Recenze: PODZIMNÍ BOOGIE WOOGIE (Jan Švancara)

Detektiv pod obraz!

Podzimní boogie woogie (Jan Švancara, nakladatelství Pointa), detektivní román

Za recenzní e-knihu děkuji portálu Palmknihy.
Chci zakoupit tento titul!


Jan Švancara je brněnský autor, otec několika dětí a nadšený komentátor veřejného dění. Padá-li na vás podzimní splín, uchopte raději jeho knihu Podzimní boogie-woogie a nechte se pošmourným dušičkovým Brnem provést až k záchvatům smíchu a neotřelé pointě.

Hlavním hrdinou detektivního příběhu je soukromý vyšetřovatel Viktor Náplava, svéráz a samorost, který jednoho všedního dne přijme banální zakázku. Zadavatelem je zazobaný papínek, obávající se o blaho své dcery, studentky filosofické fakulty. Kolem dívky se prý motají podivná individua a soukromé očko má za úkol zjistit proč. Slečna je ovšem dosti půvabná a Viktorovy sledovací techniky vskutku ojedinělé, následkem čehož se ve víru vtipných hlášek řítí mladý detektiv po hlavě přímo do pořádné motanice.

„No, popravdě už si toho moc nepamatuju, ani že bychom si předtím povykali. Ale hlavně bych potřeboval vědět, proč telefonuju sám sobě na cizí mobil,“ zeptal se narovinu Viktor.

„Ty seš roztomilej. Ten tvůj mobil mám já. Včera jsi mi ho dal.“

Viktor se už znal, věděl, že když se opije, bývá hovorný, družný a velkorysý, ale že by byl tak štědrý, to by ho nenapadlo.

„Požádala jsem tě o telefon a tys mi místo čísla dal aparát,“ vysvětlovala Marcela.

„Tos musela být pěkně opilá, že si ani nepamatuju, jaks mě žádala o telefon. Teda, chci říct, žes chtěla číslo na mě,“ koktal Viktor. (str. 24)


Velkou devizou této poměrně útlé knížky je humor, který staví na slovních hříčkách, nečekaných obratech či přirovnáních, popřípadě na klasických klišé. Svěží lehkost vypravování koketně zavádí čtenáře dál, a nenechá ho spočinout, takže než se naděje, je na konci. Tempo je svižné, v závěru ještě graduje a napětí, z něhož jde po zádech mráz, autor buduje tak snadno, jako si jiní zavazují tkaničky.

Jazyk je příjemnou směsicí prosté hovorové češtiny a krásných stylově vybroušených obratů a souvětí a většina postav je snadno k rozeznání díky dobré řečové charakteristice. Text stojí především na duchaplných dialozích.

„Já si dám grog.“

„Malý nebo velký?“

„Malý grog pro lidstvo, ale velký grog pro člověka. Dáš si něco s námi, Víťo? Zvu tě.“

„Ne, já pak půjdu na pivo černý,“ odpověděl s úsměvem barman.

„Správně se říká ‚na černé pivo‘,“ opravil ho Viktor. Z nějakého důvodu měl tenhleten vietnamský mládenec rád černé pivo, ale nenaučil se přívlastek dávat před podstatné jméno. (str. 31)


Nepřekvapivě je nejdůležitější postavou Viktor. Děj sledujeme z jeho perspektivy, a přestože vypravování je vedeno v er-formě v minulém čase, šel autor v hledání autentického vyjádření tak daleko, že se ani nedozvíme, jak hrdina vypadá. Zcela ve stylu tradičních noirových detektivek má tohle soukromé očko potíže s nadměrnou konzumací alkoholu a se vztahy k ženám, což se stává sympatickým východiskem k lehké parodii.

Viktora snad není možné nemilovat. Místy je tak strašně nemožný, až je vlastně skvělý. Autorovi tímto skládám hold, neboť se mu povedla jedna z těch dokonale rozporuplných postav, která je ale zároveň naprosto vnitřně konzistentní. A čtenář, podobně jako u kapitána Karotky z pera britského autora Terryho Pratchetta, může věčně bádat, zda je tak hloupý nebo tak geniální…

„Je trochu divný. Kdybych nevěděla, co je zač, tak bych se ho asi trochu bála. Ale když si člověk odmyslí ty jeho nejapné vtipy, tak umí být docela fajn. Jen nevím, jestli je dost… jestli není…“ hledala Marcela slova.

„Jestli není tak trochu blbej?“ dokončil lakonicky rada. „To ti můžu říct naprosto jasně. Je i není. Ten kluk má v hlavě tak prázdno, že může do palice nacpat naráz tolik informací jako nikdo jinej a pak z něj padají nápady k nezaplacení. On myslí rychleji, než to sám stačí chápat. (str. 43)


Kromě Viktora, který je vskutku originál, si zaslouží pozornost i sledovaná studentka Marcela. Dáma v nesnázích hraje svou úlohu s grácií, je sympatická a snad by si zasloužila i více prostoru, jenže vzhledem k tématu a žánru a v neposlední řadě i vzhledem k rozsahu, nemá nárok. Dozvídáme se tedy o ní jen málo. Je pilná studentka, inteligentní, milá a přátelská, bohužel zůstává oproti vyšetřovateli jen zběžně prokreslenou, i když uvěřitelnou, vedlejší postavou.

Možná je to tím, že vyprávění bravurně vtáhne do děje a přiměje odložit ostražitost, ale nezaznamenala jsem logické nesrovnalosti ani jiné díry v ději, což u detektivky rozhodně hodnotím kladně. Příběh je prvoplánový a jednoduchý, ale vždy v mantinelech žánru a přistoupíte-li na hru, nenechá vás ani chvíli se nudit.

Moraváky jistě potěší i to, že se děj odehrává v Brně. Pocity i atmosféra působí mnohem silněji, když člověk popisovaná místa zná a dovede si je představit. Vše je hmatatelnější a ději to přidává další rozměr, kdy čtenář znalý prostředí přemítá, proč šli hrdinové zrovna tudy a ne jinudy a zda se za uvedenou dobu mohli dostat z místa A na místo B.

„Víš, že si tě moc nedokážu představit, jak chodíš do fitka zvedat činky, abys pak mohl padouchovi dát pořádnou ránu pěstí?“ řekla podezíravě.

„To bude asi tím, že já do fitka nechodím. Vyrůstal jsem na sídlišti. Já jsem od malička trénoval tak, že jsem rozdával rány pěstí, abych byl fit, kdybych snad musel někdy zvedat činku. V posilovně jsem byl jen jednou, podívat se. Ale měl jsem dojem, že tam se místo silných svalů vypěstuje leda tak silný zápach.“

„To já zase sportuju ráda, ale pravda je, že raději venku než někde zavřená.“

„Tak to se můžeme ze sportu trochu projít,“ navrhl Viktor. „Dvojka ke hřbitovu před chvilkou odjela. Můžeme jít pěšky na Nové sady, než pojede další.“ (str. 94)


Po dočtení však u mě přetrvává pocit, že by závěrečná část mohla být delší. Je to zvláštní, neboť všechny nitky jsou uspokojivě svázány, vzhledem k žánru nepřekvapí naznačený směr, jímž se ubírá slibná romantická linka, pointa je třeskutá. Snad jen ve vzduchu zůstává viset krvelačná čtenářská touha, vidět padoucha zmítat se v předsmrtných křečích, aby byl opravdu pořádně potrestán…

Zajímavým prvkem je uvození každé kapitoly úryvkem z deníku neznámého legionáře. V úvodu se můžou zápisky v kurzivě zdát trochu matoucí, jelikož nekorespondují s dějem kapitol, průměrně gramotný čtenář se ale rychle chytne. Následně si může nejen vychutnat, jak do sebe historie a současnost zapadá, ale také se ponořit do úvah o první světové válce či se nechat obohatit informacemi podávanými takto stravitelnou románovou formou. V poděkování autor uvádí zdroje, z nichž pro tuto část knihy čerpal, lze tedy předpokládat, že historická fakta jsou ověřená.

Podzimní boogie-woogie je kniha, která vám přinese zábavu, ať už ji budete číst v kterémkoli ročním období, ale teď, když se dny krátí, je to jedna z nejlepších voleb k víkendovému šálku horkého čaje, jakou může čtenář udělat.


Podzimní boogie woogie je detektivní příběh, který ve svižném rytmu nočního života v moravské metropoli rozvíjí zápletku, jež sahá daleko za hranice města. Zkrachovalý provinční detektiv se dostane k případu, který je na první pohled nad jeho síly. Osobní čest mu ale nedovolí nechat v nesnázích bezbrannou mladou ženu, a proto se pustí do rozplétání tajemství, které sahá do historie a přivádí na scénu mocné nepřátele. Podzimní boogie woogie je kniha pro všechny, kteří mají rádi klasickou detektivku, v níž se tajemství potkává s humorem.

Nakladatelství: Pointa
Rok vydání: 2020
Žánr: detektivka
Počet stran: 176
Formát: epub, mobi, PDF


Logo e-shopu Palmknihy


Komentáře