Recenze: CHVĚJÍCÍ SE JEHLIČKY PŘÍŠTÍ ZIMY (Karel Rada)

 Návrat do ryzích devadesátek i kritika společnosti

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Monument.
Chci zakoupit tento titul!

Režisér, básník, scenárista, hudebník. To je jen drobný výčet profesí, kterými si Karel Rada prošel. Své tituly vydával samizdatem, časopisecky i přes nakladatelství, samostatně i souhrnně ve sborníku. Už názvy některých jeho děl (Kunderion, Flashback, Promiskuitní večírek) působí značně kontroverzně. Bude ve stejném duchu i jeho povídková sbírka Chvějící se jehličky příští zimy? Titul vyšel v roce 2019 u nakladatelství Monument.

Titul je rozdělen na dva velké celky. Teoreticky (pokud nepočítám povídku Nášleh z matečáku) by všemi příběhy mohl prostupovat jeden a ten samý hrdina. Možná i prostupuje, protože to není jednoznačné. Někdy se dozvíme jeho jméno, ale ve většině případů ne. Spíše cítíme podobnou charakteristiku a společnou náklonnost k čaji, alkoholu a drogám.

První část obsahuje tyto povídky:

Vymejvárna – Hynek je filmař, ale se svými scénáři k filmům se mu moc prorazit nedaří. Dává tedy zavděk alespoň textům k nekonečným seriálům. Právě se chystá na konkurz na jeden z nich, protože složenky se samy nezaplatí. Prolínání současnosti se záblesky z minulosti, jež byly bohaté na drogy. 

Jednoduchý příběh, ze kterého je cítit kulturní zchátralost naší doby, pouze zaměřené na odpočinkové, bezduché seriály, které mají stejné schéma, jen v jiných kulisách.

Hynek Mamfejstem podané kladivo uchopí, potěžká jej nejprve levou, potom pravou rukou... hm, bytelný symbol, musím oběma... a v okamžiku, kdy jím konečně zamává nad hlavou, aby udeřil, probudí se. vedle na posteli tiše odfukuje Magda, z košilky jí vykukuje levá bradavka...a nikde žádný čaj. Jen támhle na nočním stolku vychladlá meduňka. Musím vstát a udělat alespoň toho „Vietnamce“. (str. 15)

Náhradní Kristus – bezejmenný alkoholik, který se utápí ve svém životu a nahodilých souložích. Underground na plné koule.

Než přijde obleva – Starý punkáč a alkoholik se snaží angažovat v politice. Co z toho nakonec bude? Prvky undergroundu a specifické popkultury. Narážky na dnešní sociální sítě a jejich význam.

Muž, který mě nabodne – Ryze provokativní erotická povídka, kdy ženy jsou pouze kusy masa k ukojení chtíče a zdroj nabrání inspirace pro spisovatele.

Dopisy Volze – Iniciační seznámení s Ruskem, tamní atmosféra, sexuální napětí a alkohol. Čím je Ivan Alexejevič Bunin oproti dnešním Palahnikům, McEwanům a Chabonům? Vidění Ruska v pozitivním obraze s jeho obyčejnými obyvateli.

Druhá část obsahuje tyto povídky:

Nášleh z matečáku – Nejdelší text z celé sbírky nás přenese do dospívání v devadesátkách. Také je věnován těm, kteří devadesátky přežili. Velmi sugestivní a reálný příběh, který není plochý a nevěnuje se pouze dívce závislé na drogách, ale všem, kteří zmařili svůj potenciál a možnosti kvůli návykové látce. Syrové a hutné vyprávění, jež nehraje na emoce, ale popisuje běžnou realitu závislého. Opozicí může být i přese všechno naivita mládí a poukázání na drogové stereotypy v myšlení i v léčbě. Drogová a klubová scéna, kultura a životní styl, které mnoho lidí nepochopí. Obzvlášť pasáže z léčebny v Červeném Dvoře byly skvělé a jeden pacient jako kdyby z oka vypadl reálnému člověku. Pokud chcete pocítit, jak to v léčebně opravdu chodí, je to perfektní přiblížení. 

Tam seděla žena neurčitého věku (mezi „čtyřicítkou a hrobem“ – Magda takovýmhle přezdívala „buzerbáby“) a pila kávu, klasického českého turka z tlusté duritové skleničky.

– Už jsem to vytřela, zahlásila jí Magda.

Žena pohlédla na hodinky a překvapeně protáhla obličej:

– Nejste vy nějak moc rychlá? Máte na to ještě skoro půlhodinu...

– Cože? nechápala Magda.

– No nedá se nic dělat – musíte to vzít znovu, šklebila se dál ta žena.

– To si děláte srandu, ne? Jakej by to mělo smysl?

– Neremcej, holka, nebo ti napíšu černej puntík – tohle je čas vyměřenej pro pracovní terapii a ne pro hledání nějakýho smyslu – alespoň dělej, jako že děláš! V osobním životě tam venku tě čekají daleko nesmyslnější věci... (str. 59)

Dhátá Yogi Masala – Jako se otáčí kruh, tak i my se touto povídkou dostaneme na začátek. Konkrétně k našemu filmaři a jeho zážitkům v Rusku. Ony zážitky se nám zhmotní a po několika letech se znovu dočkají shledání. 

Když bych měla srovnat rozdíly mezi první a druhou částí, tak žádné nejsou. Pokud by v druhé polovině nebyl Nášleh z matečáku, který byl oproti ostatním velmi rozsáhlý, nevidím důvod na rozdělování. Všechny povídky jsou psané nespisovnou češtinou a pro vulgarismy autor nechodí daleko. Aby taky chodil, když vykresluje undergroundovou společnost, kde se punkáči těžko budou plácat po rameni a vést dlouhé dialogy o Tolského Anně Karenině. To si radši dají po hubě a pak se usmíří u piva. Většina děje se odehrává v České republice (Kadaň, Praha, Karlovy Vary, Děčín aj.) a pouze na krátkou exkurzi zavítáme do ruského Nižního Novgorodu.

Autor má velmi svérázný a nekorektní styl, v kterém převažuje autodiegetický vypravěč. Nebojí se píchnout do Facebooku, Meetoo či Gay Pride a naopak Rusko ukázat v jeho pozitivním světle. Pokud jsme četli Pelcovo A bude hůř..., tak můžete mít jasnější představu, v jakém hávu je psaná tato sbírka. 

Nebála bych se říct, že Chvějící se jehličky příští zimy jsou generační výpovědí a se slzou v oku zavzpomínají všichni, kteří zažili devadesátky, případně jejich přelom do milénia. Intenzita těchto let, s přemírou koncertů, alkoholů a drog. Textem prostupují citace Jáchyma Topola, Sylvie Plath a texty skupin velkých punkáčských jmen, jakými jsou: Už jsme doma, Malomocnost prázdnoty, Zuby nehty, Do řady! aj. Autorovi se bravurně podařilo vykreslit atmosféru doby, o které chtěl psát. Je vidět, že sám hodně zažil, a tak dialogy nepůsobí strojeně. 

Na jedné straně se příběhy line příjemný motiv pití čaje, na druhé psychická dysbalance a špína s užíváním drog a zmařené lidské existence. Může se zdát, že se jedná o primitivní text, v kterém jde jen o sex, alkohol a drogy a nenese v sobě nic víc, ale autor to má dobře promyšlené a je znát, že ví, co dělá. Umně zakomponované citace jen podtrhují atmosféru, kterou ocení hlavně lidé, kteří znají dobu, kdy od pátku do neděle byli pod vlivem alkoholu a pervitinu, v pondělí šli do školy/práce a dali si do úterý detox, ve středu menší čáru na zkus, ve čtvrtek dlouhý spánek a od pátku do neděle opět s jehlou v ruce. Ocení to tedy v případě, že ještě žijí. 

Nic, ani lidi a zlý časy

nad námi nemaj žádnou moc,

na ramenou ti sedí bílí ptáci

a zpívají mi celou noc... (str. 108)

Po formální stránce se obtížně hodnotí některé korektorské nepřesnosti díky autorovu specifickému stylu. Pokud nastalo několik okamžiků gramatických chyb, jednalo se o marginální chvíle. Důležitější je se umět naladit na emoční a atmosférickou vlnu a plně si tak čtení užít. Úplně bych tedy vypustila doslov Josefa Straky. Byl zbytečný, prakticky nic neříkající a opakující se. Přišlo mi, že byl spíše psán jako omluva za to, že si autor dovolil psát o Rusku pozitivně.

Za nejzdařilejší povídky považuji Dopisy Volze a Nášleh z matečáku. Doporučuji všem, kteří se nebojí svérázného textu a nebudou se hned pohoršovat, pokud bude slovo napsané jinak než z gramatické příručky.

 

Anotace:
Vedle obvyklých autorových atributů, jakými byly v předešlých jeho knihách vtipný sarkasmus a společensko-kritický tón, provází nejnovější povídkový soubor Karla Rady Chvějící se jehličky příští zimy především nostalgický tón a v nejdelším, ústředním textu knihy s názvem Nášleh z matečáku potom zdařilá evokace devadesátých let minulého století, strávených mladou hrdinkou příběhu v zajetí drogové závislosti.

Nakladatelství: Monument

Rok vydání: 2019

Žánr: povídky

Počet stran: 114

Vazba: brožovaná