaly, proč na ně někteří koukají s nevraživostí a dlouholeté kamarádky mají zakázáno si s nimi hrát. Ač obě pochází z jiného koutu země, jejich kroky se střetnou v koncentračním táboře.

Každá kapitola začíná citátem či úryvkem zvoucím k zamyšlení. Dvacet částí patří Auroře, v nichž se mísí její současnost, kdy je jí třicet let, a vzpomínky na minulost, ze kterých se nikdy nedokázala tak úplně vymanit. Nesou pouze číslovku, nikoliv jméno, jak je to v případě deseti úseků patřících Evě. Poznáváme dětství i dospělost. 

Zdroj: archiv recenzentky

Dominantní úlohu hraje Aurora, proto převažují její pocity a zážitky. Mísí se autodiegetická a heterodiegetická forma. Patrný je rozdílný kontrast v charakteristice obou děvčat. Zatímco Eva je realistická, s traumaty se vyrovnala a dokázala v životě normálně pokračovat, Aurora je věčně hlavou v oblacích. Je to způsob, jak si některé okolnosti nepřipouštět, nenechat se strhnout temnotou, jež ji permanentně obklopuje. Právě ona nám představuje abstraktní popisy svého odpoutání či legendy o dracích.

Jak už to v tomto žánru bývá, dočkáme se všemožných zvěrstev, která byla na uprchlících i zajatcích páchána. Brutalita a násilí od lidí, kteří dříve byli svými sousedy.

Přestože vnímám, že dané téma obsahuje autorčinu osobní zainteresovat a mělo by vzbuzovat lítost až srdceryvnost, jako čitatel jsem měla problém. Popisů, co se stalo a jak se kdo cítil, zaznělo mnoho, ale byly vedeny oznamovacím stylem, takže místo přesného zásahu do vašeho srdečního svalu po vás jen stekly a brali jste je jako prostou informaci.

Bolest hlavy, spolu s tímto nářkem, byla nesnesitelná. Zamžourala jsem, protože se mně to možná vše jen zdálo. Bolest ani obraz přede mnou se však nezměnily. Někdo seděl na holé zemi, někteří měli pod sebou hrubé pytle. Znala jsem je jako pytle na brambory. I já sama jsem byla v jednom takovém zabalená. Naplňovala mě bezmoc, smutek, bolest a mnoho dalších emocí, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. (str. 43)

Téma nabízí spoustu zajímavostí, nicméně nic moc konkrétního se nedozvíte. Chápu, že autorka zvolila alegorii, protože nechtěla ukazovat na viníky, ale mohla více popsat danou zemi, jejich zvyky apod. Pokud Bosnu a Hercegovinu neznáte, toto čtení vám ji nepřiblíží. Problém vnímám v celkovém rozsahu, který mi přišel uměle nafukován a vystačil by na delší povídku, nikoliv na román. Obrovské názvy kapitol a současné dvojité řádkování (odsazení i vynechaný řádek) můj dojem jen potvrzují.

Dílo nevyužilo potenciál atraktivního tématu. Chápu, že pro Jasminu Petlach není čeština rodným jazykem, proto bych očekávala větší důslednost ze strany nakladatelství. Část vět byla dost kostrbatá a nepřirozená. Hodně slov i myšlenek se opakovalo, ustavičné motání v kruhu Aurořiny touhy někam patřit a vyrovnat se s minulostí. Obecně pořadí slov ve větné skladbě by si zasloužilo větší péči. Stíny, temnota a bolest. Tři slova, která jste potkali na každé druhé straně. Posloupnost místy trochu vázla a zhoršovala orientaci v textu. Povrchově ztvárněné pocity lidí trpících válkou. Vlažná dynamika negenerující chuť dozvědět se, jak vše vlastně dopadne. 

Aurora sledovala svou kamarádku, která se na ni usmála a mírně pozvedla velké sklenky na víno. Byla to krásná bruneta, většinou usměvavá, dobře naladěna a velmi sympatická. Měla moc příjemného přítele, který ji zbožňoval a který byl lékařem na úrazovém oddělení, takže velmi často byl v nemocnici a pracoval. Svou práci všeobecně měla ráda, ale několikadenní turnusy oprsklých studentů, které nic z muzea nezajímalo, dokázalo i u jejího úsměvu, aby rychle zmizel neznámo kam. (str. 25)

Trochu mě mátlo, že v titulu je několikrát zmíněn otec, jindy Dean, u matky k tomuto jevu nedocházelo. Byl to tedy biologický otec nebo jen nejednotnost ve vyprávění?

Žádné zprávy o Deanovi se k Evě a její matce ale nedonesly. (str. 53)

Otec o svém životě ve válce nemluvil. Věděla, že s ní rodiče moc věcí dříve neprobírali, nyní se to ale změnilo. Takže si byla jistá, že se ani s matkou v rozhovoru nevrací ve vzpomínkách do těchto temných času. Viděla stopy na otcových zádech. Věděla, že ho bili, většinou dřevěnými palicemi po zádech, nebo ho řezali, takže nyní se jizvy táhly po většině Deanových zad. (str. 167)

Součástí je několik fotografií Lukáše Kylara, zobrazujících krásy přírody. Černobílé provedení je decentní, ale v kontextu vnímání díla nehrají zásadní roli.

Zdroj: archiv recenzentky

Pokud jste pravidelným čtenářem tohoto žánru, nepřinese vám nic objevného. Kulisy nejsou dostatečně zachycené, takže děj může být zasazen prakticky kamkoliv. Oceňuji originální zakomponování pohádky, jako celek ale vše padá na autorčině nevypsanosti a nezvládnutí spisovatelského řemesla. Dílo by si zasloužilo mnohem větší nakladatelskou péči zaměřenou na stylistiku. 

Upřímně jsem zklamaná, protože jsem doufala, že se mi přiblíží země a její historie, která není mainstreamově prezentovaná jako osudy za 2. světové války. Věřím, že Jasmina Petlach má nápady, jak zakomponovat zajímavé prvky, ale příště by to chtělo větší práci s jazykem a obsahem, který je reálně schopná naplnit.

Kniha si může najít své příznivce z řad čtenářů nenáročné literatury, nicméně shledávám ji jako průměr a pokud ji minete, o nic zásadního nepřijdete.

Závěrečné hodnocení: 53 %

Anotace:

Jak moc určující je, v jaké rodině se narodíme? Jak moc nás může omezovat víra? To zjistí Aurora, hlavní hrdinka knihy, když ztratí svou nejlepší kamarádku. Jak ráda by se přiklonila k jiné víře, jen aby mohly být spolu. To ale není možné. Svět tak nefunguje.

Toto prokletí provází její další osud. Ztráty a zážitky z války a pobyt v koncentračním táboře otevírají bránu její fantazie. Utíká do vlastního světa pestrobarevných draků. Snaží se bojovat, odpouštět, pochopit a být pochopena. Nese v sobě hluboké jizvy.

Spojením Aurory, která před realitou utíká do světa, který si vytvořila, a Evy, pevně stojící oběma nohama na zemi, jsme přímo vtaženi do konfliktu mezi respektem vůči jiným názorům, a rasismem a nacionalismem. Kniha vznikla ze zážitků z války v Bosně a Hercegovině.

Nakladatelství: Knihy s úsměvem

Rok vydání: 2022

Žánr: válečné

Fotografie: Lukáš Kylar

Počet stran: 208

Vazba: brožovaná