Ryze poctivá filmařova zpověď
Za recenzní e-knihu děkuji portálu Palmknihy.cz.
Václav Marhoul se řadí mezi významné osobnosti české kultury. Na svém kontě má kromě jiného výrazné filmové snímky (Mazaný Filip, Tobruk a Nabarvené ptáče), na nichž se podílel jako scenárista, režisér i producent. Právě natáčení filmu Tobruk (a nejen to) je zachyceno na stránkách neotřelého a upřímného deníku Václava Marhoula, který si začal psát v březnu 2006 v Českém Krumlově. Zaznamenal v něm celý proces vzniku filmu od základní myšlenky až po poslední filmovou klapku.
Původní záměr nakladatelského kolosu Albatros Media byl takový, že v knižní podobě vydá rozhovor s Václavem Marhoulem vztahující se k jeho zatím poslednímu snímku Nabarvené ptáče. Autor místo něj nabídl výše zmíněný deník, přestože nikdy neplánoval veřejné vydání a psal ho víceméně pro své čtyři děti. Jako recenzentka a fanynka tohoto charismatického tvůrce můžu říct, že to byla trefa do černého. Osobité zápisky ocení nejen milovníci biograficky laděných publikací, ale zejména budoucí filmaři, jimž Deník tvrdohlavého režiséra může přinést inspiraci a také podpořit motivaci jít za vysněným cílem.
Václav Marhoul je člověk, který svou prací staví na pevných pilířích poctivosti, píle a houževnatosti. Jeho pracovní nasazení má přímo vražedné tempo, do projektů vkládá vždy kus sebe a totéž čeká i od svých spolupracovníků. Tobruk neměl lehký start do života, na jeho uskutečnění bylo třeba sehnat hodně peněz, zajistit filmařské lokace a sehnat herce, kteří by byli v rámci svých rolí schopni jít až na dřeň a sáhnout si na dno – jen tehdy může být jejich herecký výkon autentický.
Ve svých zápiscích se autor zaměřuje na všechny aspekty, které vznik filmu provázely. Představuje herce i filmový štáb nejen jako protagonisty válečného snímku, ale jako bytosti z masa a kostí. Popisuje peripetie při přípravách i samotném natáčení. Pokud jste si až doposud mysleli, že filmování je jen samá zábava a spousta legrace v mnohdy atraktivní destinaci, opak je pravdou. Zjistíte, že střih filmu je jednou z nejnáročnějších disciplín, za devadesátiminutovým snímkem se skrývají kilometry filmového pásu, z něhož se musí vybrat to nejlepší, a hodiny nepovedených záběrů, jež herci musí opakovat i několikrát za sebou, dokud nebude výsledek precizní.
Děláme jeden záběr navíc Kohákova příchodu v celku, pak jdeme na jeho polocelek. Trošku s Vláďou ten záběr hledáme, ale pak se shodneme. Posunujeme pauzu s ambicí natočit zblízka popravu italského vojáka Kohákem. Je to technicky náročné. Danu Margoliusovi musí zezadu vyholit kus hlavy, nato místo pak umístit rozbušku, překrýt to jeho vlasy, pak mu zepředu nainstalovat před čelem trychtýř, ten naplnit krví a ještě něčím, tuším vejcem, natlakovat ho stlačeným vzduchem, zapojit, nabít Kohákovi pušku kapslíkem, všechno to dohromady sesynchronizovat a pak to sjet na kameru. Jedeme to třikrát. Poprvé nevyjde synchronizace a taky krev z hlavy je moc řídká. Dan taky padá tak, jako by hrál na divadle (to je moje chyba, zapomněl jsem mu říct, že sebou musí na zem seknout hned). Podruhé všechno vychází, jen Dan se při pádu stočí tak, že v kameře vidíme ten trychtýř, co má před sebou. Třetí klapka se zdá být naprosto v pořádku, až asi na posledních 6 oken, kdy je vidět, jak Dan úplně hlavou nedopadne na zem. Ale z toho se už vystříhám. (str. 273)
Deník je tak upřímný, jako jeho autor poctivý. Marhoul jde při psaní až na dřeň. Přiznává své vlastní pochyby i slabosti, nehraje si na haura, právě naopak. Je tvrdým, ale spravedlivým režisérem, milujícím manželem a otcem, jemuž během natáčení chybí rodina a nebojí se to říct nahlas.
Jedná se o deníkové záznamy, tudíž je koncepce knihy jasně daná. Původních téměř jedenáct set stran bylo redaktorkou zkráceno do čtenářsky atraktivní podoby a Václava Marhoula představuje především jako scenáristu a režiséra, producentská činnost je ponechána stranou. Autor vypichuje podstatné okamžiky „tobruckého“ období a nebojí se být upřímný či použít hrubšího slova, zapadá-li do kontextu.
Večer si volám se Sylvií. Lukášek se dnes naučil jezdit na kole. A já u toho nebyl. Je mně z toho pomálu do breku. Takový důležitý okamžik a já u toho jako táta absentoval. Místo toho se mrdám s tisíci kokotinama den co den do noci. Strašně jsem zase začal kouřit. Moc. Znovu okolo 40 – 50 za den. To je moc. Mám toho plný zuby. (str. 407)
Na knize spolupracovala novinářka Pavlína Saudková, která režisérův deník doplnila rozhovory s lidmi, kteří se výrazně dotkli umělcova života. Jak Václava Marhoula vidí dvorní kameraman Vladimir Smutný, producentka Kateřina Špůrová a celoživotní kamarád sochař Jaroslav Róna? Publikaci uzavírá fotografická příloha z natáčení filmu Tobruk. Jelikož jsem měla k dispozici e-knihu, již jsem četla ve čtečce, nejsem schopna posoudit kvalitu snímků objektivně.
Pokud můžu o nějaké knížce říct, že v mém výběru aspiruje na knihu roku, byť se ten letošní do druhé poloviny teprve přehoupl, je to právě Deník tvrdohlavého režiséra. Přináší střízlivý, věcný a především zasvěcený pohled na filmařské řemeslo a nechává nahlédnout do života perfekcionisty těsně spjatého se svou prací.
Ostře, odvážně, osobně. Neopakovatelný pohled do světa oceňovaného režiséra.
Václav Marhoul je na české filmové scéně úkazem, který nemá obdoby. Jde si za svým, vždy a za každé situace. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Co ho během natáčení motivuje a kde bere inspiraci? Jak ho vidí jeho nejlepší přítel Jaroslav Róna, kameraman Vladimír Smutný nebo filmová produkční Kateřina Špůrová? Odhalte tajemství Marhoulova úspěchu v jeho osobních deníkových zápiscích, které vás vezmou přímo na plac během natáčení filmu Tobruk.
Nakladatelství: BizBooks
Rok vydání: 2020
Žánr: autobiografie
Počet stran: 400
Formát: epub, mobi, PDF
Komentáře
Okomentovat