Rozhovor s adiktoložkou a recenzentkou Marií Daňkovou o knihách: „S čím se asi nikdy nesmířím je termín ‚kotníky prstů‘.“

Když už máme na projektu recenzentku a redaktorku, která je v běžném životě adiktoložkou, nemohla jsem ji nechat jen tak bez rozhovoru! Zajímala mě spousta dotazů týkajících se knih! Tou recenzentkou je naše Marie Daňková, která je s námi už pěknou řádku let a doufejme, že jen tak neodejde. Děkuju, Maruš, za úvod a odpovědi na otázky. :)

Recenzentka a adiktoložka Marie Daňková
Zdroj: archiv recenzentky

Jsem člověk věčně ponořený v knihách, a přestože je to můj velký koníček, mou druhou vášní je zdravotnictví, které jsem i vystudovala. Po Střední zdravotnické škole v Benešově jsem začala studium na Západočeské univerzitě v Plzni – obor Zdravotnický záchranář. Následovalo období rodičovské dovolené, a protože jsem měla pocit, že mi postupně zakrňují mozkové buňky, rozhodla jsem se pro další vzdělávání, tentokrát na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy – obor Adiktologie. Jedná se o vědní obor zabývající se léčbou závislostí (prevence, léčba, výzkum, původ, poradenství…). Nejčastěji se lidem asi vybaví návykové látky, ale spadá sem spousta dalších věcí. 
Zajímavostí z mého knižního světa je rok 2014, kdy jsem objevila web www.cbdb.cz a naprosto mu propadla. Můžete mě nalézt pod přezdívkou Peetuliska. Po nějakém čase jsem se stala jedním z administrátorů a od roku 2017 jejich recenzentem. Ve stejném roce jsem se objevila v redakci projektu Čteme české autory a tak nějak se stále držím :) Budu ráda, pokud mé recenze budete komentovat, a pokud si zachováte zdravou kritiku a nebudete mé případné negativní hodnocení svádět na můj měsíční cyklus. Četbě zdar!


Balada o očích topičových vypovídá o muži, který pracuje jako topič a kvůli svému povolání přijde o zrak. Jak počin vnímáš ty jako zdravotnice. Je to možné? Opravdu by třeba třicet let vykonávající službu topič mohl přijít o zrak? 

Upřímně, oftalmologie nikdy nebyla má silná stránka, přeci jen smysly se vždy učí na konci roku, a to už míra nadšení pro výuku klesá. 😉 Po konzultaci s kamarádem, vystudovaným optometristou, jsem se dozvěděla, že to teoreticky možné je. Nejde ale o teplo, nýbrž o infrazáření a tam by k poškození dojít mohlo. Tak to zřejmě zamýšlel i Wolker. Teoreticky možné je relativně všechno, ale míra pravděpodobnosti je nízká.


Na nemocniční postel padá svět od Jiřího Wolkera zas vypovídá o potřebě dostatku slunečního světla pro uzdravení. Jak jeho tvrzení vidíš ty? Opravdu je slunce podstatné pro uzdravení pacienta a jsou rychleji uzdravení ti, kteří leží na sluníčku? 

Sluneční záření je pro lidský organismus maximálně důležité. Díky němu v těle dochází k aktivaci vitamínu D. Podílí se na celé řadě faktorů imunitních procesů i na využívání vápníku a fosforu, což následně souvisí s kostmi a svalovým systémem. Být každý den alespoň 30 minut na slunečním svitu je nutnost, nicméně obecně je celá populace silně podvitaminována, takže pokud jste knihomol rád zalezlý ve své noře, měli byste dbát o jeho substituci. Hlavně v zimních měsících, kdy je přirozeného zdroje o to méně. I sluneční světlo má ale své terapeutické limity a vystavovat se mu celý den nemá příznivý efekt.


Předpokládám, že spousta čtenářů již přečetlo Memento od Radka Johna. Tento román je podle všeho psaný dle skutečných událostí. Ty jsi adiktoložka, což znamená, že se zabýváš závislostmi, jejich původem, prevencí, léčbou atd. Působí na tebe počin Radka Johna uvěřitelným dojmem? Doporučila bys ho čtenářům, pokud chtějí vážně autentickou tvorbu o narkomanii? 

Upřímně, tento titul jsem četla jako náctiletá a v mé paměti se uchytil jen velmi matně. Co se týče úmyslu číst knihy s drogovou tematikou jakožto prevencí pro své adolescenty, byla bych opatrná. Není ojedinělé, že místo aby odradily, slouží jako zdroj zvědavosti zažít ty „skvělé pocity“ a tu negativní stránku, kterou to s sebou přináší, většinou vidí, až když je pocítí na vlastní kůži. Pokud nejsou dobré rodinné vztahy a komunikace, ani sebelepší literatura nepomůže. Memento patří mezi tuzemskou klasiku, co se narkomanie týče, ale autentičtější mi přijdou knihy z pera lidí, kteří si závislostí prošli, nebo odborníků.

Recenzentka a adiktoložka Marie Daňková
Zdroj: archiv recenzentky

Jaký titul s ohledem na námět toxikologie bys čtenářům doporučila jako kvalitní? Pravdou je, že takových knih je poměrně mnoho, i pokud se zaměříme na pouze česká díla. Téma ve svých knihách rozvíjí kupříkladu Karel Žilák, Hana Kavurová, v lehčí formě pro dospívající také Ivona Březinová a další. 

Ivona Březinová je dle mého autorka, která zajímavě otvírá problematická témata (drogy, poruchy příjmu potravy aj.) pro náctileté. Z českých autorů rozhodně doporučuji Smrt jménem závislost od Josefa Vondrky. Sugestivně popisuje své koketovací začátky s užíváním i pád na samé dno. Pro silné povahy doporučuji český film Mandragora, který spojuje drogovou scénu a mužskou prostituci v devadesátých letech. Je to kýbl hnusu, který se bohužel opírá o reálné postavy i prostředí. Co se týče Hany Kavurové, měla jsem možnost číst Toxický squat a tu nemohu doporučit kvůli formě i odborným chybám.


Narazila jsi někdy v knihách na situace, kdy sis říkala: Tohle přeci není s ohledem na anatomii člověka možné, autor by si měl udělat rešerše, protože tímto způsobem by si tohle nezpůsobil? 

V knihách s drogovou tematikou autoři velmi rádi využívají popisů převařování drogy na lžíci. Tak nějak je to se světem narkotik spojené, nicméně jen některé látky se opravdu převařují. Číst o převařování pervitinu je opravdu úsměvné, protože nevím, jaký užitek by z toho uživatel měl. Stejné je to v případě, kdy dotyčný (teď to přeženu) jí denně ibalgin a následně se klepe a má křeče, jak kdyby si píchal gram heroinu. Anatomie bývá mnohokrát popírána, hlavně pokud jde o mechanismus úrazů. Samozřejmě beru žánry, kdy jsou postavy spíše terminátory než reálnými lidmi. Ale při běhu v lese se asi omylem nenapíchnete skrz naskrz o větev. Někdy se spisovatelům plete uložení sleziny a jater, ale pokud je kniha jinak čtivá, tak na tom nebazíruji, pokud se nejedná o nějakou zásadní věc. S čím se asi nikdy nesmířím je termín „kotníky prstů“. Vím, že z literárního hlediska je to správně, ale ve zdravotnické praxi jsem se s tím nesetkala a jako čtenáře mě to bije do očí.


Jak je to s užíváním léků u literárních postav? Četla jsi někdy knihu, ve které byl hrdina nemocný a musel podstupovat určitá vyšetření či brát léky a neprobíhalo to přesně tak, jak by to mělo být? 

Tak alkoholik závislý na lécích je v současnosti snad prototyp všech detektivů. Ono upřímně, člověk závislý na alkoholu a lécích nevydrží dlouho mít jasnou mysl a zůstat sociálně a pracovně aktivní. Samozřejmě čest výjimkám. Jednou jsem četla o podání krve jako o infuzi, což v případě krevních derivátů je transfuze. Spíš bych autorům doporučila, pokud mají lékařská vyšetření v jejich díle zásadní význam, ať si je lépe nastudují, nebo je úplně vypustí.

Recenzentka a adiktoložka Marie Daňková
Zdroj: archiv recenzentky

Jak je to podle tebe s informovaností o chorobách a jejich léčbě na českém trhu? Jsou zde kvalitnější české nebo zahraniční tituly týkající se lékařství?

Informovanost je v Čechách hodně made by Google. Něco si najdu a hned mám pocit, že jsem odborník na danou problematiku a následně školím lidi, kteří daný obor několik let opravdu studovali. Ve zdravotnictví obzvlášť vše souvisí se vším, a právě odborné znalosti a praxe v oboru dovedou najít souvislosti. Málokdo chce slyšet, že by měl zhubnout a upravit životní styl a pak spousta jeho problémů zmizí. Netroufám si tvrdit, která scéna obsahuje více kvalitních titulů, i když by se mohlo zdát, že zahraničí má výhodu v množství. Pořád si myslím, že v Čechách máme spoustu odborníků, i když jsme malá země. Bohužel s kvantitou se hlásí o slovo i spousta šarlatánů, takže doporučuji si ověřovat, jestli daný člověk za svá předkládaná fakta nedostal například anticenu Bludný balvan nebo nepíše o oboru, který vlastně vůbec nevystudoval. Nedávné covidové časy nechť jsou toho důkazem…


Můžeš našim čtenářům doporučit knihy některého lékaře, který píše kvalitní díla a má ověřená fakta? Řekla bych, že jelikož nyní může vydat knihu prakticky kdokoliv, tak nějak to nahrává i těm, kteří mohou šířit špatné informace.

Asi záleží, o jakou problematiku se čtenář zajímá. Protože zdravotnictví je můj denní chleba, nemám úplně chuť vyplňovat si četbou o něm i volný čas. Renomovaný neurochirurg Vladimír Beneš napsal velmi zajímavé a i pro laiky obohacují čtení Mé cesty do hlubin mozku. Pokud vás zajímají závislosti, Karel Nešpor a Kamil Kalina jsou ve svém oboru kapacity a najdete v jejich repertoáru ryze odborné knihy i tituly přístupnější, okořeněné o situace z praxe. 


Dotaz od naší redaktorky Lucie Palounkové: 

Autobiografická kniha Úsměvy smutných mužů od Josefa Formánka vypráví příběh hrdiny, který se potýká s alkoholismem, a provádí nás celou jeho léčbou. Podle titulu vznikl i film, který je teda dost drsný. Je boj se závislostí vždycky takhle špatný? Tělo se brání fyzicky i psychicky? Je také pravda, že vyléčený alkoholik se už nikdy nesmí dotknout alkoholu, protože by do toho spadl znovu? 

Závislost je charakterizovaná jako chronické recidivující onemocnění. To znamená, že pokud jsem na nějaké látce závislý, budu navždy. Mohu od ní jen abstinovat. Recidivující znamená, že po nějaké době abstinence „znovu podlehnu“. U návykových látek můžeme mít tendence daného člověka odsoudit, ale i pokud se léčím s vysokým tlakem či cukrovkou, hodnoty nemusí být pořád perfektní, i když dodržuji předepsanou léčbu. Léčba závislosti není jen mít silnou vůli, je to obrovská škála věcí, jež spolu souvisí a které se musí vyřešit nebo vás doženou. Josef Formánek vystihl, jak je život někdy bizarní a co vše závislý člověk je schopen udělat, aby nabažil své receptory. Alkohol je obzvlášť zrádný v tom, že je to látka legální a u nás v populaci (bohužel) masivně rozšířená a často bagatelizovaná. Málokdo si dovede představit, jak závislost dovede být rafinovaná a jak vás vaše psychika dokáže balamutit. Právem se proto řadí pod psychiatrická onemocnění. Odvykací stavy nejsou příjemná věc a málokdo sám sebe vystaví dlouhodobé bolesti. U všeho jsou možné výjimky, ale pokud někdo splňuje kritéria pro závislost na alkoholu, měla by pro něj abstinence být hlavním cílem. Jsou i postupy, při kterých se u klienta snažíme o korigované pití a někdy je to pro něj jediná schůdná cesta, nicméně pořád balancuje na hraně.

Komentáře