Recenze: VRÁSKY JEDNÉ RUSOVLÁSKY (Ela Mrkvičková)

Tíživý život se schizofrenií

Vrásky jedné rusovlásky (Ela Mrkvičková, nakladatelství Knihy s úsměvem), schizofrenie

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Knihy s úsměvem.
Chci zakoupit tento titul!


Titul Vrásky jedné rusovlásky vyšel v pardubickém nakladatelství Knihy s úsměvem, které dává příležitost novým autorům a jejich rukopisům nehledě na žánr. Zaměřuje se také na regionální literaturu s tematikou z východních Čech. Majitelem je Lukáš Zeman, který dbá na individuální přístup ke každému autorovi i jeho dílu, které u nich vychází.

Vrásky jedné rusovlásky jsou sebrané mikropovídky ze života mladé ženy, jejíž existence je sužována zákeřnou schizofrenií. Ela Mrkvičková začala s psaním krátkých textů na vysoké škole, kde se také poprvé začaly objevovat příznaky psychické nemoci. Kniha se velmi těžko hodnotí. Není to totiž žádný fiktivní příběh, kde můžeme rozebrat zápletku, oznámkovat jazyk či vytknout předvídatelnost, ale je to směs myšlenek, které přenesl na papír člověk sužovaný psychickou chorobou. Navíc sama autorka v úvodu prohlašuje, že její záměr vydat její tvorbu nebyl primárně literární.

Na začátku publikace je zmíněno, že se jedná o „mikropovídky“. U toho označení zůstaneme, texty jsou většinou dlouhé pouze pár odstavců. U formátu ještě menšího než je A6 je třeba ohlídat veškeré jazykové a stylizační záležitosti, jelikož je vysoká pravděpodobnost, že si jich čtenář všimne dříve, než u knihy větších rozměrů. V tomto případě by chtěla doladit typografie, občas se někde zdvojuje mezera mezi slovy nebo před interpunkcí naopak není vůbec. 

Texty jsou seřazeny chronologicky, nejen, že tak působí na čtenáře, ale autorka v úvodu o jistém řazení mluví také. Ze začátku jsou povídky depresivní, věnují se tématům jako bezmoc, sebevražda či vysvobození. V průběhu čtení přibývá světlých chvilek, kdy můžeme ze slov vycítit naději. Nedá se tu mluvit o žádném uceleném konceptu, na to jsou sdělení příliš krátká a nesourodá, samotné mikrostřípky ovšem spojují jednotlivé motivy. Autorka se například velmi často rozepisuje o cigaretách. Kouření je pro ni jistá forma uklidnění, jakoby touto činností dokazovala sama sobě, že ještě žije a přitom se paradoxně každou další zapálenou cigaretou zabíjela.

Nádech, chvilka slasti, výdech. Kouřila rychle – ne proto, že by jí to chutnalo, ale proto, aby umřela. První cigáro bylo vždycky nejlepší, protože se jí v těle rozlil šíleně nádherný pocit. Jako by všechny žíly prostoupila hřejivá tekutina a její tělo se rozpouštělo dolů k zemi. (str. 32)


Celý soubor není ale pouze smutným vyjádřením psychického rozpoložení, najdeme v něm i světlé chvilky.
I když je pravda, že jich není mnoho. Ela Mrkvičková si také připravila vlastní ilustrace, které dokreslují atmosféru příběhů, jsou také pochmurné. Všechny situace, o kterých se můžeme dočíst, jsou založeny na skutečných zážitcích a okamžicích.

Vše je psáno v er-formě, v povídkách je postavou samotná autorka. I když nenajdeme přímo zmínku o jejím jménu, je patrné, kdo k nám skrze psaní hovoří. Není nám příliš nastíněn její popis, charakteristika jen okrajově, nejvíce ji poznáváme po psychické stránce.

Sama uvedla, že nechtěla, aby fikce převážila autenticitu zobrazených prožitků. Toto rozhodnutí je třeba respektovat. Nicméně je škoda, že alespoň v některých případech nerozepsala zmiňovanou chvíli více dopodrobna. Např. když píše o terapii. To je zrovna téma, které by čtenáři mohlo přiblížit pocity člověka trpícího schizofrenií. Mohlo by nastínit cestu ke smíření a průběh léčby.

Seděla v křesílku a naproti ní se na ni upřeně díval terapeut. Její cíl byl jasný - chtěla prostě neexistovat. Neustále ji přesvědčoval, snažil se ji motivovat, kladl jí vtíravé otázky, ale naprosto marně. Jediné, co chtěla, bylo, aby nebyla. Vypařit se. Jako éter. Nenáviděla se za to, co udělala, ale i za to, co neudělala, co chtěla udělat, ale nemohla, co chtěla udělat a mohla udělat, ale stejně to neudělala. (str. 23)


Ke čtení bych tento bych doporučila všem, kteří si neumí představit, jak se lidé se schizofrenií cítí, a chtějí si tyto pocity představit. Naopak ostatním, kteří si libují v rozsáhlejších publikacích, tuto nedoporučuji. I za sebe bych uvítala, kdyby byl titul obsáhlejší, doplněn o více textů, které by byly více rozvinuty. Z několika málo odstavců a stran se totiž nedá pořádně napsat recenze. Pokud čtenáři očekávají nějakou hlubokou sondu do nitra, budou zklamáni. Je to spíš takový letmý náhled. Na zadní straně přebalu najdeme ukázku jedné z povídek a pod ní vzkaz: „Nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou.“ A to je podle mě nejdůležitější poselství celé publikace.


Anotace:
Vrásky jedné rusovlásky jsou souborem mikropovídek ze života jedné mladé dívky, která se snaží vypořádat se svým vnitřním démonem – schizofrenií. Několik málo (mikro)střípků že života sužovaného schizofrenií.

„Seděla na židli se zavřenýma očima. Tělem jí prostupovala neuvěřitelná bolest. Položila hlavu na stůl. Nemyslela na nic. Jen na to, co prožívá – byla jako tlející strom v hlubokém lese, jako plesnivý jogurt v kolejní ledničce. Přepadla ji chuť na cigaretu. Tu její štíhlou tabákovou krásku. Toužila po nádechu – chvilce slasti – výdechu. Ale to by musela přemoci tu nechuť k pohybu, musela by zvednout hlavu a otevřít oči. A to neudělala. A tak zůstala sama sebou. Nikdy v tom nejste sami. Zůstaňte sami sebou.“

Nakladatelství: Knihy s úsměvem
Rok vydání: 2021
Žánr: soubor povídek
Počet stran: 39
Vazba: brožovaná

Komentáře