Magie zanikla. Nebo nám lhali?
Jan Kucin, učitel, baseballista a debutující spisovatel skočil přímo po hlavě do pořádné ságy. Kniha Když padaly hvězdy je úvodem do série s názvem Koruna snů a vloni ji představilo nakladatelství Host.
Zajímá vás, jak si tandem brněnského autora a nakladatelství vedl a zda má nová česká fantasy sága šanci zaujmout?
Příběh se začíná odvíjet ve skladišti v docích, kam právě připlul legendární pirátský kapitán Solomon Hejk s šokujícím vzkazem. Magie se probouzí.
Překvapivým adresátem tohoto skandálního sdělení je jedna z nejméně pravděpodobných person - majitel doků Vladimír Berton, bohatý představitel místní honorace a dokonce švagr krále.
 |
| Zdroj: e-kniha |
Zprávy o magii jsou samy o sobě nebezpečné, neboť dle panující víry byla tato síla zničena bohy a její návrat je nemožný. Navíc je však pirátský kapitán Solomon Hejk nejhledanější osobou království.
Jenže tahle nevítaná, nebezpečná, ale důležitá novinka může znamenat rozdíl mezi tím, zda jistí lidé nastávající změny přežijí, či ne. A kdo je připraven… Vladimír Berton hodlá být víc než připraven a o všehoschopném Solomonovi to platí dvojnásob.
Na hraně osudu lidstva, v poslední minutě, kdy naděje umírala, přišli bojovat po boku muže, který se postavil zlu. A tak se stalo, že na vrcholu pevnosti Normaran se rozhodne nejen o budoucnosti lidí, ale i o světovém řádu. Bitva začala. (str. 9)
Osudy hrdinů se v tomto prvním dílu větví a spojují, setkáváme se s Vladimírovými syny a mladou pirátskou kapitánkou, nebezpečnými démony i záhadnými Lovci z Vrchoviny.
Začátek nahlížený skrze nedůležitou postavu mi trochu připomněl Hru o trůny. Linka Bertonova staršího syna Doriana, která se odehrává v docích mezi feťáky, rváči a prostitutkami, by se dala charakterizovat asi jako špinavý steampunk a v některých ohledech místy připomínala atmosférou i nábojem legendární Dlouhý sprint s ozvěnou od Miroslava Žambocha. Vstupy Solomona Hejka a pirátky Lili hýří vtipem a drsnou romantikou divokého pirátského mejdanu ala původní Piráti z Karibiku. Lovci a jejich splynutí s přírodou zase nabízí závan klasických lesních elfských fantasy (přestože Lovci žádní elfové nejsou). Na první pohled je to hodně bláznivý mix, ale vše propojuje vypravěčský styl a zvolené „období“, které je ve výsledku konzistentní a koresponduje s naším světem, jak vypadal přibližně v období 19. stol.
Postav je dost, jelikož se ale jedná o první díl rozsáhlejší ságy, nezdá se to prozatím jako problém. Navíc jsou velice pěkně popsány. Jejich povahy a prožívání byly vykresleny uvěřitelně a všechny mají velký potenciál.
Velice mě zaujala rozdílnost dvou Bertonových synů. Starší Dorian je akční, organizačně schopný, poradí si v pouličním boji a neštítí se zabít, když je to pro blaho rodiny. Erika poznáváme jako inteligentního a vzdělaného snílka, čistou duši. Přesto se nedá říct, že by bratři tvořili klišovitou dvojici zlý/dobrý. Dorian je pragmatik. do značné míry otrkaný bezútěšností přístavních stok a slumů, kdežto Erik chvílemi působí jako nedospělý ňouma. Nabízí však svůj um ve prospěch celku a umí realisticky posoudit svoje šance a bez pýchy ustoupit. Erik má krásné ideály a upřímně se snaží je naplňovat. Dorian se snaží, seč může, aby co nejvíc lidí přežilo – což někdy znamená pár jiných lidí zabít. Oba bratři se ale upřímně milují.
Ostatní postavy tvoří pestrý kaleidoskop povah a – co je zajímavé – vztahů a osobních tajemství.
Ležel uprostřed svého chrámu násilí a boje a celé místo naplnilo těžké ticho. Chvíli všichni bez hnutí pozorovali poraženého krále všech rváčů. I přes to všechno, co se právě událo, se vzduchem šířila poslední bezeslovná úcta. Pohledy mužů se nepřítomně ztrácely kdesi v dálce, ve světě skrývajícím se za mrtvým tělem. Právě zemřel jeden z pilířů jejich nočního království. Krev se pod ním šířila a vsakovala do dobitého dřeva a skrz rudou podlahu odcházela duše násilného titána do jiného světa. Ta chvíle dolehla i na Doriana. Najednou se cítil starý. Něco zvláštního se právě stalo — něco skončilo.
Světem kromě magie určitě proudilo i mnoho dalších neznámých sil. Dorianovi připadalo, že všechny se právě nahromadily na tomhle místě. Kolik takových okamžiků asi člověk za život zažije?
„Tak dlouho jsme stáli proti sobě, že už ani nevím, jestli to byl nepřítel, nebo vlastně přítel, ke kterému jsem došel tak nějak z druhé strany…“ (str. 145)
Románu vévodí propracované popisy, kterých je možná více, než bývá v současné beletrii zvykem, ale rozhodně neurazí. Nesou vždy živou a bohatou příchuť prostředí, do kterého nás autor chce uvést. A jelikož to je velmi různorodé, vlastně se prostor pro rozkoukání po přechodu do jiné dějové linky docela hodí. Do popisů jsou nenásilně včleněny někdy až filosofické úvahy na nejrůznější životní témata a přestože často vítězí pragmatismus, je skrze Erikovy postoje cítit touha po něčem krásném a čistém a po tom, aby dobro zvítězilo.
Problematické se jevilo tempo. Většinu času je spíše pomalé, což tolik nevadilo, k úvodům sérií to asi patří. Akci často přebíjejí popisy a seznamování s pravidly. Jako hlavní potíž ale vnímám to, že vrchol, katarze, nastane už někdy před začátkem třetí čtvrtiny a následuje dlouhý propad. Nápad vložit právě do této části sdílení životních historek protagonistů, příběhu nesvědčí. Každá vyprávěnka je sama o sobě zábavná a nezpochybňuji, že má jistě promyšlený účel, jenže po vypjaté a akční pasáži, k níž se většina knihy vztahuje, působí najednou trochu nudně.
Jazyk byl jedním slovem solidní. Dobře odvedené řemeslo bez přemíry překlepů či chyb (uvažuji, zda jsem vůbec nějakou potkala). Jan Kucin se nebojí ani obhroublých výrazů dotvářejících atmosféru doků a pirátských nájezdů, stejně tak ale nechá zaznít i sofistikovanější výrazivo z úst vzdělaných mnichů. V publikaci se nacházejí půvabné obrazy a vtipné či originální obraty.
Vyprávění je vedeno ve třetí osobě, hledisko přeskakuje mezi několika důležitými postavami. Tato technika je velmi pěkně zvládnutá, neboť každý z hrdinů promítá do vyprávění kus své osobnosti. Dobrý dojem navozuje i snaha využít odlišné jazykové a výrazové prostředky podle charakteru aktuálního vypravěče.
Lovci slovo magie nepoužívali. Ne že by ho neznali, ale podle jejich měřítek se magií a kouzlením nikdo nezabýval. Výraz, kterým označovali své nezvyklé schopnosti, zněl pouto. …
… Erik se později toto pouto pokusil namalovat. Zobrazil hrubě vyvedeného Lovce uprostřed lesa. Na svých okrajích se vlnil a rozmazával, stejně jako okolní stromy, kameny a zvířata, a všechny ty neurčité okraje se vzájemně spojovaly. (str. 348)
Co se mi na tomto úvodním dílu série líbilo, bych shrnula pod výraz fantasy realismus. Jan Kucin se vyhýbá patosu ani to nepřehání s naturalisticky krvavými a nechutnými scénami, jež mají za úkol prvoplánově šokovat. Jeho pojetí světa vypadá funkčně, propracovaně a životaschopně. Má mnoho úrovní a odstínů, přesto nezahltí přebytečnými detaily.
Vhodně použitým, i když ne úplně originálním prvkem, je seznamování čtenáře s minulými událostmi skrze úryvky z fiktivních kronik. Někdy jsou napsané schválně tak, aby kontrastovaly s děním v následující či předchozí kapitole a podpírají jednu z myšlenek, okolo které se celou dobu nenápadně tančí, že výklad dějin může být zkreslený a historii píší vítězové.
Obálka je půvabná přestože se obejde bez figurálního motivu, tolik oblíbeného u fantasy. Ornamenty a stromy skrývají významy pochopitelné až po dočtení, což považuji za příjemný bonus.
Když padaly hvězdy ráda doporučím milovníkům originálních a realistických fantasy světů, pirátů a dobrodružných, nevyzpytatelných příběhů. Doufám však, že s dalšími díly série kvalita ještě poroste.
Závěrečné hodnocení: 81 %
Komentáře
Okomentovat