Další osudy české umělkyně, která přežila holokaust
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.
Chci koupit tento titul.
Helga Hošková-Weissová; malířka, která přežila holokaust, se čtenářům vryla pod kůži autobiografií Deník 1938–1945, jejíž recenzi jste si na webu už mohli přečíst. Nyní se vrací v nové vzpomínkové knize a nechá nás nahlédnout do svého dětství i nelehkého období po návratu z koncentračního tábora. Stejně jako Deník 1938–1945 vyšel i tento počin v produkci nakladatelství Jota.
Knihu otevírá předmluva režiséra Jana Hřebejka, který patřil mezi žáky Helgy Hoškové-Weissové. Poté v ich-formě promlouvá samotná autorka. Vzpomínky začínají tam, kde paní Hošková-Weissová strávila převážnou část svého života, v rodném bytě. Provází nás obytným prostorem, jehož zařízení je připomínkou předválečného dětství výtvarně nadané dívenky. Poznáváme blízké i vzdálenější příbuzenstvo, jehož osudy by také vydaly na román. Bezstarostné časy pomalu končí s nástupem nacismu, v Helžiných raných vzpomínkách se objevují osoby, které Weissovy kvůli židovskému původu nerespektují, nebo naopak, snaží se chovat tak, jakoby žádné nebezpečí nehrozilo a pomáhají jim.
Útržky z dětství skládám jako střípky do mozaiky. Jsou to bezvýznamné, leckdy úsměvné příběhy. Snad si je někdy přečtou moje vnučky. Mnohému se možná zasmějí. Sotva pochopí dobu, ve které jsem vyrůstala, stejně jako já nerozumím jejich dnešnímu světu. Mám pocit, že do něj už nepatřím. Byli jsme tehdy šťastnější? Dospělí určitě měli také starosti. Rodiče však dokázali vytvořit láskyplný domov, ve kterém jsem se cítila v bezpečí. Vše jsem přijímala jako samozřejmost. Ocenit a vážit si dovedeme teprve toho, co jsme ztratili. Měla jsem šťastné dětství. (str. 22–23)
Jelikož holokaust a pobyt v koncentračním táboře zevrubně popsala v knize Deník 1938–1945, nyní mu věnuje pouze pár souhrnných stránek a dále se soustřeďuje na své poválečné soukromí – život po boku manžela a dětí. Popisuje nelehký návrat zpět a přizpůsobení se novému řádu, rodinný život, stejně jako ten umělecký. Díky své tvorbě mohla autorka cestovat a podívala se tak do USA, Izraele nebo Německa. Zadostiučinění, jehož se jí dostalo ve světě, vyvážilo trable spojené s komunistickým režimem, který rodině Hoškových nedal nic zadarmo. Knihu uzavírá doslov Helžina bratrance herce Tomáše Töpfera, umělkyni také poznáváme prostřednictvím rozhovoru a textu přednášky, se kterou autorka vystupovala, obojí je také součástí publikace. Helga Hošková-Weissová vzpomínání uzavírá symbolicky skrz bohatou fotografickou přílohu. čítající mnoho barevných i černobílých rodinných snímků, stejně jako reprodukcí výtvarných děl a získaných certifikátů.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Helga Hošková-Weissová je věcnou vypravěčkou. Nelibuje si v souvětích a příliš květnatých vyjádřeních, její věty jsou krátké, úderné a drží se tématu. Vzpomínky mohou působit trochu osekaně, nejdou příliš do hloubky a kloužou spíše po povrchu, protože jsou zaměřeny především na stěžejní okamžiky autorčina života. Osobně jsem doufala v širší rozmach a čekala víc vyprávění z běžného manželského a rodinného soužití za hluboké totality. Pokud hledáte informace o tom, jak se žilo umělecky založené rodině v režimu nadržujícímu pracující třídě, v této autobiografii je podrobně vylíčené nenajdete, Helga Hošková Weissová se soustředila spíše na vzájemné vztahy mezi rodinnými příslušníky a přáteli a zacílila především na aspekty vztahující se k uměleckému bytí. Ale ani tak to neumenšilo můj čtenářský zážitek, jako milovnici starých dob mě zaujalo líčení předválečného světa.
Můžeme být vděční, že vzpomínky paní Helgy ožívají na stránkách knihy a zůstanou tak zachovány dalším generacím. Umělkyně letos v listopadu oslaví 92. narozeniny, nezbývá než smeknout pomyslný klobouk a pogratulovat k takové vitalitě a jasné mysli.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Kniha po textové stránce obsáhlá příliš není, to však neubírá na výpovědní hodnotě, přidané fotografie posouvají knihu směrem k vizuálnímu vstřebávání informací. Autobiografii doporučuji všem zájemcům o nedávnou historii našeho národa, stejně jako milovníkům životopisných publikací. Právě pro svou útlost je vhodná pro žáky osmých a devátých tříd a studenty středních škol jako doplňující studijní a informační materiál k období první poloviny 20. století.
Titul Nikdo nás nečekal jsem si vybrala proto, že neotřelé životopisy zajímavých osobností vyhledávám právě pro jejich poselství. Poukazují na to, že za pozlacenou slupkou slávy či úspěchu se mnohdy skrývají neobyčejné osudy, které by neměly být zapomenuty, stejně jako ten, který prožila Helga Hošková-Weissová.
Autobiografie akademické malířky, přeživší holocaustu, Helgy Hoškové-Weissové je vpravdě fascinující čtení. Vzpomíná na své idylické dětství v předválečné Praze, na své rodiče, prarodiče a širší rodinu. Vypráví příběhy těch, kteří se již nikdy nevrátili z nacistických táborů a pochodů smrti. Kteří, stejně jako její tatínek, zahynuli neznámo kde.
K válce samotné se vrací jen okrajově, celý svůj příběh vypověděla v knize Deník 1938–1945, který byl přeložen do mnoha světových jazyků a stal se součástí učebnic historie. Pro naše poznání poválečných osudů přeživších je klíčová druhá část knihy. Paní Hošková-Weissová se v ní vrací do období návratu. Do poválečné Prahy, ve které na ní a její maminku nikdo nečekal. Píše o lidech, kteří jim pomohli, ale i o těch, kteří se k nim obrátili zády. Popisuje atmosféru v poválečném Československu, údiv sousedů z jejich návratu a nepochopení jejich příběhu, toho, čím prošly. Provádí čtenáře svým poválečným životem, studiem dvou středních škol a školy vysoké, vzpomíná na své ideály a snahu začlenit se plnohodnotně do společnosti, která ji ale odmítá. Po překonání největších těžkostí ale dostuduje, vdá se, porodí děti. Cele se ponoří do malování, vyrovnává se s traumatem holocaustu vlastní tvorbou. Po roce 1989 spoluzakládá Terezínskou iniciativu, cestuje po světě, přednáší.
To bylo před válkou, to bylo po válce. Mezitím byl holocaust. První a určující věta knihy Nikdo nás nečekal. Je těžké mluvit o tom, co zažila, čím musela projít, aby se vrátila a vydala svědectví o době, která se již nikdy nesmí vrátit. Ale přežila. A pro své děti, vnuky, pravnuky a všechny ty, kdo chtějí naslouchat, teď vypráví svůj příběh.
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2020
Žánr: biografie a memoáry
Počet stran: 175
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat