Nevidím zlo, neslyším zlo
Za recenzní e-knihu děkuji portálu Palmknihy.
Chci zakoupit tento titul!
S tvorbou Hany D. Lehečkové jste se na projektu mohli seznámit díky recenzi knihy Svatá hlava. Aktuálně vám nabízíme pohled na zatím poslední počin české autorky nazvaný něžně a poeticky Poupátka. Ale že se o žádnou poetiku nejedná, za to dáme ruku do ohně. Stejně jako Svatá hlava, i tato knížka vyšla v nakladatelství Vyšehrad v edici Tvář, a také ona se pyšní nádhernou grafickou úpravou, jíž má na svém kontě spisovatelčin manžel Ondřej Dolejší.
Děj je nastíněn z pohledu hlavní hrdinky, jedenáctileté Františky, které nikdo neřekne jinak než „Fanyna“. Dívenka se potýká s rodinnými problémy, mezi rodiči nepanuje příliš vřelý vztah, matka upřednostňuje bratra a otec má v hlavě jen podnikání, do něhož je třeba napumpovat hodně peněz. Františka se upíná k divadelnímu kroužku, kde se cítí nejlíp. Ten už přes dvacet let vede Mirek, jehož svérázné metody hrdinku i její divadelní souputníky fascinují, bohužel však ve svém věku někteří nedokáží pochopit, že to nemusí být v pořádku. Mirek je bere jako dospělé, tvrdí jim, že správným hercům nevadí osahávání a líbání, což na vyspělejších členkách také názorně předvádí. Je velmi sugestivní a vemlouvavý, navíc je pro Františku prototypem ideálního otce, svých svěřenců si všímá, takže mu věří a veškeré pochyby zahání hned v zárodku. To, že je něco špatně, holčička vlastně nevnímá. Že zlo neexistuje, dělají i obyvatelé zapadlého městečka, kde Mirek divadelní kroužek provozuje. Někdy je lehčí přivřít oči a dělat, že nic. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…
Zatímco v předchozím autorčině počinu byl hlavním hrdinou mladý muž s mentálním postižením, Poupátkům dominuje dívka stojící na prahu puberty. Františka je klasická představitelka své generace, tomu je přizpůsoben styl psaní Hany D. Lehečkové. Připomínat může Vrány Petry Dvořákové nebo Soběstačného Zuzany Dostálové. Autorka umí využívat češtinu, tvoří dlouhá souvětí, v nichž se ale neztratíte.
Táta sedí v obýváku na gauči u puštěný televize, kde běží vánoční pohádky, v ruce má telefon, prsty mu po něm běhaj už hodiny, máma mlčky myje nádobí v kuchyni, cinkání hrnečků je slyšet po celým bytě a já jsem zavřená v koupelně a dívám se na sebe do zrcadla. (str. 173)
Dialogy mezi postavami jsou vyřešeny neotřelým způsobem. Zatímco popisy, či Františčiny myšlenkové pochody jsou vyjádřeny klasickou metodou, přímou řeč autorka přetavila do formy, jakou známe u dialogů v divadelních hrách. Text je z větší části psán obecnou a hovorovou češtinou s využitím vulgárních slov zapadajících do kontextu a kopírujících mluvu současné generace náctiletých.
JÁ: Hele, něco ti povim, jo? Ale nesmíš se smát.MAGDA: Nebudu, řekni.JÁ: Já chci bejt asi jednou herečkou.MAGDA: Proč?JÁ: Nevim. Myslim, že je to nejlepší povolání.MAGDA: Já bych chtěla bejt manikérkou.JÁ: Proč manikérkou?MAGDA: Nevim. Ráda koukám lidem na ruce.JÁ: Ale nikomu to neřekneš, že ne? Že chci bejt herečka.MAGDA: Neboj, nikomu.JÁ: Dík.MAGDA: Pičo. (str. 52)
Vyprávění sledujeme z pohledu Františky s využitím ich-formy a přítomného času. Stejně jako Zuzana Dostálová v Soběstačném pronikla do světa náctiletého kluka, totéž se podařilo Haně D. Lehečkové v Poupátkách. Františka je v jádru ještě malá holka, i když „rozkvetlá poupátka“ na jejím hrudníku svědčí o něčem jiném, a toho si je především vědom vedoucí divadelního souboru Mirek. Do tématiky pedofilie se autorka ponořila s citlivostí, přesto není příliš příjemné číst o muži, který místo toho, aby děti vychovával, chránil je před nástrahami světa, se ukazuje jako obratný manipulátor, jemuž se daří svěřence okouzlovat a splétat kolem nich sítě nenechavých rukou.
Během čtení si možná spolu se mnou řeknete, jak je možné, že na maloměstě mohlo pedofilovi jeho chování procházet téměř dvacet let, aniž by na problém někdo upozornil. Možná právě proto, že je to typ destinace, kde si všichni vidí do talíře a bojí se na některé věci ukazovat, hlavně, ať je klid. Poupátka se na trh dostala v době, kdy kampaň Mee Too prorostla téměř celým světem, proto možná nepřekvapí zjištění, že počin Hany D. Lehečkové vychází částečně z jejích vlastních zážitků.
Autorčin styl psaní nemusí přijít vhod každému. Kdo preferuje úderný styl, v němž děj odsýpá, pro toho budou rozvláčná souvětí boj s větrnými mlýny. Spoustu situací spisovatelka nijak nevysvětluje, nechává je otevřené, aby se čtenář nechal vést vlastním úsudkem. Také tento jev může být kamenem úrazu pro ty, jenž mají rádi ve všem jasno.
Přiznám se, že jsem měla původně z Poupátek strach, autorčina předchozí kniha byla čtenáři přijata spíše rozpačitě. Naštěstí se obavy ukázaly jako liché, počin řadím mezi top tituly letošního roku. Líbil se mi nejen způsob, jakým Hana D. Lehečková náročné téma uchopila, ale netradiční pojetí dialogů.
Pomůže-li knížka aspoň jednomu zneužívanému jedinci, aby se nebál na svá traumata upozornit, je to jen dobře. Doporučila bych ji nejen čtenářům zajímajícím se o tabuizovaná témata společnosti, měla by se stát pevnou součástí doporučené četby na druhém stupni základních škol a na školách středních.
Tyhle jizvy na dětské duši jen tak nezmizí. Zneklidňující román nositelky Ceny Jiřího Ortena.
Divadlo umí okouzlit. Ví to i jedenáctiletá Františka, která se po škole víc než domů těší do dramatického kroužku. Proč však vedoucí Mirek své divadelní partě zakazuje kamarádit se s jinými dětmi? Proč tvrdí, že správná herečka musí režisérovi vždy zcela důvěřovat, a nutí své svěřenkyně se svlékat? Zdá se, že ospalé městečko, kde Františka žije, má už řadu let závažné tajemství – tajemství, o kterém všichni tak nějak vědí, ale promluvit nechce nikdo.
Rok vydání: 2021
Žánr: psychologický román
Počet stran:368
Formát: epub, mobi, PDF
Komentáře
Okomentovat