Recenze: SAMOTÁŘKY (Barbora Šťastná)

 Tři ženy, tři doby, tři osudy

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!

Barbora Šťastná žije s rodinou v Praze na Žižkově a vedle psaní románů je také novinářkou, bloggerkou a šéfredaktorkou magazínu Moje psychologie a dříve byla redaktorkou časopisu Elle. Vystudovala scenáristiku na FAMU. Na literární scéně debutovala v roce 2013 počinem Šťastná kniha o hledání životního štěstí. Dnes se zaměříme na její poslední dílo Samotářky.

Obal má zřejmě znázorňovat vísku Úprkov, kde se dějství odehrává.

Věře už je něco přes třicet, bydlí sama a má problémy s běžnými sociálními aktivitami. V jejím úzkém kruhu přátel jsou na to zvyklí a její milý Patrik, se kterým pěstuje vztah na dálku a vídají se dvakrát do měsíce, také. Svou silně introvertní povahu zřejmě zdědila po matce Amálii, která žije spoustu let sama na statku v Úprkově. Věru vychovala babička Ludmila, ta z domu od narození dcery Amálie rovněž nevycházela a všechny věci za ni zařizoval manžel. Zdá se, že genetické předpoklady předurčují každému jemnějšímu pohlaví v této rodině samotu. Nebo je tomu jinak? Podaří se Věře rozplést rodinné tajemství a přijít tomu na kloub? Kdo je stará Škrlandová, jejíž přízrak Věru celý život provází?

Kniha je rozdělena do mnoha kapitol disponujících příznačnými názvy včetně letopočtu. Je tedy jasně dané, se kterou protagonistkou máme co do činění. V současnosti sledujeme Věru uprostřed covidové pandemie, prostřednictvím karantény si je čím dál jistější svou jinakostí. Její až asociální povaze situace nadmíru vyhovuje. Rok 1952, Ludmila se snaží dostat na vysokou školu do Prahy, vrstevníci se jí posmívají, ona se stále drží mimo jejich společenství.

Kdyby nebylo jasně znát, v jakém roce se ocitáme, tak bychom si mohli Ludmilu a Věru často plést, jejich myšlenkové proudy jsou téměř identické. Mírná povaha a zdrženlivost. Zcela viditelně bylo záměrem Šťastné vyprofilovat povahu Ludmily a Věry podobně, a zdůraznit tak tuto genetickou dispozici. Když asi v polovině příběhu na scénu dorazí Amálie, dění získá úplně nový rozměr. Pohnutky hlavních charakterů jsou velmi niterné, každá se staví k bolesti trochu jinak, a přesto jsou ve spoustě věcí stejné.

Autodiegetický vypravěč užívající spisovný jazyk dávkuje jemnou porci záhady a napětí již od prologu, kde se poprvé potkáváme se starou Škrlandovou, jejíž stín se prolíná všemi třemi časovými údobími. Z počátku připomíná polednici, disponuje oparem až téměř nadpřirozeným.

Ústředními tématy jsou hledání životního štěstí, ztráta mateřské lásky a samota. Do všech námětů nemilosrdně zasáhne komunistické zřízení a navždy tak zamíchá kartami osudu rodu Větrovců/Kaprálů.

Kratší úderné části z každé epochy vám téměř nedovolí knihu odložit, protože pokaždé končí dramaticky. Postavy jsou uvěřitelné, velmi autenticky je vykreslen venkov 50. let, kde se probouzí první protirežimní odboj. Téma pandemie, ač může působit na čtenáře prvoplánově odpudivě, je zpracováno citlivě a poukazuje na problém izolace a jejího vlivu na psychické zdraví jedince.

Věra cítí, že už zase je v rozhovoru jen bezmocně přihlížejícím divákem. Na vir nemá žádný názor. Marně se snaží přijít na něco, čím by do hovoru mohla přispět. Vždycky jí připadá, že lidé, kteří si umějí spontánně povídat (všichni ostatní kromě ní samotné), postupují podle scénáře, který dostali předem. Jenom jí někdo zapomněl dát její text a rovnou ji vystrčili na scénu. Takže kromě ní všichni znají svoje repliky. (str. 15)

Komplexnost díla je bravurní, vše má svůj důvod. Jako negativum můžete vnímat nerozvinutou dějovou linii Amálie. Je nejméně propracovaná, působí až doplňkovým dojmem, což je škoda. Šťastná nás tak ochudila o Amáliin hlubší vhled do událostí a my je tak získáváme pouze zprostředkovaně od Věry a Ludmily.

Moje doporučení patří čtenářkám, které mají v oblibě Alenu Mornštajnovou nebo Jakubu Katalpu. Pamětnice ocení vyobrazení socialistické vesnice a současnice najdou odpovědi.

Jedná se o mou první knihu od autorky a jsem nadšená, styl je svěží a velmi čtivý a téma je přesně můj žánr. Určitě jsem tento počin nečetla naposledy – smutné, leč pravdivé vyobrazení hrůz socialismu.

Závěrečné hodnocení: 90 %

Anotace:
Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará Škrlandová – přízrak, nebo skutečná osoba? Hledání odpovědí vede až k jednomu dávnému létu, kdy se spustil řetězec událostí, který se dosud nezastavil.

Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2022
Počet stran: 312
Žánr: společensko-historický román
Vazba: pevná s přebalem