Recenze: MÁM SE DOBŘE, ALE ŠPATNĚ TO SNÁŠÍM (Jiří Raichl)

Historky s příchutí socialismu

Za recenzní výtisk děkuji autorovi Jiřímu Raichlovi a nakladatelství Tofana.
Chci zakoupit tento titul!

Jiřího Raichla nemusím příliš představovat, na projektu vyšlo již několik recenzí jeho tvorby. Za zmínku stojí jeho talent i v jiných oblastech mimo spisovatelskou činnost. Věnuje se ochotnickému divadlu nejen jako divadelní scénárista, ale také jako režisér. Pracoval více než dvacet let v bankovnictví, což ho přestalo bavit a zavítal do zcela jiného oboru. Dnes se věnuje práci s mentálně postiženými, a jak sám říká, je to velmi naplňující. Dneska se zaměříme na jeho pátý literární počin Mám se dobře, ale špatně to snáším.

Při prvním pohledu na obálku se toho moc nedozvíme. U cihlové zdi vidíme podivné zátiší, kterému vévodí zbraň. Mě neobyčejně zaujal a přilákala vtipná replika v názvu. Zdá se, že máme co do činění s humorným souborem, ale zdání klame, těžším tématům se tu nevyhneme.

Pětici próz spojuje tematika dob dávno minulých. Socialismus je tu v titulní roli každé z nich. Ovšem v jiné podobě. Pohybujeme mezi padesátými lety předešlého století s přesahem do současnosti. To se dozvíme hned z prvních řádků, kde spisovatel nastínil, co se bude dít a předem se vymezil proti přílišné reálnosti textu. Podobenství se skutečnými lidmi je tedy čistě náhodné. Hrdinové mají leccos společného. Především povahu vzpurnou a odvážnou. Jsou ochotni bojovat proti režimu i za cenu vlastního příkoří. Najdou se zde i tací, kteří nemilosrdně jdou za svým cílem, dokonce i přes mrtvoly, a to to doslovně. Nahlédneme do světa, kdy bylo nutné dávat si pozor na pusu a skutečnost si přikrášlovat milosrdnými a nevyhnutelnými lžemi. Časové roviny se v každém z příběhů střídají a vždy najdeme jak historickou, tak současnou linii vyprávění.

Mám se dobře, ale špatně to snáším

Jsme svědky usvědčení politického vězně z protirežimního chování. Rok dva tisíce osmnáct, rozvedený literát dostane k přečtení rukopis sedmnáctiletého mladíka. Dílo mu posílá jeho matka s prosbou o pomoc při vydání. Nejdříve je znechucen, protože tohle už viděl i četl mnohokrát. Avšak nuda a možná i přespříliš obyčejná večeře ho donutí se do knihy ponořit. S překvapením zjišťuje, že se jedná o kvalitní tvorbu. Tajemná paní ho po pár vzájemných vzkazech pozve k sobě se záminkou řešení spisovatelské kariéry svého syna. Dva ústřední charaktery, autentická ich-forma a přehršel přímé řeči. Dialogy z dob dřívějších až mrazivě vystihují toto období, tak jak si ji většina z nás představuje, poněvadž pamětníků ubývá. Nechybí špetka napětí a mysteriózna, na kterou jsme u Raichla zvyklí. Samozřejmostí je dramatický závěr, který nás nutí se zamyslet nad dobrem a zlem.

Pavlišovský řízek

Politický proces a následné umučení. Potomek zavražděného „podvratného živlu“ jezdí každoročně vzdát hold položením kytičky na hrob. Při jízdě vlakem na dané místo, prožije opravdu zvláštní setkání. Hovorová čeština protkaná nářečím snadno vtahuje do dění. Dvě postavy, jejichž osudy se protnout a vše vyústí v nečekané rozuzlení. Lehce duchařská zápletka by se skvěle hodila do sbírky Černá sanitka mapující temné mýty v České republice.

Příliš blízko slunci 

Fakta z historie jsou výborně doplněna fikcí. Zvláštní vojenská jednotka se v srpnové noci roku 1968 pokusí zvrátit československou okupaci takzvanými spřátelenými armádami. Chrabří muži, kteří se ničeho nezaleknout a jdou do boje po hlavě. Vedle toho se seznámíme i s ruskou protistranou. Do děje se zamíchá mladá dívka, která k ruskému vojákovi zaplane vroucím citem. V soudobé lince sledujeme osud této slečny, dnes již staré dámy dál a do poslední strany nás napětí neopustí. Rozhovory v historické části jsou věrohodné, skoro máte pocit, že bojujete s nimi. Nynější linka už tak důvěryhodná není, nějak mi přisprostlá mluva ke staré paní neseděla.

Skořicové palačinky

Jdeme po stopách starého revolveru. Ten svým majitelům nepřinášel nikdy nic dobrého. Dokonce se účastnil v průběhu věků několika zločinů. Jeho cesta je velmi nevšední. Při čtení je třeba se bedlivě soustředit, protože přeskakování mezi časovými osami může čtenáře pěkně potrápit. Rozuzlení na nás čeká na staré půdě domu dědečka, který pro vnuka, co dům zdědil, už nikdy nebude tím, kým se zdál být. Jiří Raichl bez velkých vytáček popisuje dějinné milníky, drží se osy a od tématu neodbíhá.

Tridentský gambit

Zde zabrousíme do kláštera, kde právě probíhají tzv. politické reformy v církvi. Jsme svědky vyhnání kněží a bohužel i krveprolití. Vše nám vypráví agent STB. Po spoustě let je propuštěn ze svého teplého místečka, důvodem je právě akce klášter. Náš antihrdina se tedy stěhuje pryč. Při túře v Itálii narazí na bývalého kněze. Oživlé vzpomínky nepouští ani jednoho z nich. Zápletka vás nenechá vydechnout do poslední stránky, nadpřirozený konec jen podtrhuje úžasný čtenářský zážitek. Kombinace er a ich-formy je přímo mistrná.

Ve všech povídkách je využita retrospektiva. Autor nás nechává podívat se pod pokličku těm nejhorším režimním zločinům, jejichž přesah mnohdy cítíme dodnes. Vždy je v nějaké z linek přítomen přímý účastník dané události, a to je tahounem celé sbírky. Nálada doby je vykreslena velmi pochmurně, s tím nelze nesouhlasit, zároveň ji J. Raichl odlehčuje s humorem sobě vlastním. 

Některá souvětí působí poněkud krkolomně a vyžadují zvýšenou pozornost. Protagonisté jsou povětšinou zahnáni do kouta. Nuceni naleznout svou nejtemnější stránku, aby přežili. Tento motiv se mnou rezonuje, skvělé mi přijde propojení minulosti a dnešní doby. Vždy jsou tam dvě stránky věci a také motivy, které daného člověka ke špatnostem vedly. Bodrý jazyk vše jemně zlehčuje. Některé hlášky budu mít v paměti ještě dlouho. Od srdce jsem se zasmála a po dočtení ve mně zůstala naděje, nic není nemožné a nikdy není tak mizerně, že by nemohlo být ještě hůře.

Život je to jediné, co doopravdy máme. Navíc to máme pouze propůjčeno. A na proklatě krátkou dobu. Když je člověk na konci, na prahu té věčné tmy a prázdnoty, připadá mu prý celé jeho bytí jako nicotný okamžik. Je to skutečnost nebo jen iluze? A co je skutečnost? Nic, protože dřív než stihneme prožít přítomnou vteřinu, už je vteřinou minulou. A z této bezvýchodnosti není žádného úniku. (str. 116 – 117) 

Cílová skupina? Každý, koho oslovuje tematika minulého století, nesmyslné vraždy, nelehká doba komunismu a všechno kolem ní. Knižní publikaci bych nabídla všem, kteří mají rádi kratší útvary, jež vás pobaví a zároveň donutí přemýšlet nad životem a zvěrstvy páchané lidstvem. Rovněž se hodí pro ty, kteří nemají na čtení moc času a najdou si vždy pouze pár chvil během dne.

Anotace:
Máte rádi palačinky? Asi ano. A co takhle pavlišovský řízek? Možná taky. --- Ne, nenechte se mýlit. Tahle kniha je všechno možné, jenom ne převlečená kuchařka. Najdete v ní rozmanitou pětici povídek, jejichž receptura obsahuje napětí, tajemno, romantiku, kousavý humor a leccos jiného. --- V první z nich lehce podusíme samolibého prozaika, vmanipulovaného do záludné pasti. V další si smlsneme na bodrém penzistovi, jedoucím lokálkou z Opočna do Dobrušky, ovšem tahle banální projížďka se promění v pořádný mazec. Následně upečeme pletýnku (pardon, zápletku) volně inspirovanou kuriózními, leč vpravdě skutečnými událostmi ze srpna 1968. Pak už konečně dojde na ty slíbené palačinky, ale pozor! Jsou kořeněné zločinem. A ve finále budeme přizváni ke krkolomné horské túře do nitra melancholické samoty vápencových štítů. Naší společností bude dvojice alpinistů, provázaných dávnými vzpomínkami se zatraceně hořkou příchutí. --- Všechny příběhy jsou uhněteny v díži historického koloritu totalitního režimu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Na pozadí „velkých dějin“ se odvíjejí pohnuté osudy (zdánlivě) obyčejných lidí, hledajících cestu k prostému lidskému štěstí. Tedy k lásce, porozumění a pocitu, že alespoň něco má hodnotu a smysl.

Nakladatelství: Tofana
Rok vydání: 2020
Žánr: povídky
Počet stran: 151
Vazba: brožovaná