Rozhovor s Jiřím Vítovcem: „Je pravda, že ta kniha má některé prvky podobné Kingově tvorbě, ale už to není ‚psaní jako někdo‘.“

Jiří Vítovec debutoval netradičním románem, složeným ze čtyř samostatných příběhů. Hned napoprvé dovedl čtenáře zaujmout zajímavou formou a dočkal se převažujících pozitivních ohlasů. Zrození vrány plánuje mít své vlastní universum, ale o tom více v následujícím rozhovoru. V něm zjistíte, jak je to vlastně s tou tetralogií, dozvíte se více o zákulisí psaní, o soukromém životě autora a spisovatelských vzorech. Autorovi děkuji za rozhovor a vám přeji příjemné počtení.

Zdroj: archiv autora

Pro čtenáře jste zatím spisovatelský nováček. Mohl byste jim nastínit, co vás k psaní přivedlo? Zároveň mám informaci, že jste vyrůstal v početné pěstounské rodině. Bylo i psaní jednou z možností, jak vyniknout a individuálně se profilovat?

Dobrý den. Co si pamatuji, svůj první příběh jsem napsal už v první třídě, když jsem si chtěl napsat svou vlastní pohádku. S psaním jsem ale začal vlastně až někdy v sedmé třídě. Jako malému mi rodiče hodně četli, a když už jsem znal všechny knížky, co jsme doma měli, začal jsem si vymýšlet příběhy svoje. To mi v podstatě zůstalo, a když jsem si přečetl Letopisy Narnie, vymýšlel jsem si pak už tolik příběhů, že jsem si je ani nepamatoval. Začal jsem si je tedy zapisovat a pak z nich vytvářet propojený příběh.

Co se týče sourozenců, mám jich osm – čtyři sestry a čtyři bratry. S pěstounstvím rodiče začali vlastně kvůli mně. Mám totiž dvě starší sestry, a protože jsou starší o víc než dvanáct let, nějakou dobu jsem vyrůstal v podstatě jako jedináček. Nebavilo mě ale si hrát sám, a protože tehdy se v televizi hodně řešila jedna kauza týrané holčičky, přemluvil jsem rodiče, aby mi pořídili sourozence. No a pak k nám přibývali další, až jsem měl šest nevlastních sourozenců.

Že bych psaní měl jako vymezení sebe sama, si nemyslím. Tedy, rozhodně ne vědomě, dokonce bych řekl, že právě počet sourozenců jsem bral jako svou výjimečnost a chlubil jsem se tím. A vůči bratrům a sestrám jsem byl ten „velkej brácha,“ co je učil si hrát a kterého museli poslouchat.

Čtete recenze, názory a komentáře na svou knihu? Někdy je pro autora obtížné přijmout kritiku. Berete si negaci osobně, nebo naopak je pro vás inspirací ke změně?

Recenze a komentáře čtu, ale musím se přiznat, že jsem zatím vyloženě negativní recenzi nečetl a to jsem, myslím, hledal celkem poctivě. Zatím nejkritičtější hodnocení jsem našel s třemi a půl hvězdami z pěti, což si myslím, že je pořád dobrý výsledek. Nicméně, slabé stránky knihy znám – v tom jsem realista, takže na výtky jsem připraven, ale i tak mi asi první negativní hodnocení bude hlodat v hlavě dlouho a pak už ty recenze nebudu číst asi vůbec a spíš se zaměřím na další tvorbu.

Jaké jsou vaše spisovatelské ambice a sny?

No, co si budeme povídat, Magnesia Litera je lákavá představa, ale to vždycky říkám jako vtípek a hlavně jsem nikdy nepsal pro ocenění. Až donedávna mým největším snem bylo vydat knihu, která lidi zaujme jak příběhem, tak myšlenkami a kterou si rádi přečtou. To zatím vypadá, že se podařilo, i když těch čtenářů ještě nejsou zástupy. Chtěl bych ale ze svých knih vytvořit ucelený svět, nebo spíš univerzum, v němž budou všechny příběhy propojené. Rád bych se dočkal i nějakého překladu.

Je pro vás některý autor vzorem? (způsobem psaní, motivy...)

Když jsem s psaním začínal, chtěl jsem psát jako C. S. Lewis, pak jsem přečetl Eragona a chtěl jsem napsat něco podobného, následně přišlo jiné dílo a pak zase další. Hodně času jsem tak strávil tím, že jsem chtěl psát jako někdo jiný, a tak i vypadaly moje příběhy – pokaždé podobné něčemu známému. Tenhle styl psaní jsem opustil při studiu magistra. Četl jsem tehdy Temnou věž od Kinga a po jedné zkoušce a noční směně jsem seděl na nádraží, pil energeťák a najednou mi začaly naskakovat obrazy úplně nového příběhu – Jeskyně ze Zrození vrány. Je pravda, že ta kniha má některé prvky podobné Kingově tvorbě, ale už to není „psaní jako někdo“. I tak ale obdivuji spoustu autorů, kteří dokážou vypracovat postavy natolik komplexně, až z příběhů vystupují jako živé.

Je nějaký žánr, který je vám úplně proti srsti a nikdy byste jej nenapsal?

To nedokážu říct. Samozřejmě jsou žánry, které nečtu, třeba takzvanou červenou knihovnu. Jenže jsem zjistil, že mě baví v příbězích hledat hloubku lidských motivů – takové to šťourání se v osobních tragédiích a vnitřních bojích o lepší sebe sama. A to se dá napasovat na spoustu žánrů, ale tu klasickou přeslazenou červenou knihovnu asi opravdu nikdy nenapíšu.

Hned napoprvé jste se rozhodl napsat tetralogii. Bude se jednat o podobné schéma jako ve Zrození vrány? Tzn. uzavřené příběhy, které budou spojeny nějakým motivem v jeden celek?

Ono to s tou tetralogií je trochu jinak. Zrození vrány jsem totiž chtěl původně vydat jako jednotlivé díly, ale kdo knihu četl, ví, že ty příběhy jsou příliš krátké na samostatné knihy. I když jsme je pak spojili, pořád jsme o nich mluvili jako o dílech. Ta tetralogie tak má být označení celé knihy. Já vím, je to poněkud matoucí a nepřesné, ale myslím, že jen čtyři díly by byly málo. Zrození vrány je jen úvod do něčeho, co sám pro sebe označuji jako univerzum. Půjde o příběhy víceméně samostatné, ale budou s ostatními propojeny podobně jako ty nynější, a sice Vránou a Skřetem. Jen už to budou příběhy na celou knihu.

Zdroj: archiv autora

Jak byste vy sám charakterizoval motiv vrány? Co pro vás osobně znamená?

Vrána je poměrně složitá postava k pojmenování. Už jsem i slyšel, že by se dala označit jako anděl, s čímž nemám nijak výrazný problém, ale i tak mi to připadá poněkud nepřesné. V těchto ale i v příštích příbězích vystupuje jako entita sledující chování člověka, podle kterého ho odmění, ať už svou pomocí, nebo zatracením. Já o ní třeba přemýšlím v kontextu druhé postavy, která těmi příběhy prostupuje – Skřetem. Ten postavy spíš pokouší, a i když je pro ně často hrozivý, mnohem větší strach mají právě z vrány. Dohromady tvoří jakési zhmotnělé svědomí. Zachováte se správně a jste odměněni – byť v reálném světě třeba jen dobrým pocitem, zvolíte špatně a v lepším případě se tou chybou užíráte.

Velmi se mi líbila atmosféra, kterou jste vystihl v novele Chrám. Máte v budoucnu chuť napsat ryze historický román?

Jak jsem už zmínil, mám v plánu dál psát příběhy v jakémsi univerzu. Jeden z příběhů mám naplánovaný i jako historický. Jen asi nebude ryze historický, když se v něm bude vyskytovat mystično. Ale kdo ví, osobně mám rád středověk i romány z té doby. Navíc rád střílím z luku, mám doma vlastnoručně upletenou kroužkovou košili a už dlouho se odhodlávám začít se šermem. Takže myslím, že k tomu stejně dojde.

Kolik času vám zabralo napsání Zrození vrány? Máte už rozpracované nebo dokončené ostatní díly?

Dohromady jsem ji psal zhruba rok a půl. Jsem schopný napsat třeba padesát stran během dvou týdnů, ale pak potřebuji nějaký čas na oddych a bohužel se v něm někdy tak trochu zaseknu. Čistý čas bych odhadoval tedy necelé tři měsíce, ale to počítám jen psaní. Tvorba příběhu se většinou odehrává mimo klávesnici, když nad ním člověk přemýšlí.

Momentálně mám rozpracovaný příběh z časového období zapadajícího mezi Léčebnu a Jeskyni. Spoustu dalších nápadů mám rozmyšlených, jen se k nim dostat. Potřeboval bych se rozdvojit.

Nechal jste se v jednotlivých příbězích inspirovat nějakou skutečnou osobou, nebo vám předlohou byla jen vaše fantazie?

Vzhledem k tomu, že součástí mého vystudovaného oboru je i psychologie, tak moc nevěřím tomu, že bych dokázal všechno takzvaně vymyslet od nuly. Vždy bude něco, co nás inspiruje, i když si to neuvědomujeme. Přesto pro většinu postav jsem neměl předlohu. Osoby zpravidla tvořím podle toho, jaké musí mít v příběhu vlastnosti. Potřebuji někoho zamlklého, s laskavým přístupem a zásadami, představím si životní příběh, který může za to, že má postava zrovna tuto charakteristiku, a pak teprve čerpám ze zkušeností s lidmi, kteří jsou postavě podobní. Člověk tím mnohem méně riskuje, že se v postavě někdo pozná, což se mu nemusí líbit.

Nicméně třeba taková Dorka z Chrámu má s reálnou osobou společného asi nejvíc. Vzhledem k povaze téhle konkrétní postavy radši nebudu říkat, u koho jsem čerpal. Myslím ale, že s někým podobným má svoje zkušenosti drtivá většina z nás. Dost dlouho jsem přemýšlel, jestli její osud na konci Chrámu nemám víc rozepsat, myslím, že bych si to opravdu užil. Jenže to už by v příběhu bylo nadbytečné.

A pak je tu jedna postava, u které jsem se také inspiroval, ale spíš co se týče vzhledu. Jedná se o ředitele léčebny. Jakmile jsem začal příběh promýšlet, nedokázal jsem se zbavit představy Bena Kingsleyho. Řekl jsem si tedy, proč ne, seděl by k tomu skvěle. Tady myslím, že mě ovlivnil jeden film z prostředí psychiatrické léčebny, kde také hrál.

Jak jste postupoval při výběru jmen pro své hrdiny?

V téhle oblasti jsem asi nejvíc ovlivněn nějakými předsudky a zkušenostmi. Všichni známe třeba jména, která jsou sice pěkná, ale svým dětem bychom je nedali, protože se tak jmenuje někdo, koho nemusíme. U hlavních postav proto vycházím z toho, jaké konkrétní postava má vlastnosti a k ní mi pak buď vyplyne určité jméno nebo hledám nějaké, které na mě tak působí. Pokud jde o vedlejší postavy, které nepotřebuji mít natolik komplexní, většinou vybírám buď pro mě neutrální, nebo podle nevýznamných detailů, jako třeba zahraniční, krátké, aby se dalo zkomolit apod.

Je nějaká událost, kterou byste v knize změnil a napsal ji jinak?

Původně jsem chtěl Chrám napsat mnohem více jako detektivku. Nyní jde spíš o řešení záhady a osobní souboj s přesvědčením. Když jsem ale do příběhu začal dosazovat postavy, bylo jasné, že vše musí nabrat jiný směr. Ta zápletka mi prostě k lidem, kteří ji měli prožít, nepřipadala přirozená. Řekl bych, že to nebylo na škodu.

Poněkud jinak jsem chtěl napsat i Jeskyni. O něco víc složitěji. Nechtěl jsem ji dát čtenáři zadarmo, jen ať přemýšlí. No, jsem nakonec rád, že to nedopadlo, už tak jde o nejsložitější část knihy. Pokud jde o něco konkrétního, tak není nic, co bych chtěl napsat jinak, změnit souvislosti nebo vyznění apod. Maximálně doplnit, připsat a prodloužit.