Pavučina plná morálních dilemat
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Jiřímu Raichlovi a nakladatelství Tofana.
Chci zakoupit tento titul!
Jiří Raich se na literární scéně pohybuje několik let. I když se psaním zabývá od mládí, svoje díla začal publikovat až v roce 2018, kdy spolu se svým rovněž píšícím kamarádem Mirkem Vostrým, založil nakladatelství Tofana. Dnes se zaměříme na Tenčí než vlákno pavučiny.
Obal je jednoduchý a dýchá z něj trochu tajemna. Z vyobrazené pavoučí sítě na nás hledí tajemné oko a kapka krve, která z něj stéká, dodává na dramatičnosti. Za tento přebal by se nemusel stydět ani hororový román, ale ten tu nehledejme.
Sborník Tenčí než vlákno pavučiny obsahuje pět kratších prozaických útvarů a šestý s delším rozsahem. Ten by se dal klasifikovat jako titulní novela, ačkoliv přichází až v závěru. Pět počinů, které snad nemohou být obsahově a tematicky různorodější přece jen něco spojuje. Nádech mysteriózna, který nelze necítit ze všech příběhů, s výjimkou toho nejdelšího. Běžným lidem se dějí věci, rozumem těžko uchopitelné. Na konci vždy čeká poučení nebo rada do budoucna.
Hrdinové jsou povětšinou muži nevalného charakteru a mravních zásad. Obyčejní tolik, že máte pocit, že jsou to vaši sousedé. Jejich nejoblíbenějšími kratochvílemi je pití piva v hospodě nebo povalování se na gauči u milenky. Autor popisuje běžný život s lehkostí a nadhledem. Cítíte, že i vy máte samy sebe přestat brát tak vážně a odsunout strastiplné polemiky do pozadí.
Úvodní próza Bezhlavost vypráví o stárnoucím, nepříliš úspěšném spisovateli. Jednoho večera sepíše průběh vraždy i s těmi nejmenšími detaily. Raduje se ze své opětovně objevené múzy. Tento krutý čin se ve stejný moment odehraje na druhém konci republiky. Nastává sled velice podivných příhod s ještě neobvyklejším koncem. Osvětou nám má být fakt, že své skutky si máme řádně rozmyslet a oprostit se od spontánnosti. Není pro ni pokaždé vhodný čas a místo. Použitá ich-forma dodává na autentičnosti. Námět připomíná některý z dílů Věřte nevěřte. Kdo by neznal tento skvělý devadesátkový seriál, který přinášel dost podobný zneklidňující pocit, stejně jako tahle povídka. Náš více méně antihrdina spouští vyšetřování na vlastní pěst a odhalí tak skryté tajemství. Napětí je postupné a o to více strhující.
O muži, který odešel koupit pivo a už se nikdy nevrátil je sondou do existence maloměstského chlapíka, co nežije, ale nějakou dobu už spíše přežívá. Jeho vztah s chotí je dávno vyčpělý a ti dva se nedokážou snést. On to řeší častými útěky do restauračních zařízení, kde popíjí alkoholické nápoje. Jednoho večera při cestě pro tekutý chléb do místní večerky potkává mladou dívku. Ta z něho vymámí nejdříve drobné a poté i pozvání na drink. Ví o něm až příliš osobních informací na to, že se vidí poprvé. Nebo je vše trochu jinak? Téma existenciální krize je vyvedeno vskutku bravurně. Ich-forma a hojný výskyt hovorové řeči dokreslují náladu periferie malého městečka.
Vládcové vody jsou dystopickou historkou, která nás zavede do vzdálené budoucnosti, kde je voda velmi vzácnou komoditou a černý trh s ní jenom vzkvétá. Přináší zamyšlení nad samozřejmostí, s jakou některé věci můžeme vnímat. Vítejte ve světě, kde nákup vody není nepodobný nákupu drog či nelegálních zbraní. Při takové výpravě se ani na vteřinu nesmíte přestat ohlížet přes rameno. Agresivita a nenávist číhají všude kolem. Šetřete vodou a nebudete muset podnikat nebezpečné expedice tak často. Valná část je napsána v přímé řeči, což působí poněkud zmatečně. Charaktery tu mají zvláštní jména, která poukazují na nutnost používat pseudonym v této zlé době.
Každý svoje břemena neste je o chlapovi, klepajícím na bránu středního věku. Nehodlá se s tím smířit. Po rozmluvě s manželem své přítelkyně se rozhodne vyřešit si svoje problémy jednou provždy. Jeho nic netušící choť, plující si v klidných vodách jejich lásky se asi bude divit. Náš protagonista využije služeb organizace, co zařídí vymazání vzpomínky na ni tak, aby mohl plynule bez hysterických výlevů zakotvit u své nové milé a začít znovu. Tato procedura má nežádoucí účinky, co se mu vymstí. Časové roviny se zmateně střídají a on přestává vnímat rozdíl mezi realitou a snovou krajinou. Bude jeho mysl opět čistá nebo zakotví někde mezi dvěma světy? Toto dílko mi hodně připomíná sérii Černé zrcadlo (Black mirror) z dílny Netflixu. Roztříštěná časová posloupnost dodává na zajímavosti.
Světlo ze světla nás přenáší do historie, kterou vidíme ve dvou časových rovinách. Začínající architekt se v sedmnáctém století vydává postavit kostel. Svoje poslání bere velice vážně. Když se mu stavba soustavně bortí je nucen nahlédnout do dob dávno minulých, aby tento problém vyřešil. Minulost je s přítomností spjata velmi úzce. V místní nálevně se dozvídá strašlivé tajemství, a nakonec přesvědčí svého nadřízeného o výskytu temných sil na staveništi. I on sám se tomu zdráhá uvěřit. Rozhodnout se využít služeb vymítače. Exorcismus však nepřináší kýžený výsledek. Ve vyprávění se střídají dvě části květen 1302 a květen 1709. Jazyk je uzpůsoben historickému kontextu. Lehce duchařská zápletka by se opět skvěle hodila do seriálové antologie.
Tenčí než vlákno pavučiny je o ženě, která hledá lásku. Zklamaná předchozími milostnými dobrodružstvími a nevydařeným soužitím s otcem svého dítěte a příliš ovlivněná negativními řečmi ostatních, začíná propadat beznaději. Je matkou desetiletého Tomáše. Kluk začíná přicházet do puberty a ona na to není vůbec připravená. Náhodný střet s Hynkem spouští lavinu romantiky, která má ale více hrbolů, než by se mohlo zdát. Zlomenou duší totiž netrpí pouze naše hrdinka, ale i elegán Hynek, kterého si až příliš zidealizovala. Naleznou jeden u druhého pochopení a bezpečí, po kterém oba tak touží? Zdánlivý román pro ženské pokolení do Raichlovy mozaiky tolik nezapadá, tematicky je totiž někde úplně jinde. Viděla bych ho raději v jiné sbírce, jako jediný postrádá iracionálno. Vypravěčkou je single panička, je však zcela znát, že ji psal spíše svobodný mládenec. Spoustu rozhovorů mezi kamarádkami je velmi nevěrohodných a připadalo mi, že sleduji partu štamgastů a jejich řečnění nad sklenkami alkoholu. Podle Raichla jemnější pohlaví pije barevné pití a tlachá o svých protějšcích a sexu. Promiskuitou se obě strany mince netají a jsou si v tomto směru zcela rovné.
Již z názvu je patrné, že narazíme na hovorový, neformální jazyk. Raichl disponuje fenomenálním darem popsat každodennost a všednost lidského bytí s jeho klady i zápory. Jeho sloh je čtivý, originální, plný ojedinělých výrazů a mnohdy i lokálního nářečí. Vyprávění je rychlé, ne příliš popisné a přímočaré. Nerozbíhá se všude okolo a drží se pevné linie. Dialogy jsou až na pár odchylek uvěřitelné, nikdo si zde nebere s ničím servítky a člověk se neskutečně baví. Všechny části skvěle zapadají do spletité mříže vztahů, dramat a iracionálních událostí. Aspoň co se pěti kratších částí týče. Nahlédneme zde i do temnějších témat jako jsou smrt, vina, výchova dítěte samoživitelkou i ekologická katastrofa.
„Co si dáte?“ vyzvídala pokérovaná a popiercingovaná křehule s růžovo-fialovými vlasy barvy lila. Má společnice pípla cosi jako „mochíto“ a já nasadil zvídavý výraz. „Jaké máte pivo?“ „Pivo? Staropramen máme.“ „Aha. Ale já se ptal na pivo.“ Tohle ji nepobavilo. „No vždyť vám to říkám. Staropramen máme.“ „Staropramen není pivo.“ „A co to podle vás je?“ „Eurodrink.“ „Mhm. Takže co vám teda donesu?“ „Když nemáte pivo, tak si holt dám ten Staropramen, no.“ (str. 36)
Cílovou skupinou by mohl být kdokoliv, kdo má chuť bavit se při vtipných i chmurnějších námětech. Budete potěšení příjemně nenásilným humorem. Všechny dějové linky jsou zamotané a obsahují spoustu narážek, které si domyslíte dle svého uvážení. Není to pouze prvoplánová zábava a oddechová literatura. Mezi řádky je ukryto poselství a na své si přijdou i hloubaví a přemýšliví čtenáři.
Můj subjektivní názor: Z tvůrcova stylu jsem doslova nadšená. Strhne vás hned od prvních stran a nepustí. Jako nejlepší z výběru vnímám Každý svoje břemena neste. Mrazení na konci vám totiž nedá spát ani dlouho po dočtení této prózičky. Nejméně se mi líbily Vládcové vody, nestačila jsem se vůbec sžít s postavami a už byl konec. Nejsou moc vykresleny a zůstávají příliš ploché. Po Jiřím Raichlovi zajisté sáhnu znovu.
Přiměřeně neúspěšný spisovatel zaznamenává přesný průběh vraždy, která se právě v ten moment odehrává na opačném konci republiky. Maloměstský strejc si jde koupit pivo a místo toho utone v oceánu znepokojivé kvazi-reality. Bezcharakterní zlodějíček zakopne o cosi, co se jeví jako životní šance, ale najde v sobě tolik nezbytného cynismu, aby ji využil? Slabošský donchuán tak dlouho uniká před těžkostmi, až ho polapí zákeřná časová diskontinuita. Architekt z počátku osmnáctého století přijme lákavou zakázku, která se však pořádně zašmodrchá a donutí ho předvést mnohem víc, než jen stavitelské umění. Tato rozmanitá pětice příběhů, v nichž se obyčejným lidem dějí věci neobyčejné až nepochopitelné, tvoří předehru k rozsáhlé titulní próze: subtilní psychologické sondě do životní křižovatky zdánlivě tuctové ženy na prahu středního věku. Náhle a nečekaně jí zkříží cestu poněkud excentrický muž, přinášející rozevlátý chaos místo bezpečného zaplutí do uklidňujícího přístavu partnerské nudy. Ba co hůř: na povrch vyplouvají zprvu nejasné signály, že s ním není všechno tak úplně v pořádku.
Nakladatelství: Tofana
Rok vydání: 2019
Žánr: povídky
Počet stran: 184
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat