Minulost, jež šeptá naději
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Grada.
Chci zakoupit tento titul!
Aleš Novotný vystudoval školu pro knihkupce a nakladatelské pracovníky, následně geologii na Masarykově univerzitě. Moravský rodák se věnuje psaní od třinácti let. Spoluautor povídkové sbírky Nejkrásnější dárek, samostatně publikoval young adul thriller Pamatuj na smrt a contemporery young adult thriller Zvěsti. Šepot v bouři vyšel u nakladatelství Grada – pod značkou Cosmopolis a označuje ho jako svou první knihu pro dospělé.
Michal Kovařík je šestadvacetiletý mladík, který to v životě neměl lehké. Rodiče se mu rozvedli a jeho životní láska zemřela na rakovinu. Bydlí sám s matkou, jež nedbá o chod domácnosti a svůj život utápí v alkoholu. Samotný Michal nežije o moc lépe – hodně pije, kouří a díky svým neřestem často přichází o práci. Ještě že má svého gay kamaráda Sama, s kterým se sice často špičkují, ale zároveň se psychicky podporují. Po propité noci ho v brzkých ranních hodinách probudí telefonát od kamarádky Kristýny, s kterou se mnoho let neviděl. A díky tomuto hovoru se po mnoha letech vrací do Nejdetic.
Tomáš Odehnal byl jeho kamarád, ale spáchal sebevraždu. Nebo tak to alespoň každý vnímal. Jenže nyní se objeví zakopaná mrtvola poblíž Sirotova domu, což neodpovídá věcem nalezeným u řeky, jež vzbudily právě domněnku, že do ní skočil a utopil se. Bude pro něj tato cesta i nadějí na zlepšení vztahu s otcem, kterého intenzivně ignoruje?
Titul je rozdělen na prolog, první část: To, co zmizí, druhou část: To, co zůstane a epilog. Podstatná část děje se odehrává na jižní Moravě v Nejdeticích. Město postupně odkrývá pravdu, jak to s Tomášem opravdu bylo a Michal se nestačí divit, že je s ním víc spojené, než se na první pohled zdálo. Obrovský prostor je věnován Michalovým myšlenkám na zesnulou Evelin Doležalovou, s jejíž smrtí se ani po osmi letech nedokázal vnitřně smířit. Provází nás autodiegetický vypravěč používající obecnou češtinu. Děj je zasazen do roku 2020.
Začala ses mi zjevovat s anomální pravidelností; v parku na lavičce vedle hrajících si škvrňat, v obchoďáku mezi regály s nízkotučnými jogurty nebo na modrobílých kachličkách v koupelně, když jsem napouštěl vanu. Jednou jsem se dokonce zhulil poměrně kvalitní trávou a usmíval se na tebe celý věky ze vzdálenejch hlubin tunelu rozkoše. A neříká se snad, že láska může bejt receptem na šílenství? (str. 9)
Autor aplikuje velké množství přirovnání, na první pohled málo využívaná slova (bolid, aureola) a zajímavá větná spojení („stal se duhovou ovcí rodiny“, „to ti utíká mládí a unáší s sebou zbytek tvý sebeúcty“ apod.) Na druhou stranu nalezneme i věty, jež neznějí úplně nejlépe. Např.:
A jen o pár dnů později ses objevila znovu: u mě v pokoji, když jsem popíjel (což jsem od tvý smrti dělával často – byl to jedinej způsob, jak nebejt střízlivej, takže jsem se s tím vždycky popasoval tím jediným možným způsobem). (str.9)
Přestože je titul řazen do kategorie napětí/dobrodružství/thriller, nemohu s tím souhlasit, protože čtenář může očekávat něco, co nedostane. Mnohem trefnější by bylo označení společensko–psychologický román, které by vystihovalo hlavní témata této publikace – smíření se smrtí, výčitky, alkoholismus. Dočkáme se sice objasnění Tomášovy smrti, což postaví některé hrdiny do jiného světla, nicméně pořád dominuje Michalovo vzpomínání na Evelin a jeho vnitřní monology. Těch je opravdu mnoho a nejsou moc ku prospěchu.
Táhl jsem tě na vozíčku březovou alejí, vzpomínám si, jak ses smála, tak opravdově a nespoutaně z plna hrdla, až jsi přehlušila ptačí štěbetění. Ponoukalas mě, abych přidal, a já se rozběhl, jak nejrychleji jsem dovedl. Stočila jsi hlavu vzhůru, zírala jsi na to nekonečný nebe a natáhla jsi k němu ruku, ještě, ještě rychleji, nabádala jsi mě a já kvůli tobě napnul všechny síly, čelo orosený, začalo mě píchat v boku, málem jsem vypustil duši, ale stejně jsem nezpomalil, protože sledovat tě, jak se směješ, jak chytáš padající listí do dlaní s takovým zápalem a smyslem pro život, bylo něco, co se mi vyrylo do nitra tak hluboko, že nikdy nebude existovat způsob, jak to vymýtit. (str. 19–20)
Kniha je po literární stránce napsaná slušně, nicméně po obsahové mám pocit určitého zacyklení. Chápu, že smíření se smrtí blízké osoby je dlouhodobý proces a ani osm let nemusí stačit, nicméně číst stále dokola to samé, akorát pokaždé v trochu jiném kabátku, je nuda. Přestože se text snaží být emoční, až melodramatický, neměla jsem pocit zainteresovanosti či nějakého vnitřního pohnutí. Mdlé, působící velmi ukňouraně. Obávám se, že autorovi maximálně uškodilo nakladatelské zařazení do kategorie dobrodružství/napětí/thrillery. Čekáte připoutání k příběhu, zajímavé propletence a určitý tlak, možná obavu, co nastane dál. A co skutečně dostanete? Dlouhé vnitřní monology, které zesnulou staví div ne do role světice, jež se hlavnímu hrdinovi v podobě halucinací promítá i do skutečného života a jen nesouhlasně kroutí hlavou, jaký život vede…
U mě Šepot v bouři bohužel nadšení nevyvolal. Rušila mě obrovská množství přirovnání, která i částečně zpomalovala dynamiku děje – prakticky u všeho jste měli dovětek „jako“. Myslím, že čtenář má sám velkou fantazii a při správném popisu nepotřebuje ještě konkretizující ujištění, jak to ve skutečnosti vypadá, nebo alespoň ne v takovém nadbytku jak tomu bylo v tomto případě. Sentimentální vzpomínání nekorespondovala s žánrovým zařazením a na konci, nechci prozrazovat, o jakou konkrétní informaci se jedná, jsem se nemohla zbavit pocitu účelovosti vydojit ještě o emoci navíc.
Jak jsem psala výše, nejedná se o špatné čtení a pokud se rádi dojímáte, přijdete si určitě na své. Za mě se jedná o nastavovanou kaši se snadno zapomenutelným dějem. Rozhodně neočekávejte thriller, jinak dojde ke zklamání jako u mě.
Komentáře
Okomentovat