Recenze: PURGATORIUM (Jitka Horáková)

 Nákaza si nevybírá

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Pointa.
Chci zakoupit tento titul!



Nakladatelství Pointa dává prostor tuzemským autorům vydat vlastní rukopis pomocí předprodeje.
Otevírá tedy možnosti i těm, kterým jiná nakladatelství zavřela dveře. Díky Pointě se dostáváme ke knize Purgatorium, která bezpečně prošla předprodejem až na pulty knihkupectví. Vizuálně sympatická publikace je prvotinou autorky Jitky Horákové, která nás láká na hordy nemrtvých, kteří potřebují jíst. 

Jmenuje se Genesis, ale je to to jediné, co si pamatuje. Sedmnáctiletá dívka ztratila paměť a její minulost je jedna velká otázka. Naštěstí však nalezla útočiště v podzemním bunkru známém jako Valhala, stále odolávajícímu a přežívajícímu, i když na povrchu kráčejí mrtví. Osud Genesis nepřeje a při průzkumné akci troskami města se ztratí jeden z členů výpravy, na kterém jí záleží. Genesis je odhodlána jej zachránit a vrhá se do nepřátelského světa, kde každá chyba rozhoduje. Dívka však narazí nejen na nemrtvé, ale také na svou minulost, která oživuje její noční můry. Nyní si uvědomuje, že v sázce není jenom její život, ale život všech přeživších. 

Purgatorium je rozděleno do šedesáti čtyř očíslovaných kapitol s úvodním prologem a konečným epilogem. Styl vyprávění je vedený v ich-formě očima hlavní hrdinky Genesis. V knize se objevují i snové části vyznačené kurzívou, které čtenáři postupně odhalují její minulost a pravou totožnost. Žánr publikace patří mezi sci-fi, thriller s náznaky hororu, ale rozhodně by se dalo polemizovat i o štítku – čtení pro mladistvé. 

Děj příběhu se odehrává především ve zdevastovaném městě, kde se volně pohybují nakažení. V průběhu čtení se kulisy mění. Na posledních stranách se dozvíme, že se jedná o ostrov, kde propukla nákaza a vzniklo několik frakcí, rozdělených na klaďase a záporáky. Na ostrově je dominantní společností Nekolab se svým Purgatoriem, což je místo jen pro ty, co byli ochotni zaplatit nechutné peníze za bydlení v něm a mají tak ochranu. Nekolab je tedy zlá společnost, vedená zlými lidmi (definice z knihy). Konkrétně to vede žena Pandora, toužící po tom udělat ze všech nemrtvé a vytvořit na nákazu lék. Dalšími frakcemi, kladnými, je podzemní bunkr Valhala, kde žije cca do deseti obyvatel, Osada, kde je celkem dost přeživších, a Krysí Díra, ukrývající pár dalších lidí. Všechna tato místa se snaží jen přežít. Autorka zmiňuje i pevninu, ale v tak úsporných větách, že čtenář nemá ponětí, co na pevnině je. Nemrtví? Svět v nevědomosti pohromy na ostrově? Z textu je znát, že se samotná Jitka Horáková také ještě nerozhodla. 

„Je to složenina dvou slov. Neko znamená v japonštině kočka a lab bude zkratka laboratoří. Všimla sis někdy, jak má Pandora ke kočkám blízko? Párkrát jsem ji viděl, jak měla na košili brož ve tvaru kocoura.“ Souhlasně jsem přitakala. „Má k nim blízko. Oslovuje mě kočičko a přijde mi, že i její oči jsou jako oči nějaké kočky z ulice.“ (str. 309)

Pokud se těšíte na to, že se dozvíte, jak nákaza vypukla, proč na ostrově (ostrov je od pevniny dělený průplavem) hodně bohatí lidé zůstali nebo proč tam vůbec kdokoli zůstal, co chce společnost Nekolab, či dokonce proč narážíte převážně na mladé do dvaceti let, tak máte smůlu. Rozhodně nezjistíte naprosto nic o fungování takto odtrženého světa. Ve skutečnosti se musíte smířit s tím, že je to příběh o nakažených lidech (splňující klasické ztvárnění zombie) a přeživších, kterým vše potřebné padá do klína nehledě na logiku. 

V knize se setkáme s několika hrdiny. Jejich počet a důležitost se mění nesjpíš v návaznosti na počasí. Tvrdé jádro charakterů nám tvoří Genesis – dívka s výpadkem paměti, jež se jí vrací celou knihu. Hrdinka ráda a často podléhá zvláštním emocionálním výkyvům, autorka ji popisuje jako obětavou, rozhodně kladnou a důvěřující bytost. Komu může, tomu Genesis řekne na vyžádání (někdy ani to ne) celý svůj příběh od zapomnění až do doby, než dotyčného potkala. Ráda vystavuje ostatní smrtelným nebezpečím, neboť jí to v tu chvíli přijde v pořádku a je fyzicky zdatná. Její zbraní je šavle, ale také střílí jako Robin Hood a hází daleko a přesně jako atlet na olympiádě. To vše vždy s velkým překvapením a duševním rozporem, jak je to možné. Asi nejvýraznější charakterový rys u Genesis je, že ráda předvídá, co by měl kdo říct nebo udělat. Neboť je dílo vyprávěno z jejího pohledu, čekala bych více psychologie.

Dalším hlavním aktérem je Persio, chlapec neurčitého věku pocházející z Krysí Díry. Před vypuknutím nákazy však patřil mezi bohatou smetánku, a tak si jej ostatní pamatují z televize a ví, o koho jde. U Persia je dominantním chováním stydlivost za to, co v minulosti dělal, a tak to raději neřekne, přestože je to důležité a klíčové pro celou story. Ve finále, jakmile se dopracujete k celku, nechápete, za co se styděl, k čemu mu bylo psát šifrované deníky a jak se dostal tam, kam se dostal, a čím více hledáte smysl jeho činů, tím jste bezradnější.

Koho bych ráda ještě zmínila, je hlavní záporák Pandora. Opět se jedná o ženu nejednoznačného věku, která má v rukou moc celého Purgatoria, Nekolabu, a tedy vládne nad ostrovem. O Pandoře se čtenář dozví spíše jen to, že má kočičí oči. A to často. Nejlépe kdykoliv, kdy se o této osobě mluví. Zlá žena nemá nikterak propracovanou osobnost, ale má kočičí oči. Nejzajímavější na ní je, že jako boss zlé organizace si ráda ušpiní ruce a má kočičí oči. 

A protože postav je tu opravdu hodně, často to připomíná telenovelu. Stále a neustále se bez možnosti nadechnutí objevují lidé, kteří mají být mrtví, takže (náhodná) setkání už po několikáté vám zvedají tlak. Všichni nacházejí své bratry, sestry, odhalují své bratry a sestry a celé Purgatorium se pak jeví jako jedna velká rodina. Náhodná setkání jsou navíc tak prvoplánová, že ani netušíte, jak k tomu došlo, jak se našli. Vždy nastane taková situace, kdy autorka nažene všechny důležité osoby na jedno místo a pro jistotu na ně pošle i záporáky, kteří na nich mají snad nalepené GPSky. Pokud je ještě něco, co se nedozvíte, tak je to volba jmen postav. Od celkem normálních, jako je Lien, Xénie, Alexandr a Penn, nás zavalí Genesis, Ares, Orion, Rheo, Nord Vulkan, Ceres, Persio, Paris, Pandora a Knéďa neboli kuchař Knedlík. Nejspíš krom Genesis a Knéďi nejsou jména nikterak odůvodněná.

Titul Purgatorium je stavěný pouze na chatrných základech boje dobra proti zlu (jestli je daná osoba dobrá, nebo zlá, je jednoznačné hned, jak se s ní potkáte). Popravdě, čtenář běhá po ostrově s Genesis, utíkající před Nekolabem a za pochodu se rozvazuje celkem nekonzistentní příběh s neuvěřitelným množstvím logických chyb, naivních dialogů a situací, které jsou dosazeny do děje jen kvůli tomu, že to autorka potřebovala. Po pár stránkách vás zachvátí pocit, že Jitka Horáková psala právě to, co zrovna chtěla, a nemyslela na to, co už napsáno bylo. Nejsmutnějším faktem na knize je, že po textové stránce, krom několika podivných obratů, je psaná velmi dobrým slohem a díky tomu se kniha čte rychle a jednoduše.  
 
Nasadila jsem nekompromisní výraz. „Teď mě vyslechni ty, Aresi. Našla jsem lidi – další lidi. Dřív byli v něčem podobném, jako je naše Valhala, ale Nekolab – zlá organizace – se je pokusil zabít.“ (str. 95)

Co na Purgatorium říct? Knize chybí zpětná vazba na problémy v ději a logiku celého díla.
Od úplně nepatrných přešlapů pak čtenář musí čelit úplným hloupostem. Dozvíme se, že při nedostatku jídla se o několik stran dál Genesis cpe česnekovým chlebem a pudingovou listovou kostkou, kterou měla přibalenou v batohu s povinným proviantem. Ostatní postavy krom lidí z Nekolabu jsou čistě kladné a hned se jim dá důvěřovat a ony důvěřují vám (což je v tomto dystopickém světě běžné, že?). Nepřátelé v dialogu, který nemá se situací nic moc společného, odhalí opravdu klíčové informace o Nekolabu. Nemrtví jsou už zelení, a to i pár dní po kousnutí (nazýváni jako chcíplotiny nebo nemrtví kamarádi)  a často se setkáme s úvahou, že není dobré je zabíjet, co když se vyléčí? A to že už jsou v rozkladu, není překážka. V krutých mrazech není problém nachytat si ryby, které se vyskytují hojně v potoku. A třeba strategickým chováním také nikdo z těch mnoha neoplývá. Jeden by si mohl položit otázku, jak to vlastně přežili? A tohle jsou v knize právě problémy lehčího rázu. 

Knihu za sebe nemohu doporučit. Nejde jenom o naivitu díla, ale o kompletní nevypracovanost a absence jakékoliv snahy předložit konzistentní příběh, tak aby se čtenář mohl položit do napětí a dýchat s hlavními hrdiny. Purgatorium má otřepaný námět a neoplývá žádnou novou nebo zajímavou zápletkou, a tudíž si z díla moc neodnesete. 

Obálka knihy dokáže zaujmout a anotace příjemně naladit. Rozhodně je to na publikaci asi to nejzajímavější. 


Smrt. Zkáza. Beznaděj. Sci-fi román s prvky hororu, který čtenáře nenechá sedět v klidu.

Smrt, která žije, není k zastavení. Jsme v daleké budoucnosti a Země je nenapravitelně rozvrácena. Ti, kteří přežili konec světa, se musejí skrývat před vzrůstající apokalypsou a každý den bojovat o život. Genesis, dívka, která ztratila paměť, se společně se svými přáteli snaží odolávat nebezpečí, které se jim staví do cesty, a zároveň hledá své ztracené vzpomínky. Brzy však zjišťuje, že za hrozbou v podobě vražedné nákazy ve skutečnosti stojí mnohem vražednější nepřítel.

Nakladatelství: Pointa
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller, sci-fi, horor
Počet stran: 342
Vazba: pevná

Komentáře