Recenze: KNÍŽKA O BABIČCE A JEJÍ AUTORCE (Václav Černý)

 Literární historie významné autorky

Knížka o Babičce a její autorce (Václav Černý, nakladatelství Leda)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Leda.
Chci zakoupit tento titul!



Václav Černý byl filozof, překladatel, spisovatel a hlavně český literární vědec. Docenturu složil na univerzitě v Ženevě i na Karlově univerzitě, působil také na Masarykově univerzitě v Brně. Do roku 1942 redigoval Kritický měsíčník, dokonce se podílel na organizaci českého protinacistického odboje. Kvůli svému pojetí marxistického učení upadl v komunistické éře v nemilost. Po svém návratu z vězení pracoval na bezvýznamných pozicích pro Československou akademii věd. Signatář Charty 77, jenž dlouhodobě spolupracoval s nakladatelstvím Lidová demokracie, díky kterému vyšlo v roce 1963 první vydání titulu Knížka o Babičce. Současné rozšířené vydání vychází v edici Životy u nakladatelství Leda.

Na titulní stránce můžete zpozorovat sedmnáctiletou dívku, Barboru Panklovou, budoucí Boženu Němcovou. Retrospektivní portrét od Antonína Lhoty, v kombinaci růžových květů pod přebalem knihy, může evokovat, že se bude jednat o biografické zpracování jejího života v kontextu nejslavnějšího díla – Babičky. Hned v úvodu musím čtenáře varovat, že pokud takto bude k publikaci přistupovat, bude velice zklamán. Velmi záhy zjistíte, že Václav Černý dostál své profesi literárního vědce a stejně je pojata i tato kniha. 

V pěti kapitolách se nám dostává všech tří literárně-vědních disciplín: teorie, historie a kritiky. Hned v úvodu se čtenáři dostane velké rodokmenové anabáze. Čudové a Novotní byli velice početní a vy se obšírně dozvíte o jejich rodu. Kdo v jakém stavení žil, kdo si koho vzal a kolik si vzájemně dlužili. Začátek je čtenářsky náročný a nejméně zajímavý. Doprovází ho velké množství poznámek uvedených na konci, takže místo kontinuálního čtení listujete sem a tam. Naopak by se velmi hodila rodokmenová mapa, která však obsažena není. Autor překládá své teze, jež kvalitně dokládá další literaturou či zápisy z matrik. Odpovědi, které nemůže jednoznačně zodpovědět, opírá o své domněnky, které však zní jako logické vyústění ze získaných poznatků.

A začneme dokonce ve Vídni. Kašpar Novotný tam byl již roku 1809, ve svých patnácti. A byl tam asi, ať už s přestávkami nebo bez nich, ještě roku 1819, když tam přišla jeho mladší sestra Terezie. Mohlo to být ještě dřív, nikoliv však později než z jara toho roku 1819. Přišla za prací, prostě sloužit. Lze věrojatně předpokládat, že místo jí hledal a našel její dospělý a ve Vídni zkušený bratr. Místo služky, jaké jiné? A v hostinci. Byl jistě pověřen péčí o ni. Střežil ji velmi špatně. České služtičce se dne 4.února 1820 narodilo dítě, Barbora. (str. 120)

Zajímavější pasáž je orientována přímo na kontext díla Boženy Němcové. Detailně rozebírá významné postavy z Babičky (Babička, Viktorka, kněžna apod.) a zasazuje je do souvislostí s reálně žijícími osobami. Získáváme tak jasnější představu, jaká byla realita a co fabulace autorky. Rozsáhlá část se zabývá Rousseauem, Voltairem a jinými filozofickými školami 18. a 19. století a jejich vlivem na tvorbu Němcové. Zmíněni jsou také světově významní autoři romantismu a preromantismu a podrobný rozbor jejich úvah a směřování. Mýtus kolem selského člověka či typizace postav jsou ústřední motivy této části.

Styl psaní je orientován na dlouhá souvětí často v trpném rodě s vydatným použitím přechodníků. Vzhledem k roku prvního vydání titulu i s přihlédnutím na narození autora se domnívám, že text neprošel po jazykové stránce úpravou, jež by byla pro současného čtenáře stravitelnější. Pokud se spojí časté listování do zadní části poznámek, jedná se o četbu studijní nikoliv na soustavné čtení.

Václav Černý byl zajisté velmi erudovaný člověk v oblasti literární vědy, proto se domnívám, že poslední oddíl, kdy reaguje na kritiku, si mohl odpustit. Jeho reakce sice vyvrací vytýkané věci, ale činí to způsobem velmi citově zabarveným. Mezi řádky vyplývá, že si o kriticích myslí, že se jedná o blbce, nicméně jeho způsob odpovědi, zdá se mi poněkud nešťastným.

I když titul nese název Knížka o Babičce a její autorce, o samotné Boženě Němcové se toho zase tolik nedozvíme. Jen velmi letmý nástin jejího vztahu s matkou a myšlenek, ale co se týče osobního života či větší chronologie významných událostí, je publikace liknavá. Velký prostor je naopak věnován Magdaleně Novotné, místopisu a zbytku rodiny.

Vraťme se do Sudína, k ostatním dvěma synům Jakuba Novotného, Jiřímu a Vítovi, bratrům zakladatele sněženské linie Mikuláše. Rodný grunt (č. 15) podědil Jiří, co se Víta týče, dostal se v samotném Sudíně pravděpodobně ženitbou na další statek, budoucí i dnešní číslo 13. Na obou číslech žijí Novotní podnes, a ještě dnes, po více než dvou stech padesáti rocích, říká se ve vsi jedněm z těch Novotných „u Jírů“ a druhým „u Vítů“, ačkoliv už nikomu není jasno proč. (str. 31)

Války, ekonomická situace země a životní úděl prostého venkovského člověka jsou další oblasti, o kterých se mezi řádky dočtete. Pokud nejste literární vědec nebo čtenář s velkým zápalem pro studium díla a rodiny Boženy Němcové, bude tato publikace pro vás literárním Mount Everestem. Četba je to velmi náročná jak obsahem, tak způsobem zpracování. Jak bylo řečeno výše, pokud budete očekávat beletristickou biografii, tak tu rozhodně nedostanete. Naopak získáte literaturu faktu s přesahem do odborné studie.



Babička, tento román pro dospělé, výsostný vrchol spisovatelčina díla, k němuž spěje celou svou uměleckou dráhou, se zrodil z obrazu milované chápavé a moudré ženy, jejíž obětavá dobrota a láska prozářila Barunčino dětství. Ta pak v paprscích hřejivého světla babiččiny osobnosti vytváří básnickou idylu, sen o svém dětství, vzpomínku na to, co se už nikdy nevrátí a co vlastně ani nikdy neexistovalo.

Nedlouho před smrtí se Němcová hlásí k prameni své inspirace. Je jím „touha po neskonalé Kráse a Dobru…, která člověka z prachu povznáší…, že by celý vesmír k srdci přitiskl… Touha ta spojena s láskou… ku každému člověku…, která nežádá odplaty nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se blížiti – to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl“.

Božena Němcová a její babička, v reálném životě dva těžké osudy. Stará paní putuje od jedné dcery ke druhé, protože v jejich rodinách není vždy vítána, a nakonec umírá ve Vídni. Vnučku Barunku pošlou ve třinácti letech „na vychování” do rodiny zámeckého úředníka, v sedmnácti ji provdají bez lásky. Matka se svatby nechtěného dítěte ani nezúčastní. Další život krásné, mimořádné a statečné ženy, nadané spisovatelky a zkoušené matky je jakoby předznamenán neblahým začátkem dospělosti.


Nakladatelství: Leda
Rok vydání: 2021
Žánr: literatura faktu
Počet stran: 400
Vazba: pevná s přebalem

Komentáře

  1. Souhlasím, že obálka asi spoustu lidí zmate, původní vydání v Sixty-Eight Publishers ji mělo určitě přiléhavější. Ale myslím, že ta nová je zase hezká tím, jak znovu připomíná, že Božena Němcová byla ryzí romantičkou.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat