Odvaha překonat sám sebe, i když stín vrány krouží
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Jířímu Vítovcovi.
Chci zakoupit tento titul!
Jiří Vítovec je mladý debutující autor, který se rozhodl na českou literární scénu přijít hned napoprvé s tetralogií. Koláž stvořená ze čtyř příběhů, jež můžete dle autora číst libovolně. Experimentovala jsem při čtení, nebo jsem četla chronologicky? A jakou roli má ona vrána? Novinka vyšla u nakladatelství Talent Pro ART.
Na první pohled útlá kniha, na niž můžeme pohlížet jako na shluk jednotlivých novel. Jedná se o střední rozsah, kdy máme jednu ústřední linku a velmi brzy se schyluje k výraznému konfliktu. Obec Prameny, mysteriózno a Maraský ústav jsou indicie, které vám naznačují propojenost, ta hlavní pointa se vám však naplno projeví až po dočtení všech čtyř vyprávění. Jako spíše konzervativní čtenář jsem se rozhodla pro chronologické pořadí.
Jednotlivé příběhy:
Rájová – Tobiáš Dvorský je desetiletý chlapec, jenž byl za trest na popud svých rodičů poslán do nápravného zařízení. V Maraském ústavu cítí divnou atmosféru a zvláštní chování okolo mu napovídá, že se zde děje něco nekalého. Podaří se mu záhadě přijít na kloub? A za co konkrétního byl na toto místo poslán?
Hned napoprvé byla laťka nastavena velmi vysoko. Originální námět i zpracování, krásná gradace napětí v mysteriózním nádechu. Odpustím-li leckdy krkolomně stavěné věty a potřebu zručné ruky korektorské, celou dobu jsem se skvěle bavila.
Chrám – Jáhen Petr je vyslán na farnost, aby vypomohl staršímu faráři. Blíží se svátky, ale město je ve spárech podivné nemoci, a tak lidé o to víc volají po duchovním slovu. Bude i sám jáhen vystaven nebezpečné chorobě, nebo mu osud do cesty postaví jiné nástrahy?
Středověké město na vás dýchne milým historickým zabarvením. Na jedné straně péče o nemocné a nářek umírajících, na té druhé nejen skvěle popsaná atmosféra, ale i strhující napětí a zvraty. Autorovi tato vypravěčská poloha velmi seděla, text mi přišel přirozený a velmi dobře napsaný. Na krátkém prostoru jste se dokázali naplno vcítit do postav a jejich další vývoj vám nebyl lhostejný.
Neměl by, ale mnohem raději po cestě zpátky na faru myslel na dívku než na tukové záhyby, které při prudkých pohybech sevřely oděv kněze před ním. Nikdy nepochopil, proč jsou pastýři tlustší než jejich ovečky. Jako by spíše byli vlky. (str. 45–46)
Jeskyně – Tým lidí se ocitá na místě, které neznají, bez jakýchkoliv dalších vzpomínek. Za jakým účelem tam jsou? Znají se vzájemně? A to ještě zdaleka netuší, co vše na ně v jeskyni čeká.
Nejslabší z celé knihy. Neoslovil mě ani námět, ani konečné vyústění. Autorovi úplně neseděl ten silně dobrodružný tón a výrazně vynikla šablonovitost tohoto putování a (ne)očekávaných přelomů v ději. Trošku kostrbaté psaní a žádná postava, jejíž osud by mě zajímal.
Léčebna – Studentka magisterského studia oboru psychologie píše diplomovou práci a zavítá do psychiatrické léčebny Maraského ústavu. Pozná, že v rámci svého oboru zdaleka není na vše připravena.
Kruh se uzavírá a i poslední povídka nás vrací do domu z cihel se čtyřmi věžičkami. Psychiatrické léčebny mají samy o sobě zvláštní kouzlo a nádech tajemna a Jiřímu Vítovcovi se podařilo na této vlně knihu solidně zakončit. Nečekanost dalšího směřování a opět zdařile vykreslené prostředí. Jako člověk, který v rámci studia prošel mnoha psychiatricky zaměřenými odděleními, jsem trochu nevěřícně četla o hlavní hrdince. Její leckdy profesní (ne)znalost a chování mi vzhledem k době jejího studia přišly udivující. Ale dávám to za vinu své deformaci a domnívám se, že běžnému čtenáři to vadit nebude.
Jako velké plus hodnotím originalitu a způsob vyprávění. Společným ukazatelem je dominantní osoba, z jejíhož pohledu jsme sledovali běh událostí. I když je každý příběh zdánlivě o něčem jiném, drobných společných fragmentů si můžeme všimnout záhy, ty velké naplno dozní až s poslední stranou. Propojení historie, mysteriózna a dobrodružství. Líbila se mi poloha postupného odhalování a delší čas pro ponechání roušky neznáma. Hrdinové museli často překonat sami sebe a jistý výsledek přitom neměli. Úplně nesouhlasím s tvrzením, že nevadí, v jakém pořadí knihu čtete. Určitě není na škodu při opakované četbě číst na přeskáčku, ale pokud bych napoprvé přečetla Léčebnu, byla bych při čtení těch dalších o dost ochuzena.
Subjektivně mě neoslovila pasáž z Jeskyně, ale v konečném vyznění to svůj důvod mělo. Zároveň by titulu prospělo, kdyby ho měl v ruce zkušený korektor. Některá větná spojení byla neohrabaná a krkolomná. Je ale pravdou, že čím více kniha postupovala, měla jsem tento pocit slabší. I přesto musím uznat, že kdyby takto běžně vypadaly autorské debuty, bylo by to skvělé. Vypilovat psaní po formální stránce a máme skvělého českého spisovatele, protože nápady a zajímavá výpravnost mu rozhodně nechybí.
Knižním debutem autora Jiřího Vítovce (* 1994) je hned tetralogie ZROZENÍ VRÁNY, která již od začátku klade čtenářům nemálo otázek. Co stojí za podivným chováním dětí v nápravném zařízení? Proč středověké město sevřel strach před blížícím se svátkem? Komu patří oči slídící ve tmě jeskyně a jaké tajemství ukrývá psychiatrická léčebna?
Čtyři příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, a přesto se v nich hrdinové svými rozhodnutími ovlivňují. Čtyři příběhy lidí napříč časem, kteří se snaží dosáhnout jen běžné touhy každého člověka – lepšího života.
Nakladatelství: Talent Pro ART
Rok vydání: 2020
Žánr: mysteriózní příběhy
Počet stran: 164
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat