Recenze: BÍLÝ AFRIČAN – BÍDA A LESK SVOBODY (Daniel Valchovník)

 Neobyčejný příběh velkého cestovatele

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Pointa.
Chci si zakoupit tento titul!

Kniha Bílý Afričan s podtitulem Bída a lesk svobody je prvotinou vášnivého výletníka a majitele cestovní kanceláře Daniela Valchovníka. Tento rodák z Prostějova navštívil sto třicet šest nezávislých zemí světa a nalétal přes milion kilometrů. Svoji kariéru začínal prací pro humanitární organizaci v Mosambiku. Jeho láska k poznávání cizích zemí ho přivedla k práci v cestovním ruchu, ve kterém se zálibou pracuje dodnes. Kvůli současným omezením se Daniel Valchovník nemohl od loňska vydat do dalších zemí, které má na svém seznamu, tak zbývající čas využil k sepsání svého životního příběhu.

Děj příběhu začíná v autorově dětství a popisuje jeho první, velmi intenzivní zážitek z dovolené do bývalé Jugoslávie, kam se vydal se svým tatínkem. Po nesmělém začátku přicházejí četné cyklistické výlety po Evropě s kamarády a následně první daleká cesta za velkou louži. Další balení kufrů je spojeno se studiem v Dánsku a zahraniční pracovní příležitost na sebe nenechá dlouho čekat. Zavede nás do dalekého Mosambiku. V Africe pár let zůstaneme, protože se s tímto místem pojí nejen několik zásadních životních rozhodnutí, jako je například realizovaný impulzivní nápad na podnikání v podobě kuřecí farmy, ale také mnoho úsměvných zážitků. Návštěva černého kontinentu má zásadní dohru ještě dlouhá léta po návratu zpět do České republiky.

Zdroj: archiv recenzentky

Žánrově titul nepopiratelně spadá do kategorie autobiografie. Ještě se nabízí přívlastek „cestopisný“, který pomůže přesněji vystihnout obsah knihy. K plnohodnotnému cestopisu chybí detailnější geografické a faktické údaje navštívených míst. Kulturní a sociální zvláštnosti si své místo v příběhu našly a čtenáře čeká mnoho zajímavých informací. Faktické bloky se v textu objevují za účelem následného propojení s neobvyklou událostí nebo zážitkem. Informace čtenář nutně nepotřebuje k pochopení pointy, ale skutečnosti zakomponované v osobním příběhu působí velmi přirozeně a snadněji se konzumují. Jeden příklad za všechny: 
 
Zimbabwe se může chlubit nejvyšší mírou gramotnosti na celém africkém kontinentu. Vždy se pyšnilo svou literaturou a stejně rozvinuté má i divadelní a výtvarné umění, filmovou produkci nebo televizní a rozhlasové vysílání. Ženy s cigaretou na veřejnosti téměř nevidím. Zato homosexualita je ve zdejší sociálně konzervativní společnosti velké tabu. (str. 104) … Na druhou stranu je naprosto běžné, že se dva chlapi drží za ruce, to je naopak projev čistého přátelství. Jednou  mě dokonce takhle na ulici chytne Emilyin mladší bratr Moses. Já jsem v rozpacích, pro něj je to tradice. (str. 105)

Strasti, které s sebou přináší život v Africe (nebo na jiném než evropském kontinentu) pro Evropana, jsou všudypřítomné. Obdobně jako již výše uvedené reálie jsou zabalené v příběhu a čtenář je skoro nevnímá. 
 
Když spěchám, jezdím zkratkou po široké červeno-oranžové písčité cestě. Jakmile kolem projede auto – mnohá z nich mají v oknech místo skla pouze igelit, protože na technickou se zde nehraje –, není vidět ani na krok a písek mám všude. Večer v koupelně si pak vždycky pod studenou sprchu a křičím jako na lesy, zatímco mi krvavě červená barva z písku stéká po celém těle. (str. 51)

Autor mluví o částech svého života, které jsou přímo či nepřímo spojeny s jeho putováním po světě. Nenechte se však zmýlit, cestování je v podstatě jeho život, takže se můžete těšit na hojně zastoupené osobní vztahy a okrajově i profesní život. Nečekejte pasáže s vyprávěním o týdenní dovolené v resortu u bazénu, kde se nestane nic zásadního.

Zdroj: archiv recenzentky

Vzhledem k žánrovému zařazení je kniha samozřejmě psaná v ich-formě, která je  v rozhovorech nahrazována přímou řečí. Použitý jazyk je neformální a bylo by možné ho přirovnat k povídání o životě večer u sklenky vína. V textu nenajdete zdlouhavé a květnaté popisy, ba naopak, autor se drží stručného, ale o to více informacemi nabitého stylu vyprávění a těžko bychom v příběhu hledali nadbytečnou větu. Text je rozdělen do 14 kapitol, z nichž poslední 4 jsou bonusové a najdeme je za epilogem. Kapitoly a události v nich jsou řazeny chronologicky. Začátek každé kapitoly je doprovázen celostránkovou ilustrací, která naznačuje její děj. V závěru najdeme jako bonus Danielovy statistiky s počty nalétaných kilometrů a navštívených zemí. Následují QR kódy odkazující na jeho cestopisy zveřejněné na portálu cestujlevne.com.

Osobně považuji tento titul za velmi zdařilý. Naprosto mi vyhovoval stručný styl psaní, díky němuž jsem se během prvních dvou kapitol začetla natolik, že kdybych neměla jiné povinnosti, tak bych ji přečetla jedním dechem. Životní příběh Daniela Valchovníka mi ukázal, jaké je žít v mládí naplno a pouštět se do věcí bez většího rozmyslu, ale také to, že s věkem se tato schopnost/odvaha z člověka vytrácí. Nahrazuje ji pragmatický přístup, a to i v životních situacích, v nichž by se mnozí z nás rozhodovali pouze srdcem. 

Zdroj: archiv recenzentky

Do konceptu velkých nebo zlomových událostí, jež jsou zmiňovány především, mi neseděla druhá část předmluvy. V ní jsem se dočetla o letu první třídou v letadle Airbus A380. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, kdybych se nedozvěděla jména letušek, dlouhé komplikované názvy koňaků (včetně jejich stáří) a nesmím zapomenout na noční úbor s mikrokapslemi s výtažky z mořských řas. V porovnání se stylem zvoleným ve zbytku textu tato pasáž působí, jako by ji psal někdo jiný. Upřímně jsem se vyděsila, že podobných detailních popisů najdu na následujících stranách mnoho. 

Pokud bych měla najít něco, co mi v knize chybělo, byly by to fotografie. Nemuselo by jich být mnoho, stačilo by pár, například z úplně první návštěvy moře nebo ze života na kuřecí farmě či z práce v Americe. Jak autor sám zmiňuje, má v archivu téměř tisícovku fotografií z letadel, tak bych se vsadila, že by našel i několik fotografií z nejrůznějších míst světa. Zcela jistě by snímky působily osobněji než zvolené ilustrace, což by příběh povzneslo na další úroveň.   

Bílého Afričana bych doporučila každému, kdo má cestovatelského ducha a zajímá se o život v kulturně odlišných zemích. Na své si přijdou i ti, kteří si chtějí přečíst dobrou biografii, která nemá vyšší stovky stran. Pokud bych měla dát doporučení na tematicky podobný titul, bylo by to Sedm let v Africe česko-nigerijského spisovatele s exotickým jménem Obonet S. Ubam. 

Zdroj: archiv recenzentky

Grafické zpracování obálky, stejně jako ilustrace uvnitř knihy má na svědomí ilustrátorka Barbora Žižková. Není to poprvé, kdy se čtenář může setkat s jejími ilustracemi. Pracovala například na obálce knihy Letuška z Economy Petry Jirglové nebo také Mexikopedie Evy Kubátové. S Danielem Valchovníkem ji spojuje záliba v poznávání nových míst, a proto se mimo výtvarné umění věnuje také průvodcovské činnosti a psaní článků o cestování. Obálka obsahuje stěžejní prvky příběhu – kuřecí farmu, letadlo a vybuchující mexickou sopku. Jak již bylo uvedeno výše, ilustrace doplňují začátky kapitol a jsou provedeny v rustikálním stylu a neobvyklé oranžovo-černé kombinaci. 


Život jednoho obyčejného mladíka od základu změní nabídka pracovní cesty do Mosambiku. Ze stereotypního způsobu života se na horké africké půdě stává dobrodružství. Každý den je jiný a plný mimořádných zážitků. Jenže po třech letech práce a podnikání přichází další dramatická změna – kvůli politickému převratu nechává autor v Africe úplně všechno včetně snoubenky a vrací se domů. V Česku začíná nová životní etapa, ale i v té se dějí neuvěřitelné věci… Autobiografický cestopisný román o situacích, které život přináší, když to nejmíň čekáte. Ale i o snech, které se mohou změnit v realitu.

Nakladatelství: Pointa
Ilustrátorka: Barbora Žižková
Rok vydání: 2021
Žánr: autobiografie, cestopis
Počet stran: 200
Vazba: pevná

Komentáře