Recenze: ROZPLÉTÁNÍ (Lucie Hrochová)

Když přijde čas si něco přát

Za poskytnutí recezního výtisku děkuji nakladatelství Pointa.
Chci zakoupit tento titul!

Lucie Hrochová je česká autorka, herečka na volné noze, spoluzakladatelka kočovného divadla Mikro-teatro a členka souboru The Rooters Theatre. Můžete ji vidět hostovat v divadle BuranTeatr či v Janáčkově divadle. Když jí bylo třináct, začala psát svou prvotinu Přátelství z nebes. Ta byla vydána nakladatelstvím Akcent, a o necelé dva roky později spatřilo světlo světa pokračování s názvem Poznání. Rozplétání je jejím nejnovějším románem a my si jej dnes společně představíme. 

Setkáváme se s Rozárkou, žijící v poněkud zvláštním světě, kde se všechno děje doslova. Pod tím si můžete třeba představit jejího tatínka slyšícího pouze to, co chce, a babičku, která má vše popletené. Ona sama pracuje v mýdlárně, kde vyrábí mýdla na přání a ve fantazii se zákazníkům meze nekladou. Jednoho dne se ovšem dozví strašlivou zprávu týkající se odchodu její babičky. Aby tomu zabránila, rozhodne se využít Autorytů, ke kterým se chodí má-li člověk nějaké přání. Autoryta ho může vyslyšet a následně zapsat, nebo jej odmítnout. Jak takové zamítnutí vypadá? Jednoduše. Uslyšíte krátkou větu, kde zazní pouze „Ne, to nenapíšu.“

Rozárka se přece jen rozhodne vyzkoušet tuto službu, i když si není přesně jistá, jak funguje. Vyslyší Autoryta její přání spojené s odložením babiččina odchodu? Nebo bude muset jednou provždy rozplést vše, co babička v průběhu života upletla?

Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem si lehla na svůj gauč a rozhodla se, že tuhle noc nechám rozsvíceno. Zavřela jsem oči, zhluboka dýchala a v duchu jsem si opakovala, dokola a dokola, než jsem konečně usnula: „Rozárko, nejsi na téhle zemi sama. Jsou tu další lidé a zvířata a živly a věci. A tak je to v pořádku. Nejsi tu sama, a tak je to v pořádku. A tak je to v pořádku. Je to v pořádku…“ (str. 60)

Vyprávění probíhá v ich-formě z úhlu pohledu naší hlavní hrdinky. Jen z anotace vám bude jasné, že se jedná o poněkud nevšední příběh. Osobně považuji námět za velmi nápaditý, avšak co se svého potenciálu týče nenaplněný. Vše je totiž postaveno na vtipných metaforách a dvojsmyslech, humorných hlavně zpočátku. Čím dál se dostáváte, tím víc pociťujete, že jim k samotnému fungování něco chybí. Možná je tím něčím příběh, který by čtenáři utkvěl v paměti. V jeho případě bohužel nemohu říci, že by šel ruku v ruce se zmíněnými hrátky se slovy, ale značně za nimi zaostává. 

Co se ovšem povedlo, jsou postavy. S nimi si autorka náležitě pohrála a zapamatujete si je snadno díky jejich charakteristice. Každá je určitým způsobem specifická a zajisté vás pobaví Vida, která od svých rodičů odmalička slýchala samé „pšt!“ a „pusu na zámeček!“. Následkem toho od té doby dokáže mluvit pouze s těmi, kteří jí ústa odemknou slovním kódem. Na Rozárce šel naopak snadno vidět charakterový posun. Její cesta za pravdou a částečným hledáním sebe sama je tím, co nabádá číst dál a dostat se ke konci. 

„Je teď taková zvláštní doba,“ podotkl. „Víš, myslím si, že jsem si té poslední kapky všimnul i díky tvé babičce. Říkal jsem si, že člověk nikdy neví, kdy bude muset odejít… A že je možná dobré občas něco v životě změnit. Než bude třeba pozdě.“

Nic jsem na to neodpověděla. Připomnělo se mi moje rozehřáté srdce.

„Rozárko,“ oslovil mě tiše Matěj a položil mi ruku na rameno.

„Máš pravdu, Matěji,“ odvětila jsem. „Zvláštní doba. Něco visí ve vzduchu.“

„Ano, visí. Myslím, že do toho občas narážím.“

„Já taky.“ (str. 142)

Zaplétání se ocitá na pomezí fantasy a surrealismu. Mrzí mě, že nemělo větší spád a výraznější závěr, který by to občasné dějové pokulhávání zachránil a nezůstalo pro mě tak vše v půli cesty. Lucie Hrochová umí psát a jsem si jistá, že od ní můžeme ještě hodně čekat. Chtělo by to jen zapracovat na dramatičnosti, protože originální motiv není vše.

Titul bych neměla strach doporučit těm, kteří si chtějí přečíst něco oddechově nápaditého a nevadí jim pomalejší tempo vyprávění. Prostřednictvím svého zajímavého světa a drobného přesahu vyskytujícím se v úvahách hlavní protagonistky ve vás má šanci přece jen něco zanechat. Máte-li však rádi akci a spád, poohlédla bych se raději jinde.

Nakonec bych chtěla vyzdvihnout krásné zpracování obálky spolu s poetickými kresbami Jany Jano vyskytujícími se na začátku každé kapitoly. Nejen, že ladí s děním, ale také dávají každému prostor k zapojení vlastní představivosti. 

Anotace:
Čerstvě dospělá Rozárka žije ve světě, kde se věci dějí doslova. Tak třeba její kamarád Matěj občas ztrácí hlavu a musí šátrat a šátrat, aby ji našel. Babička má všechno popletené, včetně záchodového prkénka, na které použila károvaný vzor. Rozárčin táta slyší jenom to, co chce. Takže skoro nic. A kolegyně Vida po ní tu a tam rozzuřeně hodí pohled s horskou krajinou.

Rozárka pracuje v mýdlárně a vyrábí mýdla na přání. Po špičkách k ní přichází čas, který jí říká, že i ona si může začít něco přát.

Nakladatelství: Pointa

Rok vydání: 2021

Žánr: fantasy, young adult

Počet stran: 248

Vazba: brožovaná