Zabít sráče je málo... Musí trpět!
Za recenzní výtisk děkuji autorce Rosaně Zvelebilové.
Chci zakoupit tento titul!
Kdo nebo co je Rosana Zvelebilová? Je to paní učitelka vyučující chemii, výtvarná umělkyně a filmařka žijící v Brně. Nás však tato žena zajímá převážně v roli spisovatelky. V rámci literatury vzbudila rozruch se svým debutovým románem Bedny – Zabít sráče!, jenž vydala pod nakladatelstvím Igora Indrucha. Že jste o titulu neslyšeli? Možná nejste ve správných Facebookových skupinách a tato žhavá novinka, která se tam masivně propaguje, vás prostě minula. Dle ohlasů čtenářů si Bedny neberou servítky s ničím a nikým. Nabízí tedy publikace podle slibů autora – sráče na zabití? Drsnou jízdu ve stylu chladnokrevných mafiánů? Důmyslnou zápletku? Nebo jednoduše... Sedneme si z Bedny na pr... na zadek? Trefila Rosana Zvelebilová do černého? Anebo přestřelila a vyrazila do literárních vod s něčím, co si měla nechat na dně šuplíku? Tak schválně.
Některé dny jsou horší a některé úplně strašné. Přesně tak by to popsal sráč. Nejobávanější muž z Poddrna, ředitel firmy Poddrnostav a mafiánský boss, který pro vraždu nechodí daleko. Nikoho ani jeho samotného by nenapadlo, že by byl někdo tak blbý a šel po něm. Ale stávají se i divnější věci a tak...
Stát na střeše ve světle reflektorů a ukazovat fakáče desítkám ozbrojenejch chlapů na dvoře, který střílejí mým směrem... Jop tomu říkám ideální noc. (str. 9)
Proč se bývalá učitelka rozhodla bosse odpravit? Co sráče vytesalo do chladnokrevného zabijáka, který do dža pošle i celé rodiny? A proč to všechno vypadá tak a pak zase jinak? A co s tím vším má společné BDSM a touha po smrti? Na to vše musí učitelka přijít dříve, než jí dojde trpělivost. Jakou z několika připravovaných smrtí si pro něj vybere?
Bedny – Zabít sráče jsou vyprávěny retrospektivou, která nemá úplně daná pravidla. Autorka se čtenářem hází z blízké budoucnosti do minulosti, podle toho, co potřebuje sdělit. Stane se velice jednoduše, že se v tom ztratíte a bude vám úplně volné, v jaké datu se co odehrává. Výhodou je, že z textu je celkem patrné a zřejmé, v jakém období hlavních hrdinů se ocitáte, a tak se nemusíte zdržovat otravnými daty u kratičkých kapitol. Ono to prostě nějak vyplyne. A jak jsem zmínila více hrdinů, tak jsou to konkrétně dvě stěžejní postavy: Sráč a učitelka Zbořilová. Příběh je vedený v první osobě očima obou protagonistů. Díky tomu se na situace můžeme podívat z různých úhlů a dokreslit si je. V knize jsou také ztvárněné kapitoly s názvem videozáznamy. Ty se nepovedlo dobře podat ze zamýšleného pohledu sráče. Působí tak jako er-forma, která čtenáře vskutku dobře zmate a rozhodí.
Celá publikace se rozděluje na třicet hlavních pojmenovaných částí, které naznačují, o co v následujících datovaných úsecích půjde. Setkáme se s názvy jako: Jak jsem se stala hysterickou p***u (v knize necenzurováno), Struna, Právník nebo Jak jsem se rozhodla zabít sráče. Stále se nedokážu ubránit tomu, že rozdělení spíše slouží samotné spisovatelce v orientaci časového harmonogramu vyprávění. Text je jako puzzle a po dočtení se celé dějství chronologicky složí ve vašem mozku samo a berličky v podobě hromady dat a nadpisů jsou v podstatě zbytečné. Ovšem autorka má opačný pocit, a tak obsahem ozdobila i tematickou záložku do knihy... No, jako bych citovala sráče: „M***t ježka!“ (v knize necenzurováno).
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Jestli máte představu, že si někoho oblíbíte, tak vás asi zklamu. Charaktery byly navrženy tak, aby měl každý svého kostlivce ve skříni. Někdo tam má rovnou celé pohřebiště. Spíš budete ty pobíhající a často křičící postavičky pozorovat s určitým odstupem, ale v napětí. Sráč připomíná cibuli, má vrstvy a ano, také smrdí. Buď po zvratkách, potem nebo krví. Nejlépe vším dohromady. Sráč (jeho jméno se nikdy nedozvíte) na počátku vystupuje jako nekompromisní a vulgární (s prominutím) h****o (cenzurováno recenzentkou), jenž miluje dětinské juchání, kaktusy, chlast a vraždy. Mezi jeho obvyklá slova bych zařadila: M***t, Jop, Nah a M***t ježka (v knize necenzurováno). Jeho temperament je vlastně až moc přemrštěný a do finále už dojel jako několikrát použitá nafukovací panna. Za to úča Zbořilová je na tom o dost lépe. Čtenář má krásný a jasný scénář toho, jak se z tuctové paničky stane bestie s drápy od krve a s touhou zabíjet. Celý její koncept zafungoval, jejím motivacím a chování jsme schopni porozumět a přijmout její novorozenou zlou podstatu. Figur je celkem dost a všechny utváří a dávají ožít prostředí, kde se děj odehrává. Vystupující nemají problém s uvěřitelností a jednají podle situací.
„Mrdat,“ řekl jsem nahlas, zvedl jsem se a vyšel ze zázemí. Neopatrně jsem prošel kaluží krve a rozhodně se mi nelíbilo, že se mi fotr i po smrti lepí na paty. (str. 294)
Jen ten sráč má problém s autorkou nebo ona s ním. Několikrát jsem si musela položit otázku, jestli jej Zvelebilová nepřepisovala tolikrát, že se z něj stal nepříjemný kočkopes anebo jestli mu prostě násilně nenacpala takovou roli, aby z Beden nevyšla se špatnou pověstí. A přesně v tom mají Bedny dost velkého červotoče! Na jedné straně sarkastické, sprosté a „mámvšeuřiti“ dílo do sebe postupně nasává vážnost, emoce a city. Jenomže to nefunguje stejně jako ananas na pizze. Kdyby R. Zvelebilová dílo vzala a roztrhla vedví, tak má Bedny, které jsou bezhlavé, sprosté, vtipné, absurdní a Poddrnostav, Poddrno a Brutustán jsou skvělými kulisami pro tuhle krvavou a zlou věc. No a druhé Bedny už vás prostě na ten zadek posadí. Spisovatelka se stává rázem seriózní a předkládá scény tak, že vám běhá mráz po zádech, je vám líto hrdinů a kroutíte pohoršeně hlavou, co se jim to stalo. Prostě napínavý akční thriller z podsvětí. A tohle dohromady a v této podobě tvoří hybrida mezi žánry, který se velice těžko tráví. Přesně to vystihuje královnu Koloběžku... Ani oblečená, ani neoblečená...
A o čem kniha tedy je? Velká bublina tajemna, která se okolo příběhu váže je až deprimující. Román se potýká s tématem nenávisti, vnitřních rozkolů, deviacích a v podstatě i nenaplněné a chybějící lásky. To vše je vsazené do drogového, mafiánského prostředí, kde intriky a smrt jsou na denním pořádku. Sprostá a možná i erotická (záleží na vkusu každého z nás) mašinérie startuje polapením sráče. Postavy se potýkají s odhalováním tajemství a sebepoznáním. Ač Bedny na první pohled tak nevypadají, bez všech těch vulgarit a krve se jedná o dílo s velkou mírou mezilidských vztahů, které nám cizí nebudou, snad jen kromě těch mrtvol. Styl vyprávění nedokážu přirovnat k žádnému aktuálnímu českému autorovi. Snad nejblíže k němu jsou Kotleta, Žamboch nebo Kulhánek. Ti do svých knih však nedokázali dostat aspekt ženskosti, který je Bednám vlastní a dělá z nich originál.
Velice oceňuji, že R. Zvelebilová píše poutavě, čtivě a u čtení se bavíte. Umí dobře vykreslovat a v Poddrnu se cítíte jako doma. Příběh se odehrává v alternativní České republice (Brutustán) a funguje to tam úplně stejně jako u nás. Dokonce tam znají i Červeného trpaslíka a hlášku o tom, kdo je mrtvý, zažijete rovnou dvakrát. Autorka si dílo promýšlela, spíš jím hodně žije, což se podepsalo i na románu. Nekončí totiž ve slepých uličkách ani není nesmyslný. Prostě ten literární talent tam je.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Když už jsme u talentů, tak autorka nejen na svém webu a Facebooku, ale také do publikace promítla svého uměleckého ducha (ne, ještě nezemřela). Ilustrace, jež knihu zdobí nejen na obálce ale i uvnitř, představují scény i v krátké komiksové podobě. A protože čeho je moc, toho je pro Zvelebilovou málo, komiksové bubliny s Prásk! Tuf! Bum! Plesk! Buch! a další citoslovce jsou napěchované i do textu, takže když se začtete, dostanete napleskáno nebo naboucháno... Což určitě všichni ocení. Ilustrace jsou na tom stejně jako retrospektiva. Bez ladu a skladu. Něco je barevné, něco černobílé, něco je v jednom stylu pak zase v onom. Komiksové pasáže jsou často uváděny dříve, než se k nim v textu dopracujete. Je to stejné, jako by vám někdo vykecal, jak dopadne Rob Stark ve Hře o trůny. Nic to však nemění na tom, že alespoň dopomůžete své vizualizaci. Proč některé postavy vypadají jako Babiš, Schwarzenegger, Dwayne Johnson nebo jako Bryan Cranston asi nemá smysl řešit. Jestli je ilustrací moc, nebo málo už asi bude individuální u každého čtenáře.
O co se nám tedy obohatily pulty knihkupectví? Určitě o experiment v mixování žánrů akčního thrilleru ve stylu Quentina Tarantina. Je to funkční? Bohužel ne na sto procent. Prostě je tam moc elementů, které chtěla autorka zpracovat. Všeho je tam moc, tudíž je to překombinované. Zase nemůžu říct, že bych si titul Bedny – Zabít sráče neužila. Své kouzlo a náboj má. Jen jste po dočtení jaksi frustrování a nespokojení s celkem.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Bendy doporučím hlavně těm, kdo hledají něco neobvyklého a nebojí se drsných scén, chladnokrevnosti a absurdností. A určitě by kniha měla nést poznámku, od kterého věku je vhodné ji číst. Přeci jen si ji mládež snadno splete s čtivem právě pro ně, jelikož celá vizualizace titulu je tomu silně nakloněná.
Obálka díla je působivá. Vlastně je to jedna z nejlepších obálek tohoto roku. Co mi tam žalostně chybí je anotace, která se scvrkla na úplné minimum a o knize nám nic neřekne. Proto by potencionální čtenář, který knihu nakupuje fyzicky, mohl být zklamán z toho, co si to pořídil.
Je to sráč. Největší v celém Poddrně. O všem ví, všechny ovládá a počet jeho obětí roste. Jeho protivníkem je… učitelka. Bývalá. A má pro toho nemilosrdného zmetka překvapení: smrt. Krutou, velmi bolestivou a hlavně ponižující.
Jeho utrpení dokonale naplánovala. Nic se nesmí pokazit. Sráč je nevypočitatelný a nepředvídatelný, dokáže využít každé chyby, slabiny i příležitosti.
Polapený padouch se však odmítá chovat jako polapený padouch. A co ona? Zvládne uskutečnit vše, co si naplánovala? Stane se sama tím, čím tolik pohrdá?
Nakladatelství: Igor Indruch
Ilustrátorka: Rosana Zvelebilová
Rok vydání: 2021
Žánr: komiks, akční thriller
Počet stran: 368
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat