Rozhovor s Kristinou Waagnerovou: „Aby bylo zlo uvěřitelné, musí mít také uvěřitelnou charakteristiku a motivaci.“

Nedávno jste si mohli na našem webu přečíst recenzi na výjimečnou fantasy Zlatá Grai (první díl z připravované čtyřdílné série). Její autorka, talentovaná spisovatelka Kristina Waagnerová, byla v rozhovoru příjemně sdílná, dozvíte se tedy, co jí vzalo psaní, jak jí práce lékařky pomáhá psát správně emočně vypjaté scény a realisticky vidět lidské charaktery tváří v tvář obtížným situacím, a o tom, že vydávání knih je jako pořádně náročný běžecký závod. Mimochodem právě vytrvalostní a terénní běhy jsou autorčiným koníčkem. :)

Přísežní sourozenci Bastien a Isarell nastupují do bojové školy Světelné říše. Oba si určují vysoké cíle... Oba se stávají klíčovými loutkami v rukou velmi nebezpečných intrikánů.  

Zdroj: FB autorky

 

Na vašem facebookovém profilu, kde představujete knihu Zlatá Grai, jsem se dozvěděla, že jste lékařkou. To je pro mě zajímavé spojení, proto se nezlobte, že začnu otázkou: Proč píše lékařka fantasy?

Tak to je velmi jednoduché, začala psát fantasy mnohem dříve, než se stala lékařkou. 😊

Jak vaše profese ovlivnila váš náhled na knihy (ty které čtete i píšete)?

Nemám pocit, že mi lékařská profese mění náhled na knihy, ale zcela určitě se (zejména do mého psaní) značně promítá. A nemyslím tím ani tak nějaké bazírování na medicínských postupech, fyziologických a patofyziologických stavech, popisech zranění nebo anatomických pojmech. Využívám spíše svých emočních vjemů a prožitků. 

Specializuji se v urgentním oboru, pracuji tak s lidmi, kteří mají bolesti, silnou emoční zátěž, jsou vystrašení, zoufalí, je jim špatně. Vím, jak individuálně reagují, jak vypadá totální vyčerpání. Jak někteří i při obrovských bolestech a únavě bojují a dokážou znovu a znovu zmobilizovat síly, a naopak jiní, jak snadno rezignují jen při počínajícím diskomfortu. Znám reakce na fatální diagnózy a prognózy, jak ty hysterické, tak neuvěřitelně silné a statečné. Sama jsem se už několikrát dotkla hranice úplného fyzického i psychického vyčerpání. Naše služby jsou často jako celonoční adrenalinový sport – permanentní stres, fyzická námaha, spánková deprivace, souběhy vážných operací. A COVID to celé zvedl ještě o další úroveň.

Ve fantasy své hrdiny rádi podrobujeme těžkým fyzickým a emočním zkouškám, mučíme je, drtíme těžkými tréninky, trápíme dlouhými boji a bitvami, moříme je hladem, únavou a bolestí. 

Myslím, že právě v tom mám výhodu vlastních i přenesených zkušeností. Samozřejmě si také ráda nadsadím na vrub nějakých abnormálních schopností, ale snažím se všechno vztahovat k reálně snesitelné zátěži a uvěřitelným reakcím.

Jak na vaši literární snahu pohlíží vaše okolí?

Mé nejbližší okolí mě od začátku velmi podporovalo, ale vědělo to opravdu jen pár lidí. Přede dvěma lety jsem se na popud mé nejlepší kamarádky a zároveň alfačtenářky rozhodla přestat šuplíkařit a pokusit se své, do té doby opravdu čistě relaxační psaní nabídnout veřejnosti. A ke knize se vlastně začínám více přiznávat až teď po jejím vydání – reakce jsou velmi milé a povzbudivé nejen od přátel, ale i ze stran profesních kolegů.

Na sociálních sítích jsem zachytila, že čtenáři přirovnávají vaši knihu k Naslouchači. Co na toto srovnání říkáte?

Že si tu knihu musím konečně přečíst. 😊

Velice se mi líbila propracovaná kultura vašich originálních bytostí zvaných Jorrei. Co vás inspirovalo k tomu udělat je právě takové?

Vytvořila jsem dvě konkurenční rasy, jednu žijící z energie denních hvězd a druhou žijící z energie nočních hvězd. Denní rasu jsem si od začátku připodobňovala k andělům, noční trochu k upírům nebo možná spíše warhammerovským temným elfům. 

Konkrétní představa jorrei ve mně poté už vyklíčila sama – bytosti světla, krásné, ale studené, bezcitné, racionální, milující řád. Se všemi pozitivy i negativy z toho vyplývajícími.

Zaujalo mě, že Jorrei nejsou zrovna kladné postavy. Spíše mezi nimi vládne odtažitost a chladná krutost. Moc se mi proto líbí, že si Bastien navzdory těžkému výcviku uchoval tak dobré srdce. Čím to podle vás je způsobeno? (Mám svůj tip, tak by mě zajímalo, jestli jsem správně pochopila autorský záměr.) A je vůbec možné, aby v takto pokřiveném světě zůstal někdo normální?

Obecně nemám ráda kategorizaci absolutního zla a absolutního dobra. Aby bylo zlo uvěřitelné, musí mít také uvěřitelnou charakteristiku a motivaci.

Většina jorrei jsou míšenci, čím větší podíl jorreiské krve, tím více se blíží andělskému ideálu. Schopnostmi i vlastnostmi. Lidský podíl se odráží v jejich zranitelnosti, dokud nedosáhnou nejvyšší úrovně výcviku, a také v jejich slabostech, potažmo i citech. Bastien je sice šlechtic a nese vysoký podíl jorreiské krve, jeho laskavá povaha je ale čistě lidským odkazem. Pro čtenáře je Bastienova povaha sympatická, ale pro něj osobně spíše hendikepem.

Dovolím si zde na vysvětlení dvě ukázky z druhého dílu:

Rozhovor mezi bratry Felixem a Bastienem – náhled Bastiena.

„O jejím postavení a právech se nelze přít. Otázka zní jinak, můj bratře. Jsi válečný kníže, stříbrný jorrei, syn pána všech rytířských řádů. Tvým úkolem není posuzovat jednání svých velitelů, ale poslouchat. Jaký je tedy důvod toho, že jednoho velitele poslechneš a druhého ne? To mi zní jako velké pochybení u někoho ve tvém postavení... kníže Bastiene.“

Bastien se odmlčel. Po chvíli otočil hlavu trochu stranou. „Dostals mě, Felixi. Samozřejmě, Jorr´Saage přikazuje, abychom jednali bez ohledu na naše city, ať už přátelské, rodinné či jiné. Ale ani stříbrní rytíři, jinak velmi loajální a přísně cvičení, nejsou v tomto ohledu spolehliví. Málokterý by nezaváhal, kdyby mu velitel přikázal zatknout, mučit a následně popravit vlastní sestru, ženu… nebo třeba syna. Je to i moje slabina.“

A dialog mezi jorreiskými čaroději – pohled Sittů.

„Felix Demnogonis,“ pronesla zamyšleně Erin Aniú. „Jeho nadání je zcela ojedinělé.“

„Bude třeba zapracovat na jeho duševní kondici,“ odtušil Sataaran trochu kysele. „Po té projekci se sesypal. Ještě teď se třese, když na něj někdo promluví. Možná by se mu také hodila tvá… konzultace, Důstojná. Jak jsi sama řekla, je to obrovský talent. Potřebujeme ho provést konfirmací a udržet si ho po ruce. Je však zapotřebí odstranit jeho slabé povahové rysy.“ Sataaran si odfrknul. „Demnogoniové. Přesně jak říkal Daimón – setsakra dobré dispozice, ale měkké povahy. Škoda téhle vady, velká škoda.“

Sarrei jsem si představovala jako kombinaci vlkodlaků a upírů, jsou hodně krvelační. Zamýšlela jste je tak? 

Upíři pro ně samozřejmě byli předlohou, v kombinaci s dalšími běžně užívanými temnými rasami. Sarrei vyznívají jako jednoznačně záporný národ, z jehož podstaty vyplývá krutost a záliba v násilí. Já je ale vidím spíše jako lovce, pro které jsou ostatní druhy prostě jen kořistí. V druhém díle, a zejména pak ve třetím, se s nimi důkladně seznámíte. A pokud jsem je napsala dobře, tak si i mezi nimi najdete ambivalentní postavy, u kterých se nebudete moci rozhodnout, jestli jsou kladné, nebo záporné.

Zdroj: archiv autorky

Je těžké vymyslet nové rasy?

Vymyslet rasy je snadné, nejhorší pro mě bylo vytvořit originální systém magie. Tady jsem si sama na sebe trochu upletla bič, když jsem navíc každou rasu obdarovala individuálním přístupem k magii a jejímu používání. A zde jsem asi trochu postižená roky studia fyziky, chemie a biologie, trvám na alespoň částečném dodržování zákona o zachování energie. Promyšlení všech těch magických pravidel, včetně zdrojů, vzájemného působení, dobíjení a dalších návazností bylo náročné. De facto jsem to konstruovala po celou dobu studia medicíny.

Ve věnování, které jste mi do knihy vložila (Děkuji.), jsem se dozvěděla, že Zlatá Grai není prvním vaším dokončeným dílem, je jen první vydanou knihou. Co bylo před Isarelliným příběhem? Týkalo se to jejího světa?

Nebudu-li počítat dětské pokusy, tak první počin, který už si tedy počítám na konto, byl pětisetstránkový, čtyřdílný, ručně psaný román o Amazonkách, kterým jsem se bavila přibližně v období dospívání. Po jeho dokončení jsem nastoupila na medicínu. První dva roky jsem byla studiem hodně vytížená, ale pak už jsem měla chuť na další projekt. Potřebovala jsem však nejdříve vymyslet funkční prostředí, abych se v něm mohla zase pár (desítek) let bavit. Před Zlatou grai je asi 100stránková první verze s úplně jiným příběhem, ze kterého jsem nakonec použila jen názvy a úvodní scénu.

Co vám tyto první literární pokusy daly a co vám vzaly?

Vytrénovaly mě v psaném projevu, to jednoznačně. Baví mě psát konflikty a vyhrocené scény, většinou jsem při psaní sama excitovaná – a zdá se, že to dovedu přenést i na své čtenáře. A vzaly mi čas, moře času.

Co byste v tomhle světle doporučila lidem, kteří se zajímají o psaní?

Dokud píšete jen pro sebe, neřešte žádnou zpětnou vazbu, žádné hodnocení. Položte se do toho a užijte si to – jako když běžíte horami a jste tam jen vy sami a krajina kolem vás.

Naopak pokud se rozhodnete vyjít s tvorbou na veřejnost, jděte do toho se zdravým sebevědomím, sebereflexí a pokorou, protože pak už to není běh volnou přírodou, ale pěkně drsný trailový závod.

Je nějaká literární teorie nebo poučka, kterou když jste se dozvěděla, zažila jste takový ten „Aha!“ moment?

Nejedná se o konkrétní poučku. Ale přede dvěma lety jsem vstoupila do skvělé facebookové skupiny Veroniky Matysové „Odstartujte svoji knihu“, kde jsem načerpala mnoho cenných rad. A největší pomocí pro mě byla hned první zpětná vazba, kdy jsem požádala o betaci první kapitoly a přišlo mi pět velice užitečných kritik. Byly pozitivní, což mě tehdy velmi namotivovalo, a zároveň obsahovaly konkrétní tipy, díky kterým jsem pak byla schopná provést opakovanou revizi textu.

A na co si chcete dát u psaní pozor do budoucna? Ovlivní to nějak chystané pokračování Zlaté Grai?

Cítím se být nyní o dost zkušenější ve zpětné analýze textu, přesto mě trápí občasné překlepy a drobné chyby, které v prvním díle nacházím. Přestože jsem si svou češtinou dost jistá, poprosila jsem u druhého dílu o pomoc korektorku – a zapracovávání jejích komentářů mě utvrzuje v tom, že autorská slepota je mrcha. (Tímto jí posílám poděkování – jsi skvělá, Jančo!)

Na co se v další knize můžeme těšit?

V druhém díle budou Isarell s divoženkami předvolány před sittské čaroděje a jorreiského Sedmikrále, aby obhájily svůj únik z jejich područí. Dostanou možnost, jak spor urovnat – absolvovat misi s cílem, který je pro jorrei téměř nepředstavitelný, ale pro grai s divoženským výcvikem jako stvořený. Sitté je tak otevřeně posílají na smrt, ale královna divoženek ten úkol přijme. Napjatá situace se tím samozřejmě nevyřeší, naopak se extrémně vyhrotí. Čeká vás dějová exploze.

Děkujeme za rozhovor.

Já také moc děkuji. 😊 K. W.