A co děti, mají se kde bát?
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fantom Print.
Chci zakoupit tento titul!
Jana Rečková byla českou lékařkou, překladatelkou a spisovatelkou fantastiky. Publikovala na pětadvacet románů a přes sto padesát povídek (především v žánrových časopisech a fanzinech), je držitelkou několika Mloků, Ikarů a nominací na cenu Akademie SFFH. Roku 1996 debutovala pod pseudonymem Joanna Railly se Světem nezrozených drahokamů, mezi její čtenářsky neoblíbenější díla patří Kniha prokletých nebo série Údolí Žalozpěvu. Mnoho titulů paní Rečkové vyšlo rovněž v edici Pevnost (Misteri, Jáma a dům, Virtuální vrazi aj.) a najdete ji i ve výboru nejlepších českých a slovenských pisatelek v antologii Žena se sovou. Labyrint u mrtvého ženicha se řadí k autorčiným nejnovějším počinům, a bohužel také jedněm z posledních, neboť ve věku nedožitých šedesáti dvou let opustila tento svět po dlouhém a statečném boji s rakovinou.
„Někde jsem četla, že v bludišti má člověk pořád zahýbat doprava, a tak najde cestu ven.“ (Str. 76)
Klášterek možná na první pohled budí dojem pokojného městečka, jenže v jeho ulicích řádí místní gang – a pod povrchem, ve spletitých katakombách labyrintu se prý prohání tvorové ještě mnohem zlověstnější… Když už se teror ze strany mafiánského bosse Gustava Tomana stává neúnosným a dospělí si s neustálými žádostmi o výpalné nevědí rady, partička dětí přezdívající si Zrůdičky se rozhodne vzít věci do vlastních rukou.
Asi se ptáte, co zmůže pár prcků proti ostříleným darebákům? Hrubá síla je zbytečná, potřebují pouze svou představivost a důvtip. A tak se v mysli Zrůdiček zrodí geniální plán: nalákají mafiány do podzemí! Avšak nepočítají s tím, že by v neosvětlených tunelech mohly samy zabloudit nebo že rozkryjí pravdy, které tam měly raději zůstat pohřbené.
Nejdůležitější bylo, aby mezi nimi a těma očima zůstával pořádný kus tmy. (str. 34)
Vyprávění se odehrává v er-formě minulého času prostřednictvím krátkých kapitol zaměřujících se na široké spektrum postav, což sice umocňuje čtivost, ale méně pozorný čtenář může být poněkud zmatený. Dějová linka se větví jako labyrint: některé chodby jsou slepé, jiné se táhnou paralelně, další se prolínají – a je snadné se v nich ztratit. Přesto vás stále cosi nutí pokračovat vpřed, protože zkrátka potřebujete vědět, kam vedou a jak to celé dopadne... A že paní Rečková nevyzradí všechno hned, na cestě však nechává drobečky ukazující směr.
Navzdory strašidelné tematice a ponuré atmosféře se autorčin tón místy nese v téměř povzneseném duchu, přičemž není nouze o humorné situace a sarkastické hlášky. Jazyk se snaží působit autenticky a napodobovat mluvu mládeže (výrazy typu tývý), ale určitě ne té dnešní. Na vině nejsou ani tak zastaralá jména hlavních hrdinů (Bohuš, Mojmír atd.), jako spíš prostý fakt, že nevisí na chytrých telefonech a zábavu si hledají venku s kamarády.
Dominantní roli v příběhu zastávají samozřejmě Zrůdičky, do katakomb se ovšem shodou okolností přichomýtnou i děti, které do jejich bandy zpočátku nepatří. Mimo jiné se „tam dole“ potuluje i správce, o němž se traduje, že má upírské předky, tlupa bezdomovců, televizní štáb, co plánuje natočit v bludišti reality-show, gangsteři i samotný pan Toman. Nebo rovnou dva! Gustav má totiž bratra Xaviera, upoutaného na invalidní vozík, jenž se dobrovolně stáhl do temnoty. Částečně snad proto, aby mohl po vzoru svého sourozence vládnout vlastnímu kusu města, hlavně však z důvodu léčivého vlivu radonu vyskytujícího se v podzemí, díky němuž smí zase normálně chodit. Bohužel se zlepšujícím se fyzickým stavem mu chátrá ten psychický a on trpí bludy o nesmrtelnosti – pokud zrovna neumírá touhou po nevěstě.
Průvod se blížil... Těžký krok. Neodvratný jako dusot osudu. Monotónní kvílení, jež v sobě nemá ani špetku svatebního veselí. (str. 144)
Charaktery obou antagonistů (bratrů Tomanových) překvapivě nejsou vyloženě černobílé,
jelikož autorka nezapomněla ukázat jejich motivaci a úhel pohledu. Dětí je nicméně tolik, že i když je odlišuje jejich vzhled/povaha a působí uvěřitelně, horko těžko se v nich orientuje. Přesto se vsadím, že vám v paměti utkví strůjce celé akce: Igor, nadprůměrně inteligentní předškolák, který předstírá mentální retardaci, protože nechce padnout do spárů vzdělávacího systému. Dále pak Libuše, holka do nepohody s mindrákem ze své nadváhy, pramenící ani ne tak z přemíry tučného jídla jako spíš z nekonečného srovnávání se s hezčí sestrou Miluší. Anebo Lukáš, Libušin nápadník, který je skálopevně přesvědčený, že jakmile spolu dva lidé zažijí nějaké dobrodružství (třeba během nebezpečné výpravy v labyrintu), dozajista se do sebe zamilují.
Ačkoliv Klášterek na mapě nenajdete, autorka se při jeho tvorbě inspirovala skutečným městem, a to Žďárem nad Sázavou. K architektonicky zajímavému prostředí navíc přidala pořádnou dávku nadpřirozena, přestože se ve finále jedná o tajuplnou adventuru s fantastickými prvky a nikoliv plnokrevné fantasy.
„Zombíky vynech. Svinstvo vždycky dělají lidi.“ (str. 204)
Přiznávám, že mě knížka bavila, ale asi ne tolik, jako kdybych patřila do cílové skupiny. Jenže, komu je vlastně určena? V některých pasážích mi připadá příliš dospělá pro dítě, jindy až moc dětská pro dospělého. Doporučila bych ji proto všem teenagerům, kteří zrovna tak balancují na hranici obou světů a určitě se potýkají s podobnými trabli jako postavy příběhu.
Nakladatelství: Fantom Print
Rok vydání: 2017
Žánr: fantasy, pro děti a mládež
Počet stran: 304
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat