Recenze: DENÍK JEDNONOŽCE (Jiří Švihálek)

 Když chybějící končetina není překážkou

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Knihy s úsměvem.
Chci zakoupit tento titul!

Deník jednonožce je další z knih, která vznikla podle blogových zápisů. Od ostatních se liší v důvodu založení samotného blogu a taky okolnostmi, které mu předcházely. Jiří Švihálek, autor blogu pacholek.com, začal psát po těžké dopravní nehodě, v důsledku níž přišel o nohu nad kolenem a která jeho manželku Katku málem stála život. Blog získal hned dvě ocenění: Blog roku – Magnesia Litera a Cena českého Internetu (3. místo) – Křišťálová lupa.

Jsou 4 ráno. Jsem vyčerpanej. Naštěstí nejsem v louži vlastního potu, ale to bude tím, že jsem si ve 2 ráno nechal kompletně přestlat postel od heavy metalovýho sestřičáka, kterej mi tyká. Mám ho rád. Jsme určitě kamarádi, utíral mi zadek už tolikrát, že jimi musíme být. :)

Zápisky Jiřího Švihálka zprvu plnily jen stránky sešitu s jednorožcem, který mu do nemocnice přinesla kolegyně z práce. Teprve po čase se je autor rozhodl začít publikovat online. Prvotním důvodem bylo informování širšího okruhu kamarádů a známých, kteří o vážné dopravní nehodně, jíž se manželé Švihálkovi shodou okolností stali účastníky, neměli do té doby tušení. 

Zdroj: archiv recenzentky

Kromě autorova okolí ale na texty začali reagovat naprosto neznámí lidé a pozitivními ohlasy ho přesvědčili, aby v zaznamenávání jednotlivých dnů pokračoval a prostřednictvím blogování se o ně dělil s veřejností. To, co se zprvu zdálo jen jako hec, se později stalo terapií jak pro něho, tak pro mnoho čtenářů. 

Mladej nezkušenej převozník mojí postelí narazil do druhé postele, kde byl spící kolega, který měl zavěšenou čerstvě zadrátovanou nohu ve vzduchu. Začaly lítat kletby jak v posledním díle Harryho. :D 

Pak se mnou mlaďas ještě netrefil napoprvé do výtahu. Asi se ještě klepal z posledního kruciáta. :D   

Jak už samotný název knihy napovídá, den po dni sledujeme více než tři měsíce z Jirkova života, který se mu z vteřiny na vteřinu obrátil o sto osmdesát stupňů. Zajímavé lidské osudy vždy přitahovaly pozornost a možnost sdílení aktuálních prožitků je pro čtenáře hodně atraktivní. Není proto divu, že pacholeg.com získal dostatečnou podporu a dočkal se tištěné verze. Jestli se ale obáváte deprimujícího čtení prodchnutého pachem nemocniční dezinfekce, nemusíte mít vůbec strach. Autor popisuje vše s velkým nadhledem a humorem jemu vlastním, takže místo toho, abyste trnuli a přemáhala vás úzkost, přistihnete se, že se smějete a těšíte se na každou další stranu.

Zajel jsem si na balkon, kterej má práh vysokej tak 15 centimetrů. Chytrej tah, nemocniční architekte, když tu je každej invalidní a bez vozejku nedá ani ránu, tak se takovejhle „balkónek“ šikne. Takže jsem to zaparkoval ve dveřích na balkon... nic moc výhled. Nechápu, proč tam je ta síť. Kdybych chtěl třeba skončit kvůli své amputaci se životem a skočil bych odtud dolů, tak nejsem dost vysoko na to, abych se zabil, a skončím jen dole v přízemí na JIPce, kde mě složej dohromady a hoděj zpátky sem. Ale co už, 15 centimetrů mi to nedovoluje... (když vám nějaká řekne, že je 15 centimetrů málo, tak jí řekněte, že na vozejku to je dost!).

Jirkův přístup k náročné situaci, která ho potkala a které bude muset uzpůsobit celý svůj život, je obdivuhodný a pro mnoho čtenářů bude inspirativní. Autor nemá tendenci se ve věcech pitvat a přemítat, co by kdyby. Právě naopak. Dívá se dopředu. Nenechá se překážkami odradit nebo převálcovat. Nehodlá se kvůli nim ani vzdát věcí, které má rád. Sebelitování ani dlouhodobý pocit kapitulace zde nenajdete. 

Rodina mě ujišťuje, že mě po operaci (myšleno reamputaci nad kolenem, pozn. redakce) navštíví v plné sestavě. Děkuju jim a vzkazuju, že já už v plné nebudu xD, ale budou drogy a díky nim jsou setkání s nimi snesitelnější :D (ujišťuji maminku, že to byl vtip).

Tuto pozitivní vlnu podtrhuje také povedené grafické zpracování, které je barevné, hravé s promyšlenými detaily od g-raphic.com, a skvěle knihu dokresluje. Samotné texty pak doplňují autentické momentky, ukázky konverzací s rodinou, gify a krátká videa schovaná pod QR kódy. Díky nim publikace nabývá dalšího rozměru. Čtenář se dostává do autorovy bezprostřední blízkosti, stává se divákem popisovaných situací a lépe se do nich dokáže vcítit. Vzhledem k tomuto stylu pojetí ani tolik nevadí, že text není zarovnán do bloku. 

Zdroj: archiv recenzentky

Co by někomu mohlo dělat při čtení problémy, jsou nespisovné výrazy a slovní spojení, které se v textu objevují. V obecné rovině to ale nepokládám za minus. Deníková forma k tomu přímo vybízí, navíc pro uvěřitelnost a celkový dojem je podstatné zachovat autorův styl vyjadřování. 

O půl jedné mi sestřičky přivezly Kačku na pokoj. Byla, jako ostatně vždy, když se vidíme, sjetá. Někdo by měl pomalu zakročit. Tak si chvilku povídáme, je to rozhovor asi jako: „Jak se máš, miláčku?“ A odpověď je: „Měl by ses oholit, seš celej zarostlej.“ Usmívám se pln lásky a pochopení a zvoním na sestry, ať si ji odvezou, že na srpen už to stačilo a nesmíme to přehánět. xD

Úskalím může být spíše deník jako takový. Některé dny jsou plné impulsů a je stále co předávat, ale pak nastanou takové, kdy není příliš co sdílet, což se úplně neslučuje s pravidelností publikování, která se s tím pojí. Sám autor v průběhu knihy přiznává, že ne vždy se mu daří zaznamenávat všechny podněty a s uspokojující rychlostí je následně přepisovat na blog. Vzhledem k tomu, že Jiří Švihálek nemá tendenci hloubat a vracet se do minulosti, ať už v souvislosti s nehodou, nebo jakkoliv jinak, působily na mě zápisky ve druhé třetině oproti té první bohužel osekaně a bez dosavadní šťávy. Vtipné momenty se vytratily, což by samo o sobě nijak nevadilo, pokud by nezůstalo jen u předávání zkrácených informací. To se naštěstí zlepšilo v poslední třetině, kdy autor nastoupil do rehabilitačního střediska a čelil dalším výzvám. Jen jsem ve zmiňované části postrádala více informací o jeho manželce, která na tom v té době ještě stále nebyla moc dobře. Z těchto důvodů mně osobně nejvíce sedla první třetina knihy.

Zdroj: archiv recenzentky

Blog pacholek.com jsem v jeho začátcích nesledovala, takže jsem ani neměla možnost číst původní příspěvky, abych byla schopná porovnat, jak moc velké změny v nich proběhly či neproběhly, než se objevily v tištěné podobě a vzhled blogu se sjednotil se vzhledem knihy. Někomu by ale podobně jako mně mohlo oproti blogu chybět datování jednotlivých zápisků. Co ale v knize určitě najdete jako bonus navíc, je několik rozhovorů, a to s hasiči, kteří zajišťovali vyprošťování zraněných, ošetřujícím lékařem i rodinnými příslušníky včetně manželky. Jako odlehčující protiklad je uvedeno několik receptů oblíbených jídel s podrobně popsanými postupy. 

Zdroj: archiv recenzentky

I přes uvedené výtky je deník autentickou a ojedinělou výpovědí člověka, který se nepotýká jen s fyzickými a psychickými následky nehody, ale také se systémem doléčování, rehabilitačním a nemocenským. Nahlédnete za oponu fungování či nefungování našeho zdravotnictví, setkáte se s různými přístupy jeho zaměstnanců, poznáte lidskou solidaritu i podporu z míst, kde byste to nejméně čekali. 

Zdroj: archiv recenzentky

Deník jednonožce bych doporučila každému, kdo má pocit, že s něčím ve svém životě bojuje, ztrácí naději nebo neví kudy kam. A nemusí se jednat zrovna o tak závažný úraz, kterým si prošel autor. Z pohledu ostatních to může být zdánlivá maličkost. Možná díky této knize zjistíte, že to drobnost opravdu je. A pokud ne, může vám pomoci překonat těžké chvíle a vlít do žil odhodlání prát se se životem, který je někdy zatraceně těžký. Na čtení si ani nemusíte vyhrazovat kdoví kolik času. Díky krátkým příspěvkům se vám knížka bude číst snadno a rychle a určitě se nestane, že byste ji museli založit někde v polovině „kapitoly“. A pokud vás Jirkův příběh strhne, můžete na blogu pokračovat v jeho čtení přesně tam, kde v knize skončil.

Zdroj: archiv recenzentky

Anotace:

Jiří Švihálek (a.k.a. pacholek) ve svém deníku bez servítků a s humorem sobě vlastním den po dni popisuje, co prožívali s manželkou Kačkou po nehodě na motorce. Amputace nohy, nesnesitelné bolesti, přemísťování kostí v těle a zotavování. Nevzdal to a svými upřímnými, sarkastickými texty motivoval čtenáře, kterých bylo postupně přes dvě stě tisíc, k pozitivnímu přístupu k životu. Jak bolí noha, kterou nemáte? A co všechno se změní, když přijdete o končetinu? Nahlédněte do osobní zpovědi Jirky a zjistěte, jak takovou situaci prožívají rodiče, sourozenci, přátelé a manželka a jak na vážnou nehodu vzpomínají hasiči a lékař. Pacholkův blog zvítězil v anketě Blog roku Magnesia Litera a umístil se na třetím místě v anketě Křišťálová lupa – Cena českého Internetu.

Nakladatelství: Knihy s úsměvem
Rok vydání: 2020

Žánr: deníkové zápisy

Počet stran: 328

Vazba: pevná