Recenze: DUSTWORLD – ZNALOST (Adam Ficenec)

Život na škole kouzel

Znalost (1. díl z fantasy série Dustworld), Adam Ficenec, nakladatelství Klika

Za recenzní výtisk děkuji autorovi Adamu Ficencovi.
Chci zakoupit tento titul!

 

Spisovatel Adam Ficenec původem ze Žatce, avšak dlouhodobě žijící v Čáslavi, vystudoval kybernetiku a robotiku se zaměřením na letecké a kosmické systémy. Nyní pracuje jako programátor pro českou společnost Certicon, která se podílela na propagaci a sponzoringu jeho prvotiny. Znalost je prvním dílem fantasy série o čarodějnickém učni.

Záhadami opředené uskupení lidí, prostě si říkající Akademie, našeptává králům po celém známém světě. Své postavení získalo díky schopnosti ovládat tajemný Prach. Do učení přijímají pouze pár mladých lidí, kteří projdou nelehkým přijímacím řízením. Jedním ze šťastlivců je i Markus, sedmnáctiletý mladík se značnou dávkou sebevědomí. 

Se svými spolužáky se dozvídá o historii, politice a magických artefaktech, nechybí ani procvičování zaklínadel. Brzy však zjišťuje, že nic není růžové. Dobro a zlo se prolíná a tajemství se nacházejí na každém rohu. Podaří se mu překonat všechny překážky a projít prvním ročníkem? Co skrývají staré zdi Akademie? A je mág, který vyvraždil celou vesnici, opravdu padouch tohoto příběhu?
  

Následující část může obsahovat vyzrazení děje

Charakteristickým znakem textu jsou dlouhá souvětí. Není neznámou, že s jejich narůstajícím počtem může dojít k chybnému skloňování nebo pořadí slov ve větě (dokonce i k jejich zaměňování za méně vhodná). V tomto případě se pravděpodobně kvůli minimální (nebo úplně neprovedené) korektuře dostaly i do konečné verze. Kladem však zůstává, že se zvyšujícím se číslem stránek, se počet těchto záseků snižuje.

Bylo však veřejným tajemstvím, že jakýkoli zločin nebo problém, který se odehrál v této oblasti, se nakonec řešil na její půdě a s proviněnými bylo také tak zacházeno. (str. 28) 
Markusova maminka mávala a zároveň plakala, dokud jim nezmizela z očí spolu s příbytky jejich vesnice. (str. 24) 
Na krku mu visela hnědá zástěra, skrývající jeho velké břicho, a lněná košile měla vyhrnuté rukávy přes ruce, které byly mohutné jako dva špalky. (str. 11)

Sice se jedná o fantasy, avšak ani tak není nesprávné používání výrazů omluvitelné (např. glejt, příď). Ve spojení se souvětími, která jdou těžko přes jazyk, se snaží navodit středověkou atmosféru. Tento pokus se však nevydařil, působí uměle a jako by spisovatel sám nevěděl, kdy se příběh odehrává. Další věcí, narušující poklidné čtení, je nahodilé střídání vypravěče mezi „vševědoucím‟ a tím, co ví jen to, co hlavní postava. Častá je i časová neexistence, kdy se věci dějí okamžitě bez prodlevy pro jejich uskutečnění (např. uvaření čaje a připravení sušenek v kapitole Návštěva velvyslance).

Má-li člověk špatný orientační smysl, ztratí se při popisu budov a měst. Znalost toho, kde se nachází jaká učebna, není naštěstí pro příběh samotný důležitá. Pomáhá však jeho dotvoření, a tak by jistě přišla vhod mapa.

Volba vyučovaných předmětů nabízí možnost do hloubky seznámit  čtenáře s historií i společenskými poměry. Avšak informace, které se dozvídáme, jsou útržkovité, strohé a v tento moment působí jako náhodně vybrané (je však možné, že se jedná o náznaky budoucího dění). Dostatek prostoru se však dostává magickému systému, díky čemuž je ho snadné pochopit (přeci jen jde o ovládání substance pomocí frází a pohybů rukou). Má pár prostých pravidel, kterých se literát po celou dobu drží.

Velkým zklamáním je linka se zrádcem. Její potenciál se dal využít a zpestřit procházení studiem, kterému je věnováno nejvíce prostoru. Místo toho je však shrnutá přibližně v pěti kapitolách, k identitě špeha nevedou žádné náznaky (to, že se někdo odmítá bavit o nějakém tématu, neznamená, že něco chystá), nepřináší žádné obohacení jeho zaměstnavatele a slouží pouze jako prostředek k seznámení hlavní postavy se záporákem. Působí, že autor potřeboval rozšířit počet normostran a tak narychlo něco vymyslel. Podobný smysl a prospěch má rozhovor Markuse s jeho rodiči o začátku řádění temného kouzelníka, který účelovostí smrdí na míle daleko.

Chování postav v mnohém připomíná terminátora, v podání Arnolda Schwarzeneggera, v pozdějších filmech – nepřirozené, vytažené do extrému a často bez jasného napsání „byl nervózní, byl šťastný, bál se‟ nerozeznatelné. Kvůli tomu mohou splývat a čtenáři, kteří potřebují více „lidského projevu‟, si k nim budou těžko tvořit vztah. 
 
Splývání aktérů pomáhá i přímá řeč, která je stejná u všech společenských kast – ať již je to kluk z hospody nebo syn krále. Chybí nářečí, hovorové výrazy nebo třeba přezdívky předmětů, které si vytváří i studenti nejlepších škol u nás.

Spisovatel si libuje ve stereotypech, z nichž nejčastější je, že holky a kluci nemohou být pouze přátelé. Dále se vyskytující jsou např.  ženy se ve skupině pomlouvají a žárlí na sebe, dívky toužící po kariéře jsou chladné bestie, všechna děvčata se snaží zapůsobit na dobře vypadajícího profesora pro získání „výhod‟ (u chlapců to skončilo prohlášením: ta učitelka je kost) a záporák v prvním střetu se stranou dobra vyhrává. První zmíněný navíc pomáhá předvídat romantickou linku.

„Dobrý den, dobrý den, vítáme vás na první hodině praktikování magie!‟ vítali je již z dálky dva čarodějové. Muž a žena ve středním věku, kteří na první pohled vypadali jako manželé. (str. 143)

To, že Markus skončí ve vztahu se svou spolužačkou jménem Mirabelle, bylo jasné již od jejich prvního setkání. Nápovědy však dávalo pouze všudypřítomné: mezi holkou a klukem je vždy něco víc. Jejich interakce se mnohokrát nedají nazvat ani přátelské, zvláště z její strany – Mirabelle se většinu času s Markusem nebaví a obdarovává ho sarkastickými a urážlivými poznámkami (často poté, kdy byl v něčem lepší nebo prohodil slovo s jinou ženou). Z jeho strany žádné náznaky zájmu, ani se zavřenýma očima, nejsou – díky čemuž to působí, že využil šance dostat někoho do postele. 

V tu chvíli kolem nich prošla Natálie a zastavila se, aby jim ještě jednou připomněla, v kolik je k večeru vyzvedne. Celou dobu se usmívala na Markuse, a když odcházela, spiklenecky na něj mrkla. 
„Ale ale, tady se někdo kamarádil,‟ rýpnula si Mirabelle uštěpačně. 
„Včera v klubovně jsme hráli šipky,‟ mumlal zarudlý Markus. 
„Jasně, šipky…‟ prohodila Mirabelle. „Teď, když mě omluvíte, musím se jít připravovat na večer, nechci vypadat jako nějaká… šarlatánka,‟ dodala jedovatě s pohledem na odcházející Natálii. (str. 113)

Zalíbení by mohli najít nenároční čtenáři, zvlášť dávají-li přednost začínajícím literátům. Náročnější lidé a ti, kteří špatně snášejí prznění jazyka, však budou zklamaní a s velkou pravděpodobností knihu ani nedočtou.


Můj osobní názor:
Hlavní emocí zůstávající po dočtení je zklamání a nepochopení, jak někdo může vydat něco takového a poplácávat se po rameni za skvěle odvedenou práci. Úroveň textu je podprůměrná a nevyvažují ji ani silné postavy, dobrá romantická linka, promyšlený svět nebo složitý propracovaný magický systém s mnoha vrstvami. Chvílemi jsem měla pocit, že se na psaní knihy podílelo více lidí, kteří mezi sebou komunikovali jen v nejnutnějších případech, nebo že autor trpí rozdvojenou osobností. 

Upřímně doufám, že další díly budou více propracované a projdou pořádnou korekturou a rukama několika beta čtenářů.


Markus Leneth byl vybrán, aby se stal novým členem Akademie. Mocné a vlivné univerzity magie Prachu, stojící na ruinách padlé a tajemné civilizace.

Prachem je pokryta celá zem, ovšem jen hrstka nadaných umí ovládnout jeho zvláštní moc. Budoucí adepti této prestižní školy jsou důkladně vybíráni, a pokud dokončí náročné studium, čeká je oslnivá kariéra královských vezírů či neporazitelných žoldnéřů.

Naučí se Markus ovládat složitou a do posledního zaklínadla promyšlenou magii Prachu a objeví chmurnou pravdu o světě, která by jej mohla navždycky změnit?


Nakladatelství: Klika
Série: Dustworld (1.)
Rok vydání: 2021
Žánr: fantasy
Počet stran: 304
Vazba: brožovaná

Komentáře