Recenze: DELEGÁTKA CESTOVNÍ KANCELÁŘE (Ema Paulů)

 Průvodce prací delegáta

Delegátka cestovní kanceláře (Ema Paulů, nakladatelství Fortuna Libri)

Za recenzní výtisk děkuji autorce Emě Paulů.

Autorka díla Delegátka cestovní kanceláře, Ema Paulů, je dlouholetou delegátkou, která nejen že sepsala své bohaté zkušenosti, ale organizuje také delegátské kurzy, na které v knize často odkazuje. O jejím soukromém životě se v publikaci ani nikde na internetu nic nedozvíme, ovšem se svým cestovatelským a současně pracovním životem se čtenářům celkem detailně svěřuje právě v tomto počinu.

Ema Paulů po studiu přemýšlela, co chce dělat.  Jediné, co věděla, že jí nevyhovuje, je stereotypní a časově neflexibilní práce. První zkušenost s prací delegátky získala jako brigádnice již v osmnácti letech a po deseti letech se k tomuto povolání vrátila. Seznamuje čtenáře s klady i zápory tohoto zaměstnání a odpovídá na otázku, kterou pokládá v podtitulu názvu. Povolání snů, nebo noční můra?

Problém byl ve mně. Nestála jsem o standardní práci a už od dob vejšky jsem si v mezičase pobíhání z večírku na večírek, učení se a veskrze té klasiky, co si umíte představit, neuměla představit, že přijde den, kdy budu muset chodit do práce pět dní v týdnu. Pravidelně! Ustavičně! Navždycky! Do důchodu. Do smrti. Pět týdnů dovolené ročně. Šest, když to dobře půjde. S žádankou předem. Dodržovat předepsaných osm hodin, povinná hodina na oběd v určený čas, pípat magnetickou kartou a radovat se z kávy zadarmo a FlexiPassů v korporátu. A taky možná stravenek. Konferenční hovory, open office a hraní si na casual Friday jako bonus na dortu téhle nuzné reality. (str. 7)


V průběhu čtení nám autorka odhaluje praktiky cestovních kanceláří a ukazuje veškeré výhody a nevýhody, které čekají na budoucí uchazeče o tuto pozici.
S čtenáři se dělí o mnohé vědomosti, které ve své praxi načerpala. Kromě tajů tohoto povolání se dozvíme i spoustu informací o zemích, které Ema Paulů navštívila. Podíváme se s ní do Itálie, do několika afrických států, do Venzuely, na Kubu, Panamu a na konec také do Řecka. Zábavné kapitoly plné historek z práce tak střídají čistě faktické kapitoly. 

Prvně, jdete do práce. Sice jiné, ale pořád do práce navzdory tomu, že se to často zvenku nezdá. Delegatura bývá titulována jako životní styl. Činnost, která podstatně ovlivní i osobní život. Pravděpodobně ne po první sezoně, ale dlouhodoběji ano. Míra ovlivnění se dá hodně regulovat, ale nikdy ne úplně. Těžko se budete starat na denní bázi o nemocné rodiče, když pendlujete mezi hotely v Tunisku. Dost těžko si najdete stabilní partnerský vztah ve Žďáru, když šest měsíců v roce delegujete v Egyptě. (str. 11) 

A tak Eva neví, že ji letí nahradit Ema. Ema neví, že Eva ji nebude týden zaučovat, jak centrála slibovala, jen aby Ema kývla na odlet do dvou dnů. Tourism guláš v plné síle. Takhle to prostě funguje, klame se, občas se přímo lže, všem. Někdy více, někdy méně, podle potřeby. Správný delegát se to musí naučit sám velmi rychle používat. (str. 17)


Kniha je psána v ich-formě a spisovatelka se často obrací přímo ke čtenáři. Narazíme na různé citáty a životní mota, jako je například průpověď, kterou si Ema Paulů říká před každým odjezdem: Nemůžeš objevit nové oceány, pokud neopustíš břeh. Autorka píše běžným hovorovým jazykem, což dělá z převážně faktického díla zábavné a poutavé čtení. 

Knihu bych doporučila všem, kteří uvažují o tomto povolání, a také těm, kteří patří mezi cestující, kteří si představují, že delegátky tráví spoustu času na pláži a poznáváním destinace. Ema Paulů jasně ukazuje, že delegatura není procházka růžovým sadem.

Na safari mě přepadne teplota, zvracení, průjem. Klasika. V lodgi v noci je mi tak zle, že nevěřím, že mě nebudou muset odvážet vrtulníkem. To jsme se zasmáli – vrtulník a tady? Do rána se musím vzchopit. V delegatuře je největší potíž s tím, že za vás neexistuje zástup. Nikoho nezajímá, jak vám je, co vám je, je třeba jet dál. Doslovně velké pódium. Jakýkoli skutečně vážný problém, speciálně je-li delegát nebo průvodce na místě jen jeden, se řeší pokračováním do nejextrémnější možné meze a až v případě kolapsu hledáním takzvaného back-upu (zástupu). Jak to v dané situaci jen jde. Lidově řečeno šití horkou jehlou. (str. 61) 


Na tomto počinu velmi oceňuji, že Ema Paulů popisuje veškeré náležitosti, které k práci patří. Dozvíte se o tom, jak jsou delegáti ubytovaní, kde a jak se stravují, jak tráví svůj volný čas, jak jsou finančně ohodnocení, ale také s čím vším mohou svým klientům pomoci a co naopak v jejich pravomocech není. Představuje tak povolání celistvě a mnohé zájemce tak utvrdí, že toto je ta pravá cesta, a některé zase od tohoto povolání odradí. 

Již jsem měla tu možnost přečíst a zrecenzovat knihu, která je svým názvem a tématem velmi podobná této, ale svým pojetím a obsahem naprosto odlišná. Dovolená očima delegátky, kterou napsala Jitka Herzánová, také popisuje práci delegátky, ale spisovatelka v tomto případě pojala knížku více zábavněji a výpravněji. Vyhýbá se detailnímu popisu povinností a okolnostem, které k zaměstnání patří. Pro vás, koho láká tato profese, tak doporučuji sáhnout po obou těchto dílech.  


Anotace:
Démonizovaná práce, zaměňovaná s pohádkovou dovolenou, sněná, kritizovaná, záviděná i zatracovaná, dozajista málo probádaná. Jsou delegáti, zástupci cestovních kanceláří, skutečně ti, kteří získali práci snů, anebo je to pod pokličkou stále jen lopota a stereotyp, jako jiné profese?

Začtěte se do reálné zpovědi dlouholeté delegátky, která více než deset let žije většinu roku v exotických zemích pod záštitou cestovních kanceláří. V knize zcela bez příkras odhaluje, co vše takový životní styl obnáší, co vám dá a vezme.

Ema Paulů píše blog na facebookové stránce „Delegat-Rep“ a pro zájemce pořádá kurzy, jak se stát delegátem cestovní kanceláře.

Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2021
Žánr: autobiografie, literatura faktu
Počet stran: 302
Vazba: pevná

Komentáře