Na sklonku Napoleonské epochy...
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Jaroslavu Vaculíkovi.
Zubaté ostří je román z období konce Napoleonských válek a potěší všechny milovníky historie a tohoto období. Pokud se do něj pustíte, podíváte se dokonce na skok i do carského Ruska.
Jaroslav Vaculík je více než způsobilý provázet vás na tomto výletě do dávných dob, neboť se dlouhodobě zajímá o vojenskou historii, praktikuje a vyučuje šerm a publikuje také odborné články na toto téma.
V anotaci se píše, že jde o historickou fresku, zachycující osudy dvou bratrů Jeana a Pierra Bertrandových. Toto tvrzení bych označila za mírně zavádějící, neboť zachycuje hlavně kousek z osudu jednoho z bratří a to Jeana. S druhým bratrem, Pierrem, se setkáme pouze krátce a to především v úvodu, který se odehrává, jak jsem již naznačila, na Rusi.
Zde zbídačené trosky kdysi slavné Napoleonovy armády ustupují – spíše tedy prchají – mrazivým ruským počasím na západ, domů. V prvních kapitolách budete svědky dovedně vykreslené bitky s kozáky a představí se vám některé zajímavé postavy, brzy se však ukáže, že v dalším směřování příběhu nebudou zvlášť důležité.
Čepel Barbierova palaše zajela do těla raněného kozáka jako horký nůž do kostky másla. Stejně tak dopadli i další muži z jeho sotně (vysvětlivka pod čarou). Milost nebyla žádána a ani udělena.
„Podívejte, tenhle měl u sebe kus chleba,“ radoval se Desaix z kořisti, kterou našel v kaftanu jednoho z čerstvých nebožtíků. (str. 22)
Hlavní příběhovou linii nese Jean Baptiste Bertrand, šermířský mistr ze Štrasburku, jehož očima můžete sledovat sociální a politické poměry mezi běžným obyvatelstvem a nobilitou tehdejší Francie. Stanete se svědky frustrace občanů, snah o zapomenutí, nebo naopak narovnání křivd z dob revoluce a císařství, ale hlavně se s ním vydáte na záchrannou misi. Jeanova neteř je totiž nezvěstná a její matka se obává, že šlo o únos.
Román věrně zachycuje společenské dění, kulturu. Popisy zbraní, oděvů a obzvláště jídla jsou jednou ze silných stránek díla. Mají bohužel také zásluhu na tom, že se někdy čtenář cítí, jako by četl záživnější encyklopedii. Na druhou stranu konkrétně obrazy opulentní francouzské kuchyně jsou zdařilé natolik, že by mohly inspirovat k vaření i nekuchaře.
Celkové pojetí díla odpovídá zvolené době a formální prostředky jsou tomu podřízeny. Pokud si libujete v opusech Viktora Huga nebo Alexandra Dumase, budete pravděpodobně okouzleni – nebo alespoň spokojeni. Máte-li v oblibě spíše moderní svižné romány, kde je akčnímu efektu podřízena někdy i logika dění nebo historická věrohodnost, mohli byste být trochu zklamáni.
Vypravěčský styl povětšinou v ich-formě a pravidelné obracení se na čtenáře i struktura a množství popisů dodávají dílu přesně ten nádech, o jaký se zřejmě autor snažil. Podobným způsobem působí i členění textu. Nejsou využívány dnes běžné spíše menší odstavce oddělené odsazením zleva, ale prázdné řádky mezi většími kompaktními bloky.
Co se týče jazykové stránky věci, chválím slovní zásobu a velice slušnou úroveň češtiny. Ke stylu patří a jsou tudíž hojně využívány košaté věty, do akčních scén se ale nepletou a nekazí údernost jednoduššího vyjadřování. Častý je výskyt archaismů, přechodníků či slov veskrze knižních. Sem tam se vyskytlo zbytečně opakované slůvko… Nemilou pihou na kráse románu se však stala jedna relativně často opakovaná chyba a to špatné skloňování přídavných jmen v souvětích. Doporučuji se na tento nešvar do budoucna více zaměřit, nepříjemně rušil.
„... Ani ti největší a nejslavnější jedinci by nedokázali nic, kdyby nebyli vtaženi do víru událostí daleko přesahující jejich význam a chápání. Mohou se v našich očích zdát mocní, když podporují proud, pokud se však postaví proti němu, rázem nic neznamenají. V tom spočívala i Bonapartova genialita. Jeho hvězda stoupala, dokud dokázal hájit zájmy lidu. Jeho nezměrné ambice však způsobily, že se zřítil zpátky na zem jako meteor...“ (str. 189)
Postav je na ani ne třistastránkové dílo poměrně hodně, a jelikož se (nepřekvapivě) většina z nich jmenuje francouzsky, mohou se čtenářům, kteří nemají francouzštinu pod kůží, snadno plést. Tomu nahrává i využívání druhých a třetích křestních jmen a nejrůznějších titulů a máme zaděláno na místy lehce nepřehlednou situaci. Je sice hezké a do značné míry zajímavé držet se dobových zvyklostí, které v reálu přinášejí nějaká módní a často opakovaná jména, v románech se to však za příliš vhodné nepovažuje z praktických důvodů.
Hlavní hrdina Jean Baptiste Bertrand je docela dobře psychologicky vystižená osobnost. Bývalý voják, který si vydělává jako učitel šermu, přemýšlí krom jiného o důvodech k boji a svých vlastních osudech a životní motivaci. Způsob charakterizace je silně podřízen cíli napsat věrohodný román inspirovaný klasiky. Odhaduji, že pro předkládaný způsob myšlení a prožívání postav shromáždil spisovatel dostatek předloh ve skutečných dochovaných materiálech, takže jej nerozporuji. Přesto však chování hrdinů, ač v intencích doby a předloženého románového světa logické, pro mě bylo místy obtížněji pochopitelné.
Základní příběh je vlastně velice jednoduchý. Závěr trochu klopýtá na snaze ukončit vše dramaticky a rychle. Na rozdíl od úvodu knihy, kde se to jen hemží poznámkami pod čarou, jsem však zde postrádala vysvětlení některých jevů důležitých pro pochopení dění. Také osudy Pierra Bertranda by si zasloužily odvyprávět živěji namísto poněkud rychlého souhrnu. Toto se však dá vzhledem k tomu, že jde o románovou prvotinu, celkem odpustit.
„Pokud je dnes můj soudný den, pak stáhnu několik černých duší do pekla s sebou,“ řekl jsem si a popadl nenabitou pušku za hlaveň a jako s kyjem jsem se s ním chystal vrhnout mezi nepřátele. (str. 169)
Někoho by také mohlo zaujmout využití vysvětlivek pod čarou, kterých je na počátku hodně (na každé stránce). Nejsem si jistá, zda všechny byly zcela nutné. Zastávám názor, že je lepší říci podstatné přímo ve vyprávění, popřípadě navnadit a nadchnout čtenáře, ať si další informace vyhledají sami. Jestli však šlo o to, stvořit dílo, jež by skrze svou poutavou románovou formu sloužilo ke vzdělávacím účelům a na pozadí příběhů předestřelo různé dobové situace, splnil svůj úkol velice dobře.
Předpokládám, že milovníci Napoleonské éry budou s knihou více než spokojeni, máte-li však chuť na odlehčenější dobrodružné čtení v modernějším stylu, můžete se trochu nudit. Za sebe mohu s klidným svědomím a ráda doporučit.
Anotace:
Zubaté ostří je historickou freskou zachycující osudy dvou bratrů, odloučených válkou, ale spřízněných osudem, jejich cesty jsou plné nebezpečí a nástrah. Uprostřed retrospektivy násilí, radovánek a vášní představují dva protipóly, navzájem si blízké, ale přesto tak vzdálené.
Komentáře
Okomentovat