Recenze: PŘÍBĚH SLUNEČNICE (Miriam Bláhová)

Procitnutí do života

Příběh slunečnice (Miriam Bláhová, nakladatelství Motto)



Miriam Bláhová se narodila roku 1989 v nejvýchodnější části České republiky tedy v Ostravě. Ve volném čase ráda čte a ještě raději píše. Pracovala jako copywriterka a v současné době je na mateřské dovolené. Debutovala povídkou Díky ti, Franzisko ve sbírce Letní kraťasy a dnes se zaměříme na její románovou prvotinu Příběh slunečnice.


Seznamte se s Natálií, dvacetiletou ztřeštěnou holkou, která se právě po nehodě probouzí v nemocnici. Při jízdě na kole nedávala pozor, spadla a ošklivě si zlomila ruku. V nemocničním pokoji se cítí jako ve vězení a pohled z okna na parné léto v plném proudu jí moc nepřidá. Její přítel Libor vyrazil na plánovanou dovolenou bez ní a ona se užírá vztekem a nespravedlností. Na pokoji jí dělá společnost stará paní Kratochvílová, která po bližším seznámení pocítí potřebu zasvětit Natálii do tajemství své rodiny. Hlavní hrdinka se tomu nejdříve brání, nedovede si představit, že by ji mohl zajímat příběh stařenčiny sestry Evy, který se udál ještě za války. Hedvika Kratochvílová se však rozhodla otevřít povrchní Natálii oči a naučit ji, co je to opravdová láska.

Eva prožívá perné chvíle, když musí jako sedmnáctiletá opustit svůj domov a jít pracovat do dalekého sirotčince. Zde zakusí příkoří od nadřízené a jen stěží zvládá pohled na opuštěné chlapce, kteří jsou tvrdě trestáni za sebemenší pochybení a násilně vedeni ke křesťanské víře. Mimo děti a personál, však potkává i tajemného Jakuba, který je o mnoho starší než ostatní a straní se chlapců i personálu. Eva se cítí opuštěná stejně jako Natálie a to naši současnici nadchne natolik, že vypravování paní Hedviky poslouchá stále s větším nadšením. Jednoho večera se Natálie náhodně seznámí na chodbě se zdravotním bratrem Matějem a události naberou nečekaný směr.

Kapitoly jsou nazývány jmény našich hlavních protagonistek. V obou časových rovinách autorka zvolila ich-formu, díky které se snadno čtenář vžije do dané doby. Dílo je psáno obecnou češtinou s četností hovorových výrazů. Absence popisných pasáží a hojný výskyt přímé řeči nás uvádí od prvních stran do centra dění. Nataliiny pasáže jsou plné neologismů a odkazů na současný svět. Natálie má z počátku potíže s pochopením válečné epochy a pohnutkami tehdejších žen. Bábinka jí líčením tehdejších poměrů bezelstně otevírá oči. Perfektním detailem je těsné propojení vyprávění v rámci kapitol, kde se vždy závěrečnou větou dostáváme do daného údobí. Zvědavost mi často nedovolila ve čtení ustat a táhlo mě to pokračovat dál a dál.

,,Já bych se nejdřív starala o blaho svého dítěte, ne o jeho výplatu,“ trvala jsem na svém. ,,Jenže ona neměla na starosti pouze Evu. Měla k tomu další čtyři děcka, které musela zaopatřit. V první řadě dbala na to, abychom měli do huby. Zkus si to vzít takhle. Nechodíš do práce, živíš pět krků, platíš činži a strachuješ se, jaká bude zima. Jestli máš ve sklepě dost dřeva a uhlí na topení. Jestli mají haranti co na sebe a zda vůbec dorazí další milodar od manžela.“ (str. 68)

Dialogy jsou uvěřitelné, rozhovory staré paní s mladou holkou jsou místy i komické. Každá vyrostla v jiné éře, ale i přesto si k sobě snadno nachází cestu
. Postav není mnoho, ale jsou pečlivě vykresleny. Natálie je zhýčkaná konzumním životem, ovlivněná líbivými sociálními sítěmi a především muži, s nimiž se stýkala nebo stále stýká. Prezentuje se jako emancipovaná mladá žena, ale k tomu má daleko. Oproti tomu stydlivá, bojácná Eva se moc neprojevuje a svoji ženskou sílu schovává za nadměrnou poslušnost a píli. Jakub jí však pomalu v neznámém prostředí přirůstá k srdci a otevírá jí doposud strachem přivřené obzory. Válečné období je zlé a nenávist k židům a chudoba stále sílí. Uzavřené prostředí sirotčince však jako protipól k prostoru nemocnice vytváří vlastní svět daleko od všeho špatného. Jakubovy výroky jsou mnohdy patetické, avšak je nutno je vyzdvihnout jako edukativní příležitost k zopakování příšerných událostí minulého století. Babi Kratochvílová figuruje jako most mezi dvěma světy, pomáhá nesnáze minulosti napasovat na současné zádrhely našeho světa, jako je přílišná povrchnost a pragmatické rozhodování a zapomínání na intuici, která tu s námi byla od pradávna.

Život Evy a Natálie je v jistých ohledech podobný, obě svůj čas a názory až příliš přizpůsobují mužskému pohlaví. Dílo je plné skrytých narážek na feminismus a úlohu žen v průběhu časů. Historické události jsou líčeny střízlivě, bez naturalistického vyobrazení válečných hrůz, přesto dokáží přiblížit tehdejší náladu mezi lidmi, kde se člověk nejdříve ohlížel přes rameno, předtím než něco řekl.

Cílovou skupinou jsou milovníci historických románů, ale hlavně romantické duše, které budou fandit bezpodmínečné lásce, jež nemá hranic. Autorka se dotýká i temných témat jako je smrt, bída a hlad. Jedná se o oddychovou literaturu, která vám v mysli zůstane po dlouhou dobu.

Můj subjektivní názor: Kniha je spojením špetky historie a prvoplánové romantiky. Obě hrdinky jsem si téměř ihned zamilovala. Do Natálie jsem se dokázala snadno vžít, i já jsem po nocích sledovala Hru o trůnu a s napětím si kousala ret. Eva si mě získala svojí nezměrnou sílou a vůli bojovat, proti zvěrstvům, která si dnes ani nelze představit. 


Anotace:
Natálie se po nehodě ocitne v nemocnici, kde sdílí pokoj se stařenkou, jejíž vzpomínky ji zasáhnou. Hedvika jí vypráví příběh své sestry Evy, která za protektorátu sloužila v opatrovně ukrývající přísně střežené tajemství. Zatímco na Natálii v současnosti doléhá nezájem sebestředného partnera, Eva musela v minulosti veškeré své emoce skrývat, aby si udržela zázemí a zaopatřila celou rodinu. Doba a poměry se mění, ale láska zůstává stejná. 

Nakladatelství : Motto
Žánr: historická romance
Rok vydání: 2022
Počet stran: 280
Vazba: pevná


Komentáře