Rozhovor s Klárou a Evou Pospíšilovými II.: „Pořád se najde tolik knih, ve kterých autoři předstírají, že osmnáctiletí kluci nemasturbují.“

V první části rozhovoru jsme vás informovaly o kvalitním LGBT románu Pátá minuta je o nás, ale také o autorkách a jejich psaní. Jak vnímají kritiku a co všechno si od nich můžete na stránkách Szabi.cz ještě přečíst? Teď si dáme trochu složitější otázky, jestli dovolíte. Ať vám nejen knižní novinku z Větrných mlýnů, ale i začínající spisovatelky Kláru a Evu Pospíšilovy představíme ještě o něco blíž. Děkuji za rozhovor i poskytnuté fotografie. 

Zdroj: archiv autorek

Ethan, nebo Kai? Kterému dáváte přednost a proč? Vím, že je to obtížné. Oba hrdinové si zaslouží čtenářovu pozornost, problémy obou byly závažné, ačkoliv v jiném ohledu, navíc jejich charaktery si nelze nezamilovat. Ale přesto, kdybyste si měly vybrat, který z nich by byl vaším oblíbencem? 

Eva: Jako autor jsem samozřejmě bližší Ethanovi, protože má spoustu mých vlastností a strávili jsme spolu hodně času. Nicméně moje srdce patří Kaiovi. Do něj jsme se s Ethanem zamilovali, do jeho vlasů a úsměvu. 

Klára: Ethan, protože Ethana jsem nevymýšlela. Musela jsem ho poznávat, odhalovat jeho tajemství, učit se ho chápat. Byl pro mě vždycky trochu výzva. Ale malé přiznání: občas mě dokázal fakt štvát tím, jak byl neustále dokonalý! :) 

Nakously jste životní osudy nejen těchto hrdinů, ale i kupříkladu Adama, který to měl doma složité kvůli otci alkoholikovi, zvláštní Hayden, která byla velmi svá, nebo Braxe, jenž byl případ sám pro sebe. Co vlastně skrýval? Ač je to k podivu, oblíbila jsem si i Ethanova otce. Dozvíme se o něm někdy něco víc? Třeba na vašich stránkách nebo v nějakém volném pokračování, ve kterém by dostaly více prostoru tyto zmíněné postavy? 

Eva: Osobně nejsem zastáncem toho, když se autor sveze na příběhu, který si lidé oblíbili, a pak píše další a další pokračování. Některé knihy si druhý díl zaslouží, to člověk cítí, že mají jeho postavy ještě tolik co říct. Ale Pátá minuta mezi ně nepatří. Možná někdy napíšeme kratší povídku, kde se Kai s Ethanem znovu objeví, jako takové poděkování pro naše čtenáře, ale osobně jejich příběh považujeme za uzavřený. Respektive jejich příběh pokračuje dál, akorát už bez naší přítomnosti a zásahů. 

Klára: Tak asi takhle. Na rozdíl od Evičky já jsem typ, co by každý příběh dokázal natáhnout i na dalších šest, sedm, patnáct dílů. Klidně. Vlastně to byla u Páté minuty jedna z mých podmínek, když jsme společně začaly psát. Aby příběh nekončil tím, že se dají dohromady a sláva. A kdyby bylo na mně, přiznávám, že by pak Pátá minuta byla ještě mnohem delší, takže díky bohu za Evičku, která mě v tomhle trochu drží při zemi. A upřímně… Já bych napsala doprovodnou povídku ke každé postavě. Fakt. Jenže… Někdy je prostě dobré nechat postavy jít, protože pak by celý příběh mohl ztratit své kouzlo. A ještě poznámka: Brax měl v krabicích vybavení na cestu kolem světa. V příběhu to bylo, ale dost okrajově, takže… Tak. :) 

To, čím si prošel Kaiův otec, mi přišlo asi nejméně věrohodné, přesto jsem tomu nakonec uvěřila. Je to tím, že jsem se s tím nikdy nesetkala. Dělaly jste si rešerše, nebo disponujete zkušenostmi, díky nimž si tento prvek před náročnějším a přemýšlivějším čtenářem obhájíte? 

Klára: Na světě je neuvěřitelné množství různých životních příběhů a my často, když něco někde slyšíme nebo čteme, tak si říkáme: „Jo, tohle by bylo super do nějakého příběhu. Tohle bychom mohly někde použít…“ Prostě taková spisovatelská klasika. Příběh Kaiova otce byl vymyšlený, ale zároveň ověřený. Co se týče rešerší, dáváme si hodně záležet. Mluvíme s různými lidmi z různých oborů a pokoušíme se pochopit co nejvíce souvislostí apod.

Respektive… Všechno, co si v příbězích vymyslíme, zkoušíme obhájit samy před sebou, ale pak to vždycky musí ještě obstát před tou druhou. 

Intimní scény jsou pro autory obvykle oříšek. Jak to bylo u vás? Musím uznat, že i když jsem se toho sama trochu obávala, nezklamaly mě. Nejsou vulgární a zbytečně detailní. Jsou přesně podle očekávání, hodí se k nastavené laťce a celkově doladí příběh tak, jak čtenář doufá. Za mě s nimi určitě nebyl žádný problém. Povedly se a jejich pojetím jste příběh nepřehnaly ani neochudily. 

Pátá minuta byla naše vůbec první společná kniha, takže jsme se možná trochu styděly. Ale zároveň jsme si psaní intimních scén vážně užily. Byl to totiž další velký krok ve vztahu obou kluků. Někdy nám připadá, že se na to v knihách pro dospívající zapomíná a sex je opomíjený, jako kdyby až do dvaceti neexistoval. Pořád se najde tolik knih, ve kterých autoři předstírají, že osmnáctiletí kluci nemasturbují. 

Co pro vás ale byl během psaní největší problém? Prožívaly jste děj společně s hrdiny? Hádaly jste se, když někdy nevycházel příběh tak, jak jste si představovaly? Úzce spolupracuju se svou kamarádkou a spoluzakladatelkou projektu Čteme české autory, takže vím, že se to občas bez výměny názorů neobejde. Jak to probíhalo u vás? :) 

Eva: Pro mě bylo nejtěžší, když jsem si začala uvědomovat, že zatímco se Ethan zamilovává do Kaie, já začínám chovat city ke Klárce. Nedokázala jsem se zorientovat v tom, co cítí Ethan a co já, kde končíme a kde začínáme. Dopsání Páté minuty a začátek další knihy, kterou jsme spolu rozepsaly, bylo pro mě jako ujištění, co v životě chci a kudy se vydám dál. Měla jsem o sobě tenkrát nějaké vědomí, zažitou představu, kdo jsem, a když do mého života přišla Klárka, všechno se obrátilo vzhůru nohama. Teď to ale beru tak, že když si vzpomenu na Pátou minutu, myslím zároveň na svoji první lásku. Už to budou tři roky, co spolu s Klárkou žijeme. Názory si měníme rády, ovšem s láskou. 

Klára: Psaní je těžké samo o sobě, s tím máme obě zkušenosti. Ale za mě psát ve dvou, to je teprve zkouška. :) Samozřejmě ne vždycky se shodneme, to je asi normální, ale ze začátku pro nás bylo náročné nedovolit neshodám, které máme s příběhem, aby se promítly i do našeho partnerského vztahu. Což si myslím, že jsme se nakonec naučily velmi dobře. Taky je náročné, když máme každá o příběhu jinou představu, nebo bychom si představovaly odlišný vývoj, popřípadě jiný konec. Na to si ale vždycky řekneme, že dokonalá varianta pro nás obě existuje, ale zatím jsme ji ještě nedokázaly najít a musíme se prostě snažit víc. 

Prozatím jsem četla samá pozitivní hodnocení, ale řekněme si to na rovinu. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, takže věřím, že nějaký čtenář, který bude chtít hledat chyby, nějaké objeví. Já sama jsem našla jedno přebývající zájmeno se. :) Jak se vypořádáváte s kritikou? Měly jste nějaké drsné betačtenáře, kteří vám řekli – hele, takhle ne – a postrčili vás tím správným směrem? Pouhým pochlebováním byste takové dílo rozhodně nenapsaly, tady je vidět, že jste nejspíš samy sebekritické a vašemu psaní to svědčí. 

Betačtenáře jsme neměly. Ačkoli se dá říct, že naši betačtenáři byli vlastně úplně všichni, kteří četli dvakrát týdně Pátou minutu na našich stránkách (kapitoly jsme tehdy publikovaly v úterý a ve čtvrtek). Sebekritické jsme ale hodně, někdy se tím navzájem zlobíme. Jsme schopné seknout se na jedné scéně nekonečně dlouho, dokud nemáme pocit, že je za nás perfektní. Přepisujeme ji pořád dokola, pak klidně celou zahodíme a začneme od začátku. Musíme cítit, že to je ono. A co se kritiky týče… Zatím přichází hlavně krásné ohlasy, pozitivní. Už se samozřejmě objevil i komentář od někoho ze starší generace, který říkal něco v tom smyslu, že by Pátou minutu přečetl jen člověk bez vkusu (tady jeho výrok hodně zjemňujeme), ale vzaly jsme to statečně. Zaprvé není naše cílová skupina, zadruhé vlastně nešlo o konstruktivní kritiku. A naflusat na něco umí každý. Ani nebudeme jmenovat, kde se ten komentář objevil, abychom mu nedělaly reklamu, jenom chceme říct, že i takové jsou. Naštěstí se zatím hodně ztrácí pod těmi krásnými. My máme fakt vesměs naprosto skvělé čtenáře. Víme, že se to tak říká, autor chce složit kompliment, protože cítí, že by měl, ale my z hloubi srdce cítíme, že tam na druhé straně monitoru/stránek jsou lidi, ke kterým to, co píšeme, doléhá. Že to jimi rezonuje. A ty emoce, které vkládáme do příběhů, nám pak vrací. Jsme za ně vděčné. 

Nenapínejte nás! Můžeme se brzy těšit na nějaké nové dílo v rámci žánru LGBT, nebo chystáte odbočení jiným směrem a najdeme váš nejnovější počin např. v žánru fantasy? Určitě nás i naše čtenáře neváhejte navnadit. :)

V tuhle chvíli už máme hotových několik příběhů, které můžete najít na našich stránkách. A pevně věříme, že spousta dalších nás ještě čeká. Máme hromadu nápadů a námětů, stačí jen sednout a napsat je. V současné době píšeme knihu, jejímž ústředním tématem bude šikana na střední škole. A nebude chybět ani láska, samozřejmě. ♥ Některé z našich námětů v sobě nesou fantasy prvky nebo se přímo odehrávají ve fantasy světě. Náš záběr je vážně široký, ale jedno asi zůstane – dva kluci. Takže se určitě zastavte. 

Považuju se za náročnější čtenářku, a jak už jsem zmiňovala na začátku, měla jsem ohledně vaší knihy velká očekávání, jelikož vyšla u nakladatelství Větrné mlýny. Titul byl podrobený kritickému oku, pročítala jsem ho bedlivě, a ačkoliv jsem se těšila z každého slova, stejně tak jsem se obávala, že budu nakonec zklamaná. Nestalo se a já můžu poděkovat za skvělé čtení a zatleskat. Děkuju za možnost vás vyzpovídat, užít si kvalitní literární zážitek a teď prosím můj osobnější dotaz. Snad prominete. Proč jste je tolik trápily? Proč toho museli tolik vytrpět? :) Mám knižní utrpení ráda, ale Kai a Ethan si mě moc získali a nepřála jsem jim to. :)

Hm. To je asi ta nejzapeklitější otázka na závěr! Nejspíš jsme o tom tenkrát takhle vůbec nepřemýšlely. Každý si v sobě nese něco, co ho trápí. My jsme obě ve skutečnosti hodně citlivé, tak to možná dáváme sežrat svým postavám, protože když píšeme, máme všechno pod kontrolou. Ale Ethan a Kai, prosím vás, takhle to vypadá, že prošli peklem. :)) A přitom měli jeden druhého, což je ten největší dar. 

Mockrát děkujeme za kritické oko a nesmírně milý rozhovor! Snad bude těch literárních zážitků ještě spousta. Nakonec, stejně nemáme na příštích sto let lepší plány než psát.