Sága jedné řecké komunity
Scarlett Wilková v současné době pracuje jako novinářka pro MF DNES. Psát začala hned po maturitě, když nastoupila do redakce podnikového časopisu. Její doménou jsou současné společenské trendy a deset let se zabývala kauzami v justici a kriminalitě v severomoravském regionu. Její prvotinou je Legenda Hana Zagorová – Málokdo ví, napsala ji spolu se zpěvačkou samotnou. Dnes se zaměříme na její první román Až uvidíš moře.
Sotiria a Koula jsou řecké desetileté holčičky. Setkáváme se s nimi v roce 1948 v průběhu řecké občanské války. Obě prchají se skupinou cizích žen, z nichž žádná není jejich matkou. Traumatizovaná děvčata v sobě okamžitě najdou zalíbení a vyvine se mezi nimi silné pouto. S ostatními opuštěnými řeckými dětmi se dostávají do Československa. Dětský domov, kam jsou obě zařazeny, se nachází v malém městečku v pohraničí. Společně poznávají českou řeč, kulturu a jídla. Během pobytu v sirotčinci trvajícím bezmála pět let, spřádají velké plány a sní o úžasném muži a obyčejném životě za jeho branami.
Mezitím rodiče jedné z dívek také emigrovali se zbylými ratolestmi do středu Evropy. Hledají svou nejstarší dceru, ale jelikož si slečna přesně nepamatovala, odkud pochází, podobá se to hledání jehly v kupce sena. Řecká komunita v Československu se mezitím rozrůstá, však stále udržuje své zvyklosti. Naleznou Sotiria i Koula své místo v nové zemi a ztracené příbuzné?
Vypravěč je vševědoucí, dílo se skládá z několika částí pojmenovaných podle dílčích desetiletí a jednotlivé kapitoly nesou název postavy, o níž vypráví. Absence obsahu tak není na škodu. Nejčastěji do příběhu nahlížíme prostřednictvím Kouly a Sotirie. Styl Wilkové je úderný, jazyk je spisovný bez jakéhokoliv výskytu vulgarismů. Přímé řeči je minimum. Díky citlivosti autorky vnímáme nelehký osud obou protagonistek velice intenzivně již od prvních stran. Bez zbytečných vytáček nás provádí komplikovanou politickou situací v tehdejším Řecku. Reálie této jižní země jsou umně a realisticky vykresleny, stejně jako partyzáni a komunisté zde žijící. Spisovatelčino zaujetí touto problematikou je téměř hmatatelné. Řekové jsou vylíčeni jako velcí vlastenci. Ani po letech života v naší zemi se nevzdávají myšlenky na návrat.
Víc a víc se utápěl v nejistotě. Kupříkladu by rád věděl, kdy se vrátí do Řecka. Každý poslední den v roce zvedal sklenku k přípitku se slovy: ‚‚Ke tou chronou stin partida.‘‘ Stejně do dělali všichni lidé v jeho okolí. Každý rok si přepíjeli touto větou. ‚‚Příští rok ve své vlasti. ‘‘Stále ale trčeli v Československu. Miltiadis by se rád někoho zeptal, kdy se tedy vrátí, ale nevěděl koho. Byla to otázka, kterou viděl v očích všech svých známých, jenže časem ji všichni přestali vyslovovat. (str.70)
Ústředním tématem je emigrace a hledání sebe sama v neznámém prostředí, tíha a bolest ze ztráty životních jistot. Komunistický režim silně zasahuje do smýšlení a chování lidí. Barvité vykreslení krutosti a naturalistických scén dokresluje dobu, kdy i stěny měly uši a každý si musel dávat pozor na to, co a kde říká. Autorka se věnuje i motivu viny, lží zraňujících a ovlivňujících mnohdy celý další život a vlastenectví.
Psychologie jednotlivých hrdinů působí bravurně, jejich vývoj je znatelný a postupně gradující, což dodává potřebnou opravdovost. Mezi stěžejní charaktery patří vedle Sotirie a Kouly Miltiadis, otec jedné z dívek. Patriotismus je jeho životním mottem, odmítá se přizpůsobovat a tvrdošíjně věří v návrat do své vlasti. Manželka Elpida žije dle jeho pravidel, avšak navrácení zpět se jí jeví takřka nemožným. Zacharula se stane v Československu Elpidinou nejlepší přítelkyní, dělá dojem tiché a uzavřené osoby, a i před Elpidou skrývá tajemství svého původu, o událostech před vystěhováním nikdy nemluví. Postupem času se stává pevnou součástí Elpidiny rodiny. Janis, bývalý partizán, dlouho nemůže z hlavy vyhnat prožitá traumata. Únikem od reality se mu stává práce, v níž slaví úspěchy. Neklade odpor komunistickému státnímu zřízení a až téměř naivně mu věří.
Dialogy jsou uvěřitelné, a mnohé řecké zvyklosti v kontrastu k obyčejům československým způsobují komické a nevšední příhody. Neopominutelným detailem jsou náušnice na obálce. Symbolizují jak spojení s domovinou, tak pevné přátelství. Melancholie a nostalgie, které ze šperku vycházejí, jsou přímo hmatatelné. Vytkla bych pouze urychlené tempo v závěru, jakoby Wilková už chtěla nebo musela mít knihu hotovou. Osudy našich hrdinek se tak na můj vkus příliš spěšně uzavřely.
Komu bych počin doporučila? Až uvidíš moře je ságou jedné řecké komunity, kterou sledujeme od roku 1948 až po současnost. Zajisté se zalíbí čtenářům Aleny Mornštajnové, stylem a tematikou rodinných kronik jsou si velmi podobné. Historické kulisy a zeměpisné informace přinášejí neobyčejnou edukativní příležitost. Této látce se mnoho beletrie nevěnuje. Skvělá forma oživení nedávné minulosti masám lidí nenásilně a zábavně.
Můj subjektivní názor? Dílo se mi četlo dobře, Wilková líčí dějiny objektivně a nedává najevo svůj osobní politický postoj. Dějová linka, v níž se několik postav vrací zpět do své vlasti, dýchala náladou tak autentickou, že jsem hned zatoužila zavítat do Kafalonie s nimi.
Závěrečné hodnocení: 90 %
Anotace:
V roce 1948 přijalo Československo tisíce uprchlíků, kteří za dramatických okolností opustili občanskou válkou rozdělené Řecko. S první vlnou emigrantů přichází i desetiletá Sotiria – neumí česky, o svých rodičích nemá zprávy a neví, co s ní bude. Roky plynou a na pozadí jejího osudu se odvíjí rodinná sága plná tajemství a stesku po rodné zemi. Uvidí někdy Sotiria řecké moře? Pokud se do své vlasti skutečně vydá, možná tam najde víc, než čekala…
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2022
Žánr: společenský román
Počet stran: 424
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Komentáře
Okomentovat